1 As 40/2007 — Nejvyšší správní soud

45 A 46/2017- 38 - text 18 45 A 46/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobkyně: I. B., bytem X, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. J. J., bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, se sídlem Na Kozačce 7, Praha, 2. J. K., bytem X, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2017, č. j. ZKI PRO106/944/20165, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhala, aby soud zrušil shora uvedené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště P. (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 8. 2016, č. j. OR473/201421154 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Současně žalobkyně navrhla, aby soud zamítl návrh na opravu chyby v katastru nemovitostí (dále jen „KN“), o němž bylo rozhodnuto prvostupňovým rozhodnutím. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení. Jeho předmětem byla oprava chyby provedená z úřední povinnosti na základě § 36 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění zákona č. 298/2016 Sb. (dále jen „KZ“), a to ve vztahu k zápisu vlastnického práva k nemovitostem, jež byly do data provedení opravy chyby zapsány v k. ú. S. na listu vlastnictví (dále jen „LV“) po zesnulém J. B. [dále jako „J. B. (x)“]. Ve vztahu k posouzení odvolacích námitek žalovaný zdůraznil evidenční charakter KN i řízení před katastrálními úřady, v jehož rámci nejsou správní orgány oprávněny přezkoumávat platnost ani věcnou správnost nabývacích titulů. V tomto směru žalovaný odkázal na výlučnou pravomoc obecných soudů, na které se dotčené osoby mohou obrátit dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to prostřednictvím určovací žaloby. Žalovaný konstatoval, že k opravám operátu KN, který dle § 29 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZKNČR“), zahrnuje i operát evidence nemovitostí, je možné přistoupit výlučně v případě chyb, jež vznikly z důvodu zřejmého skutkového či právního omylu pracovníků katastrálních úřadů. Jako příklad takových omylů žalovaný označil chyby v psaní či v počtech, případně zápis právního vztahu, který dle právních předpisů neexistuje. 3. Při přezkumu prvostupňového rozhodnutí žalovaný zjistil obsah příslušného správního spisu. Uzavřel, že údaje evidované v KN po provedené opravě odpovídají obsahu tam založených listin. Poukázal též na soudní rozhodnutí ve věci projednání dědictví po M. B., podle nějž syn zůstavitelky J. B. (x) nabyl spoluvlastnický podíl ve výši ½. S ohledem na skutková zjištění i provedenou právní kvalifikaci věci žalovaný shledal odvolací námitky žalobkyně nedůvodnými. Žalovaný konstatoval, že v postupu správního orgánu I. stupně nezjistil žádné vady, neboť řízení o opravě chyby bylo zahájeno až dne 12. 11. 2014. Jeho prostřednictvím nebylo tudíž možné zpětně nastolit stav, který panoval před jeho zahájením, tedy stav k roku 2002, kdy správní orgán I. stupně v rozporu s tehdy platnou právní úpravou formou záznamu opravil chybu v KN, aniž by o tom informoval žijící právní nástupce již zesnulých J. (x) a M. B.. Žalovaný v tomto směru odkázal též na skutečnost, že oznámení o provedení opravy chyby není, obdobně jako provedení záznamu, rozhodnutím ve smyslu správního řádu, ale úkonem prováděným mimo správní řízení. Provedený záznam tudíž sám o sobě nemohl nabýt právní moci. Žalovaný odmítl i tvrzení žalobkyně, která namítala, že opravu chyby bylo možné provést jen v katastru nemovitostí a nikoli v evidenci nemovitostí. V této souvislosti žalovaný uvedl, že dle § 29 odst. 1 ZKNČR se operát evidence nemovitostí stal operátem katastru nemovitostí. Žalovaný přezkoumal též odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a shledal, že splňuje požadavky upravené § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se správní orgán I. stupně odpovídajícím způsobem vypořádal s návrhy i námitkami účastníků. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 4. