7 Afs 302/2015 — Nejvyšší správní soud

43 Af 26/2018- 93 - text 12 43 Af 26/2018 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně: B. s. a. s., IČO x, se sídlem x zastoupena společností GT Tax s. r. o., se sídlem Muchova 240/6, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem Nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Tato částka bude žalobkyni vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá, aby soud určil, že postup žalovaného spočívající v zahájení a provádění doměřovacího řízení na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2014 až 2016 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně. Žalobkyně se rovněž domáhá, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně, tj. pokračovat v nezákonně zahájeném a prováděném a v případě zdaňovacího období roku 2014 po prekluzi vedeném doměřovacím řízení. 2. Žalobkyně konkrétně brojí proti výzvám žalovaného ze dne 18. 6. 2018, č. j. 102086/18/4200-12776-108960, č. j. 102085/18/4200-12776-108960 a č. j. 102084/18/4200-12776-108960, k podání dodatečných přiznání k dani z příjmů právnických osob, kterými bylo u žalobkyně zahájeno doměřovací daňové řízení. Ohledně zdaňovacího období roku 2014 žalobkyně podotýká, že na 14. 6. 2018 bylo s žalovaným dohodnuto zahájení daňové kontroly, které neproběhlo v důsledku nemoci a řádné omluvy osoby oprávněné jednat za zmocněného zástupce žalobkyně. Obratem žalovaný vydal předmětné výzvy, jejichž jediným účelem bylo přerušit běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Tento účinek však výzvy podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 Afs 54/2015-21, mít nemohou, a proto zahájení doměřovacího řízení za zdaňovací období roku 2014 je nezákonné, neboť prekluzivní lhůta pro stanovení daně uplynula dne 1. 7. 2018. 3. Další část námitek žalobkyně se vztahuje k odůvodnění výzev, které je založeno na konstatování, že v dosavadním průběhu daňového řízení neprokázal jiný daňový subjekt (T. a. s.) souvislost nákladů plynoucích z emitovaných dluhopisů s činností tohoto daňového subjektu. Fakt, že tento daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně daňové uznatelnosti svých nákladů, neodůvodňuje předpoklad doměření daně z příjmů u žalobce. V každé společnosti účastnící se restrukturalizace musí být úrokový náklad z pohledu daňové uznatelnosti posouzen samostatně. Žalovaný vydáním výzev předjímá výsledky dokazování a doměřovací řízení zahajuje pouze formálně. Ani ve spise žalovaného nejsou žádné podklady, jež by zakládaly důvodný předpoklad doměření daně u žalobkyně. Žalobkyně dále uvádí, že správce daně se v rámci daňové kontroly za období od 1. 2. 2013 do 31. 12. 2013 seznámil s rozhodnutím žalobkyně o emisních podmínkách dluhopisů, včetně uplatnění nákladových úroků z dluhopisů jako daňově uznatelného výdaje, a žádné nesrovnalosti nezjistil. V následujících zdaňovacích obdobích nedošlo k žádné podstatné změně, pouze ke změně vlastníků dluhopisů. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že samotné zahájení doměřovacího řízení není způsobilé být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť jde o jednotlivý procesní úkon směřující k vydání rozhodnutí a ukončení řízení, který může být přezkoumán na podkladě žaloby proti rozhodnutí, jímž bude řízení ukončeno. Žalobkyně také neuvádí, jak konkrétně byla na svých právech zkrácena zahájením daňového řízení. Výzva k podání dodatečného daňového přiznání nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobkyně, jelikož nemá bezprostřední vyústění, jen sděluje daňovému subjektu důvodný předpoklad správce daně, s nímž se adresát nemusí ztotožnit. Teprve následné úkony správce daně (zahájení daňové kontroly nebo doměření daně z moci úřední dle pomůcek) se mohou dotknout právní sféry daňového subjektu a podléhají samostatnému soudnímu přezkumu. 