1 As 78/2014 — Nejvyšší správní soud

46 A 80/2017- 59 - text 13 46 A 80/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové v právní věci žalobce: M. Š., bytem X, zastoupen advokátkou Mgr. Miluší Pospíšilovou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. MSP-494/2016-OSV-OSV/4, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. MSP-494/2016-OSV-OSV/4, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 400 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce, advokátky Mgr. Miluše Pospíšilové. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá žalobou zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného. Napadeným rozhodnutím žalovaný jeho odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Si 1407/2015. Povinný subjekt žádost žadatele o poskytnutí informace ze dne 7. 10. 2015 (rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 319/2015, ze dne 6. 10. 2015) v souladu s § 8a a § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 222/2015 Sb. (dále jen „InfZ“), částečně odmítl, a to v rozsahu informací týkajících se data narození a trvalého bydliště obžalovaného, registrační značky motocyklu, jména, příjmení a data narození poškozeného a jména a příjmení svědka. 2. Dle žalovaného právo na informace patří dle ústavního zákona č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“), mezi základní politická práva, když podle čl. 17 odst. 1 až 5 právo na informace a svoboda projevu jsou zaručeny. Právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. S omezením základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřeno a nesmí dojít k jeho zneužití. Právo na informace je upraveno v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím. Primární povinností povinného subjektu je s ohledem na § 14 odst. 5 InfZ poskytnout informace v souladu s žádostí. Omezení práva je vymezeno v §§ 7 až 12 InfZ. Povinný subjekt musí vždy posoudit, zda požadovaná informace není chráněnou informací, kterou jsou zejména osobní údaje, informace o soukromí, utajované informace, obchodní tajemství, další informace, které jsou chráněné podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a další informace, které jsou chráněné podle zvláštních zákonů. Po tomto posouzení, které podléhá principu minimalizace a selekce zakotvenému v § 12 InfZ, ostatní informace poskytne. K omezení práva na informace může docházet s ohledem na konkrétní okolnosti. V rozhodnutí jsou znečitelněny údaje nebo rozhodnutí není vůbec poskytnuto, a žádost je tak jako celek odmítnuta. K anonymizaci se přistupuje u těch údajů, které jsou způsobilé identifikovat subjekt údajů. Dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 250/2014 Sb. (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), mohou být osobní údaje poskytovány i bez souhlasu subjektů údajů. V § 5 odst. 5 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 13/2008-SOSV-SP (dále jen „instrukce“) je upraveno, že chráněnými osobními údaji nejsou jména a příjmení soudců, státních zástupců, advokátů, notářů, soudních exekutorů, znalců a tlumočníků, insolvenčních správců a dalších osob, které jsou na základě zvláštních předpisů zapsány ve veřejně přístupných seznamech, pokud jsou uvedeny v souvislosti s jejich působností, pro kterou byli do veřejného seznamu zapsáni. V případě, že poskytuje povinný subjekt text rozsudku, pak v jeho záhlaví i v samotném textu znečitelní příjmení (vyjma iniciály), adresu a datum narození fyzických osob, s výjimkou výše uvedených osob. Jméno je ponecháno jen tehdy, pokud ve spojení s částečnou identifikací příjmení by nemohlo vést ke snadné identifikaci. Právo na informace nezahrnuje automatické právo na poskytnutí údajů, které identifikují účastníky řízení, svědky či osoby poškozené. Vždy je nutné zkoumat, zda lze v dané věci shledat legitimní zájem na tom, aby se takové údaje staly součástí veřejné diskuze. Takovým případem by mohla být situace, kdy veřejně známé osoby vystupují v soudním řízení v souvislosti se svou veřejnou činností. Žalovaný je toho názoru, že problematika anonymizace osobních údajů není jednoznačná. Nejvyšší správní soud sice ve svém rozsudku ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008-148, uvedl, že jméno a příjmení v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem. Z webových stránek Nejvyššího správního soudu je však zřejmé, že pokud je požádáno o některé jeho rozhodnutí, je žadatel odkázán na již anonymizované rozhodnutí. Žalovaný odkázal na § 8a InfZ, ve kterém je stanoveno, že povinné subjekty poskytují informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Těmito předpisy jsou §§ 84 až 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale také zákon o ochraně osobních údajů. V tomto zákoně pak lze odkázat na § 4 písm. a), podle něhož se za osobní údaj považuje jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Určený nebo určitelný subjekt je ten subjekt, který lze přímo nebo nepřímo identifikovat. Žalovaný je v daném případě toho názoru, že rozhodnutí vydané v trestní věci, které popisuje okolnosti spáchání trestného činu, obsahuje informace, na jejichž základě by v případě ponechání jména a příjmení svědka a poškozeného mohlo dojít k identifikaci těchto osob. Žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011-166, ve kterém je dáván důraz na to, že je potřeba rozlišovat, o jaké údaje se jedná a ke komu se vztahují. Je jiná situace u osobních až intimních údajů, které se týkají osoby poškozeného, nebo naopak pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 516/02, ve kterém je popsáno, že právo na informace nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti. Veřejné vyhlášení rozsudku ještě nezakládá právo kohokoliv na písemné zaslání takového rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10). Vyhlášení rozsudku je něco jiného než veřejná publicita textu rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že Krajský soud v Praze ve svých rozhodnutích zastává názor, že jméno a příjmení fyzické osoby není osobním údajem, avšak při poskytování informací se tím neřídí. V rámci vyřizování těchto žádostí znečitelní jméno i příjmení a odkáže žadatele na § 5 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. V případě odkazu na instrukci pak správní orgány ve svých rozhodnutích zmiňují, že se jedná o jakýsi návod. 3. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a vady řízení, neboť pro částečné odepření požadovaných informací z důvodu ochrany osobních údajů nebyl dán důvod. Jméno a příjmení osoby není osobním údajem, který by mohl vést k identifikaci konkrétní osoby, a který by tudíž bylo nutné v poskytnutém rozsudku anonymizovat, tím méně v medializovaném případu, když o jménech zúčastněných osob byla veřejnost informována sdělovacími prostředky. Žalobce dále uvádí, že instrukce je pouze podzákonným, interním právním předpisem, který nezavazuje osoby stojící mimo Ministerstvo spravedlnosti. Nemá přednost před zákonem a vzhledem k tomu, že je v rozporu se zákonem, měl by být použit zákon. Ministerstvo spravedlnosti k vydání instrukce ani nemělo kompetenci. 4. Dne 8. 2. 2017 žalobce doplnil svou žalobu. Uvedl, že rozhodnutí povinného subjektu ze dne 19. 4. 2016, odeslané však dne 20. 4. 2016, nemá vyznačen zákonem předepsaný údaj „Vypraveno dne“. Kromě nesprávně provedené anonymizace žalobce dále namítá, že žalovaný porušil zákon, když o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu nerozhodl v zákonné patnáctidenní lhůtě, ale teprve s mnohaměsíčními průtahy. Takto žalovaný postupoval i v jiných případech. Žalobce si je vědom, že tento postup nemá za následek nezákonnost rozhodnutí, není důvodem pro jeho zrušení, avšak jedná se o nezákonnost, která vypovídá o dodržování zákona žalovaným. 5. Žalobce v žalobě namítá, že nebyl dán důvod pro částečné odepření informace v rozsahu příjmení třetích osob z důvodu ochrany osobních údajů, neboť samotné jméno a příjmení není osobním údajem, který by umožňoval subjekt přímo či nepřímo identifikovat, popřípadě jej na základě tohoto údaje kontaktovat. K tomu odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008 – 148. Poukázal na skutečnost, že soudní ř