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že oprava chyby byla v roce 2002 provedena se záměrem uvést právní nástupce J. B. (x) v omyl a dodatečně ovlivnit rozsah aktiv vypořádávaných v dědickém řízení po M. B.. J. B. (x) užíval až do své smrti všechny nemovitosti získané jako dědictví po M. B. (žalobkyní blíže nespecifikované) a byl také evidován jako jejich výlučný vlastník v KN, resp. v evidenci nemovitostí. J. B. (x) ostatně tyto nemovitosti již od roku 1950 spoluužíval z titulu notářsky osvědčené smlouvy č. 1019/50 ze dne 20. 6. 1950. Navzdory tomu mu bylo rozhodnutím v dědickém řízení sp. zn. D 1306/73 vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přiznáno jen v rozsahu spoluvlastnického podílu ve výši ½. Ještě v době před úmrtím M. B. tak dle názoru žalobkyně musel vzniknout další nabývací titul, na jehož základě se stal J. B. (x) vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu druhé poloviny, která nebyla v roce 1973 předmětem dědického řízení po zůstavitelce M. B.. Tuto okolnost ale správní orgány pominuly a vycházely pouze z obsahu sbírky listin katastru nemovitostí vedené správním orgánem I. stupně (dále jen „sbírka listin“). Žalobkyně obsah i pravost některých použitých listin dlouhodobě sporovala, především výkazů změn č. x a x z roku 1972. Tyto výkazy totiž byly pravděpodobně opatřeny padělanými podpisy J. B. (x) i M. B., jelikož nevykazovaly charakteristické rysy podpisů, jimiž byla opatřena notářsky osvědčená smlouva č. 1019/50. Správní orgány se též navzdory námitkám žalobkyně blíže nezabývaly obsahem komunikace, která musela proběhnout v letech 1973 a 1974 mezi Státním notářstvím P. a Střediskem geodézie v P. v souvislosti s projednáváním dědictví po M. B. a zjišťováním nabývacích titulů k nemovitostem, které měly být předmětem dědictví. 5. Stav zapsaný v KN před rokem 2002 dodatečně zpochybnil notář Mgr. J. Š. (dále jen „notář“) v souvislosti s projednáváním dědictví po zemřelém J. B. (x). Ten současně ujišťoval žalobkyni, že ona není oprávněna v řízení vedeném správním orgánem I. stupně vystupovat jako účastník. Notář však dle názoru žalobkyně k takovému postupu nebyl oprávněn, neboť se takový postup neslučuje s majetkovou funkcí dědického řízení určeného pouze k vypořádání majetku zůstavitele a nikoli k určování majetkoprávních vztahů. V důsledku postupu správních orgánů byl tudíž dle názoru žalobkyně úmyslným obejitím zákona vytvořen prostor pro dodatečné projednání dědictví po M. B.. O zájmu druhé dědičky, M. J., o dědictví po M. B. se žalobkyně dověděla až z podání ze dne 15. 9. 2003. Notář ji přitom dříve ujistil, že J. B. (x) byl jediným dědicem po M. B.. 6. Správní orgán I. stupně však přesto notáři vyhověl a v režimu provedení záznamu (sp. zn. „Z“) opravil chybu, o níž vyrozuměl výlučně notáře. Toliko formálně byla zásilka s vyrozuměním zaslána též na adresu již zemřelého J. B. (x). Právní nástupci J. B. (x) informováni nebyli. Žalobkyně zákonnost provedené opravy chyby počala sporovat v roce 2014 a trvala na tom, aby byl stav zapsaný v KN navrácen do stavu odpovídajícímu stavu z roku 2002. Nejednalo se však o nový návrh na opravu chyby, ale o snahu odstranit nezákonný stav vzniknuvší provedením opravy chyby v roce 2002. Samotný akt provedení opravy chyby z roku 2002 žalobkyně považovala za nicotný. Z tohoto důvodu také nebylo možné na akt záznamu jakkoli navazovat z titulu následně vedených správních řízení. 7. V žalobě žalobkyně vymezila celkem čtyři žalobní body. V žalobním bodu prvém namítla existenci procesní vady správního řízení, již spatřovala v postupu správního orgánu I. stupně, který v řízení postupoval bez zákonného podkladu. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně označila vady v provedeném dokazování. Žalovaný dle názoru žalobkyně postupoval v rozporu s § 50 a § 51 správního řádu, neboť v řízení prováděl tzv. nepřípustné důkazy, porušující princip univerzální sukcese, zamlčoval námitky účastníků a nepřihlédl ke všem skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že správní orgán I. stupně legalizoval nezákonný postup notáře v dědickém řízení, kdy tento uvedl účastníky dědického řízení v omyl. Prostřednictvím třetího žalobního bodu žalobkyně namítla vady odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelno