54 Af 18/2018

Žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanými soudu dne 3. 6. 2018 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2018, č. j. 19953/18/5200-10422-708855 (dále jen „napadené rozhodnutí A“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 11. 2016, č. j. 4533444/16/2115-50521-204535 (dále jen „dodatečný platební výměr A“), kterým byly žalobci doměřeny daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 732 830 Kč a daňový bonus ve výši – 12 543 Kč a současně bylo rozhodnuto, že žalobci vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 149 074 Kč. Splatnost doměřené daně v úhrnné výši 894 447 Kč byla stanovena v náhradní lhůtě do 15 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí A na účet správce daně. Žalobce se rovněž domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2018, č. j. 20040/18/5300-21442-712243 (dále jen „napadené rozhodnutí B“ a společně s napadeným rozhodnutím A též „napadená rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměry správce daně ze dne 9. 11. 2016, č. j. 4533707/16/2115-50521-204535, č. j. 4533787/16/2115-50521-204535 a č. j. 4533819/16/2115-50521-204535 (dále jen „dodatečné platební výměry B“). Dodatečnými platebními výměry B správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období října, listopadu a prosince 2013 v celkové výši 170 163 Kč a penále v celkové výši 34 032 Kč, neboť žalobce neprokázal oprávněnost nároku na odpočet podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „zákon o DPH“) ohledně daňových dokladů č. 13397, č. 13421 a č. 13439 vydaných společností B.-S. G. C. s.r.o., IČO X, sídlem X (dále jen „B.“), za zprostředkování obchodů žalobci.

Usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2020, č. j. 54 Af 18/2018-84, č. j. 55 Af 18/2018-73, soud spojil řízení o žalobách proti napadeným rozhodnutím ke společnému projednání pod sp. zn. 54 Af 18/2018.

Žalobce v obou případech namítá, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, nicotná a obsahují rozpory v podstatných náležitostech. Předně namítá, že z rozhodnutí nevyplývá, zda má žalobce postavení příjemce rozhodnutí, a navíc je v něm uvedena adresa žalobce, která není v rámci živnostenského rejstříku vedena jako místo nebo sídlo jeho podniku. Žalobce brojí proti tomu, že se žalovaný v rámci svého rozhodnutí řádně nevypořádal s otázkou rozložení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013-66, a ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 102/2012-54 (dostupné stejně jako další zmiňovaná rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz), ze kterých vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy. Správce daně však tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Žalobce předložil u daňové kontroly správci daně všechny primární i sekundární účetní doklady, účetní podklady a záznamy ze své účetní evidence a smluvní i jinou dokumentaci. Žalovaný se však ve svém rozhodnutí nezabýval skutečností, zda správce daně náležitě ustál své důkazní břemeno ohledně důvodnosti svých pochyb. Správce daně zahájil daňovou kontrolu, v rámci které mu byly předloženy bezvadné účetní podklady, přesto požadoval, aby žalobce prokázal oprávněnost jím uplatněných výdajů, aniž by vyslovil, z jakého důvodu existují na jeho straně pochybnosti a čím je dokládá. Takový postup je v rozporu s judikaturou NSS a základními zásadami zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 368/2016 Sb. (viz čl. XI bod 1 zákona č. 170/2017 Sb.; dále jen „daňový řád“). Žalobce dále spatřuje hrubé porušení svých práv v tom, že jeho zástupce (daňová poradkyně) v řízení nebyl řádně vyrozuměn o výslechu svědka A. D. provedeného na základě dožádání v rámci mezinárodní právní pomoci orgány cizího státu. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se řízení o dožádání řídí procesními předpisy dožádaného státu a žalovaný není oprávněn tento přístup blíže hodnotit. Žalovaný se totiž nezabýval otázkou, zda procesní předpisy dožádaného státu takový postup umožňovaly. Žalobce zdůrazňuje, že daňovému subjektu musí být garantována obdobná práva, jaká mu náleží v daňovém řízení v České republice, přičemž zachování nároku na právní pomoc při jednání s orgánem veřejné správy je jedním ze základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod vyhlášenou usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášenou pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Správce daně a následně i žalovaný tak zatížili své rozhodnutí podstatnou vadou. Dalším žalobním bodem je namítáno, že správce daně i žalovaný postupovali při dokazování a hodnocení důkazů „excentricky“, když správce daně svědky zatěžoval dotazy na detaily, které si již nemohli pamatovat. Žalovaný také učinil v napadených rozhodnutích zcela nepodložené skutkové závěry, pokud označil marketingovou studii za plagiát a další marketingovou studii za teoretickou a hypotetickou.