5. K důvodnosti předpokladu doměření daně žalovaný uvedl, že vycházel z dosavadních zjištění získaných daňovou kontrolou u právního předchůdce žalobkyně (T. a. s.), míra rozpracování kontroly je pro tyto účely irelevantní. Dle judikatury musí existovat jasná vazba mezi vynaloženými náklady a podnikatelskou aktivitou odpovídající ekonomicky racionálnímu chování. Úrokové náklady žalobkyně plynuly z dluhopisů, které byly emitovány za účelem uhrazení závazku vzniklého z restrukturalizace společnosti T. a. s. a žalovanému oprávněně vznikly pochybnosti o ekonomickém přínosu těchto nákladů, jež žalobkyně uplatnila jako daňově účinné. Pro odůvodnění výzvy postačí konstatovat fakta zjištěná kontrolou, nemusí být dopodrobna a pečlivě odůvodněna tak jako kontrolní závěry. Okolnost, že výzvy byly vydány po marném pokusu zahájit daňovou kontrolu, zákonu neodporuje. Za dané situace měl žalovaný povinnost výzvy vydat. Z hlediska prodloužení lhůty ke stanovení daně je podstatný obsah výzev; je-li důvodný předpoklad správce daně dostatečně popsán, zákonem předvídaný účinek nastat musí. Jen proto, že žalovaný spoléhal na prodloužení lhůty, nelze tento účinek upřít jako nezákonný či škodlivý. Má-li výzva zákonné náležitosti, může být účinně vydána i v poslední den lhůty. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. 6. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Afs 282/2016-54), podle níž lze soudnímu přezkumu podrobit výzvy správce daně k podání dodatečného daňového přiznání. Žalobkyně dále upřesnila, že postupem žalovaného bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť žalovaný zneužil zahájení doměřovacího řízení a prezentoval již předem vytvořený závěr ve věci, vycházeje z dosud neukončené daňové kontroly jiného subjektu, a žalobkyně bude nucena vyvracet předem učiněné závěry žalovaného. Žalovaný také narušil právní jistotu a legitimní očekávání žalobkyně, neboť namísto avizované daňové kontroly změnil právní názor a vydal předmětné výzvy se zcela obecným odůvodněním. Daňová kontrola nemá být zahajována za účelem doměření daně a není na libovůli správce daně, jaký postup zvolí. Tvrzení žalovaného ve výzvách neměla oporu ve spisu ve věci žalobkyně ani společnosti T. a. s. (dle připojeného prohlášení společnosti T. a. s. ze dne 12. 10. 2018). 7. Žalovaný v duplice popírá, že by práva žalobkyně porušil, neboť žalobkyně svá práva mohla v plném rozsahu uplatňovat v rámci následných postupů žalovaného. Rovněž v jednání žalovaného chybí opakovanost, jež by mohla založit očekávání žalobkyně vzhledem k předchozím obdobným případům. Dále žalovaný rozebírá souvislost mezi výzvou k podání dodatečného daňového přiznání a podmíněným prodloužením lhůty ke stanovení daně. Mezi reakcí daňového subjektu na výzvu správce daně a doměřením daně může proběhnout daňová kontrola, aniž by to zmařilo prodloužení lhůty pro stanovení daně (žalovaný odkazuje na žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Afs 300/2017-26). Souvislost následné daňové kontroly za období roku 2014 (zahájené dne 21. 9. 2018) s výzvou žalovaného je zřejmá, takže zákonná podmínka pro prodloužení lhůty ke stanovení daně o jeden rok byla splněna. 8. Podáním ze dne 11. 4. 2019 žalobkyně doplnila svá tvrzení o dokumenty z daňové kontroly za zdaňovací období od 1. 2. 2013 do 31. 12. 2013, jež mají prokazovat, že dluhopisy žalobkyně a s nimi spojené úrokové náklady byly již v rámci této kontroly prověřovány a nebyly shledány žádné nedostatky, čímž bylo založeno legitimní očekávání žalobkyně, že tomu bude obdobně i v následujících zdaňovacích obdobích. Bez nálezu skončila i daňová kontrola právní předchůdkyně žalobkyně za období 1. 1. 2010 až 31. 1. 2013, přičemž tehdy místně příslušný správce daně dle připojených listin prověřoval mj. restrukturalizaci skupiny T., emise dluhopisů a daňovou uznatelnost úrokových nákladů. Žalobkyně tudíž namítá rozpor výzev s předchozími kontrolními zjištěními. Pokud měl žalovaný v době vydání výzev důkazy v rámci kontroly společnosti T. a. s. zhodnocené, jak tvrdí, měl být pořízen alespoň úřední záznam, jinak předpoklad o doměření daně je toliko „v hlavě“ úředních osob. Ani měsíc po vydání výzev nebyl předpoklad doměření daně nijak objektivizován. Zaměření daňové kontroly u žalobkyně bylo podstatně širší než ve výzvě zmíněné úrokové náklady z dluhopisů, takže souvislost mezi nimi nelze dovozovat. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015-49, publ. pod č. 3245/2015 Sb. NSS), doměření daně na základě daňové kont