Žalovaný ve vyjádření k žalobám uvedl, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, žalobcem vznesené námitky jsou nedůvodné, a navrhuje proto zamítnutí žaloby. Rozhodnutí jsou formulována určitým a srozumitelným způsobem. Pokud se týká označení žalobce jakožto příjemce napadených rozhodnutí, žalovaný v tom neshledává žádné pochybení, neboť žalobce byl v napadených rozhodnutích jako příjemce zcela přesně označen. Adresa trvalého pobytu odpovídá adrese trvalého pobytu žalobce uvedené v centrální evidenci obyvatel a žalobce byl dostatečně identifikován též prostřednictvím DIČ. Pokud žalobce namítá, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, žalovaný ve vyjádření rekapituluje, že správce daně zahájil u žalobce dne 11. 5. 2015 daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 a daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období října, listopadu a prosince 2013. Po předložení daňových dokladů žalobcem jej správce daně vyzval výzvou ze dne 14. 4. 2016 k prokázání konkrétních skutečností uvedených v jeho daňovém tvrzení, čímž dle žalovaného došlo k přenosu důkazního břemene na žalobce. Z protokolů o následujících ústních jednáních ze dne 19. 7. 2016 a 21. 7. 2016 je zřejmé, že žalobce své důkazní břemeno neunesl, neboť nepředložil důkazní prostředky, které by jednoznačně a věrohodně prokázaly skutečnosti uvedené na prověřovaných dokladech. S výsledkem kontrolního zjištění byl žalobce seznámen na ústním jednání dne 10. 8. 2016. Dne 29. 8. 2016 byla se zmocněncem žalobce projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole, ve které jsou zhodnoceny důkazní prostředky předložené žalobcem a uvedeny přetrvávající pochybnosti správce daně, zda jsou vykázané výdaje výdaji dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 241/2013 Sb. (viz čl. II bod 1 zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb.; dále jen „zákon o daních z příjmů“), jakož i pochybnosti stran faktického přijetí služeb v rámci nároku na odpočet DPH. Žalovaný připomíná, že v odvolacím řízení bylo doplněno dokazování o informace získané mezinárodním dožádáním a výslechem řady svědků. Žalobci byla zaslána další výzva k prokázání skutečností ze dne 1. 6. 2017, konkrétně ke sdělení a přesnému určení faktur týkajících se předmětného zprostředkování, k ujasnění matematické nejasnosti uvedené ve výpočtu provizí, k objasnění a upřesnění předložených výpisů z knih vystavených faktur, k prokázání deklarované hodnoty plnění dle jednotlivých faktur, k předložení knihy faktur za rok 2012 a podepsané smlouvy se společností T.-A.-V. G. (dále jen „T.“). Dne 30. 6. 2017 byla správci daně doručena žalobcova odpověď na výzvu, k níž byl přiložen soupis faktur, ze kterých byla počítána provize. Žalobce dále předložil výpočet provizí za zprostředkování obchodu a sdělil, že matematické nejasnosti vznikly pouze nepochopením výpočtu ze strany správce daně, a předložil totožný výpočet jako dne 31. 8. 2016. Žalobce dále předložil seznam vystavených faktur za rok 2012 a sdělil, že faktury T. jsou v roce 2012 za zkušební jízdy, přičemž uvedl, že písemná smlouva s touto společností uzavřena nebyla. Na základě poskytnutých údajů od odběratelů žalobce správce daně ověřil výši plnění dle jednotlivých faktur a vyslechl svědky, kteří za odběratele sjednali uzavření obchodních případů za rok 2013. Žalovaný po zhodnocení výsledků doplněného dokazování, s nímž byl žalobce řádně písemně seznámen, dospěl ke shodnému závěru jako správce daně, tedy že žalobce neprokázal, že výdaje v celkové výši 3 654 000 Kč zaevidované v daňové evidenci za zdaňovací období roku 2013 na základě faktur přijatých od společnosti B. jsou výdaji dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ani neprokázal v této souvislosti oprávněnost nároku na odpočet podle § 72 a § 73 zákona o DPH. Žalovaný dále argumentuje tím, že nebylo povinností správce daně, aby sám zjišťoval důkazní prostředky svědčící ve prospěch žalobce, přičemž odkazuje na rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2014, č. j. 8 Afs 5/2014-45, ze kterého vyplývá, že správce daně není povinen vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jak snížit daňovou povinnost.

Pokud je žalobcem vytýkáno porušení jeho procesních práv při výslechu svědka A. D. na základě dožádání v rámci mezinárodní spolupráce, žalovaný považuje postup správce daně za správný, přičemž připomíná, že žádost o mezinárodní poskytnutí informací se neřídí právním řádem České republiky a správce daně dožádaného státu se při své činnosti řídí vlastními procesními pravidly. Žalovaný poukazuje na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 10. 2013 ve věci C-276/12 Sabou, ve kterém SDEU konstatoval, že „[u]nijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. listopadu 2006, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.“ Dle žalovaného se uplatní shodné principy na mezinárodní výměnu informací jak v oblasti daně z přidané hodnoty, tak v případě daně z příjmů. Z citovaného rozsudku SDEU žalovaný dovozuje, že žalobce neměl právo být informován o zaslání žádosti o poskytnutí informací ani právo navrhovat, jaké otázky mají být svědkovi položeny. Žalovaný cituje též závěry NSS z rozsudku ze dne 20. 7. 2016, č. j. 7 Afs 102/2016-34, ve věci týkající se DPH, ze kterých vyplývá, že pokud český správce daně žádá o výslech svědka, měl by v zásadě požádat zahraniční správní orgán o umožnění účasti českého daňového subjektu na výslechu svědka v souladu s právem dožádaného státu. NSS v citovaném rozsudku učinil závěr, že pokud by dožádaný stát účast českého daňového subjektu na výslechu svědka s odkazem na své vnitrostátní předpisy odmítl, může správce daně použít jako důkaz informace týkající se výpovědi dané osoby, přičemž konstatoval, že se bude jednat o listinný důkaz, který musí být součástí veřejné části správního spisu, ale musí být českému daňovému subjektu také předestřen. Daňový subjekt musí mít vždy možnost se k takovému důkazu vyjádřit a navrhnout případně další důkazy, přičemž NSS zdůraznil, že současně platí, že „správce daně musí k listině osvědčující výslech svědka v zahraničí, který byl proveden bez účasti českého daňového subjektu na tomto výslechu, přistupovat obezřetně. Neúčast českého daňového subjektu na výslechu svědka v zahraničí, byť by se tak tomu stalo v souladu s procesním právem dožádaného státu, totiž ovlivňuje výpovědní hodnotu informací takto získaných.“ Žalovaný dále namítá, že v žádosti o mezinárodní výměnu informací správce daně výslovně nepožadoval provedení svědeckého výslechu A. D., a zmiňuje, že ze zprávy německé daňové správy ani nevyplývá, že se jednalo o výslech svědka. S výsledkem mezinárodního dožádání byl žalobce seznámen písemností ze dne 27. 2. 2018, čímž mu byla dána možnost se k důkazu vyjádřit. K námitce žalobce týkající se (tuzemských) výslechů svědků má žalovaný za to, že výslechy proběhly zcela v souladu se zákonem a vyplynuly z nich relevantní skutečnosti, přičemž podotýká, že žalobce nevyužil možnosti se výslechů účastnit a klást otázky, ačkoliv byl o jejich konání správcem daně vyrozuměn.

Podáními odeslanými dne 26. 6. 2018 žalobce rozšířil žalobní body o tvrzení, že ve správním spisu absentuje protokol o výslechu svědka A. D., který byl proveden na základě dožádání u orgánu ve Spolkové republice Německo. Tento důkaz je přitom klíčový, neboť výhradně s odkazem na něj dovodili správce daně i žalovaný nevěrohodnost výpovědí svědků M. K. a T. K.. Žalobce namítá, že mu nebylo umožněno před vydáním napadených rozhodnutí se s uvedeným důkazem seznámit a uplatnit k němu námitky a návrhy na doplnění dokazování. Tím mělo dojít k markantnímu porušení jeho procesních práv. V dalším bodu uvádí, že jeho zástupci nebyl řádně oznámen termín výslechu svědka J. V., čímž opět došlo ke zkrácení jeho procesních práv. Správce daně měl pochybit také tím, že část výslechů nahradil písemnými prohlášeními osob, aniž by k tomuto postupu žádal souhlas žalobce, čímž znemožnil žalobci se výslechu těchto svědků zúčastnit a klást jim dotazy. Žalobce dále považuje za nezákonný postup žalovaného, který aniž by zrušil dodatečný platební výměr A a dodatečné platební výměry B a vrátil věc správci daně k dalšímu řízení a rozhodnutí, přikázal správci daně v rámci řízení o odvolání doplnit dokazování. Uvedený postup žalobce považuje za markantní porušení daňového řádu, neboť žalovaný jako odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení postupovat pouze podle § 116 daňového řádu. Žalovaný v odvolacím řízení nechal správce daně vykonávat úkony odvolacího orgánu, čímž porušil zásady věcné a funkční příslušnosti orgánů v rámci daňového řízení. Orgán prvního stupně nemůže svými úkony doplňovat správní spis, pokud nedojde ke zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci. Žalobce dále namítá, že spis správce daně nebyl řádně veden, byl nekompletní, neobsahoval náležité položky a nebyl chronologicky uspořádán. Následkem toho se jeho daňová poradkyně nemohla náležitě seznámit se spisem. Správce daně toto pochybení uznal, přesto však žalovaný uvedené vady řízení neodstranil. Žalobce dále namítá, že jeho daňové poradkyni nebylo umožněno nahlížení do daňového spisu, ačkoliv byla zmocněna ke všem úkonům v rámci daňového řízení. Dodatečný platební výměr A a dodatečné platební výměry B nebyly žalobci řádně doručeny, když byly doručovány přímo jemu, a nikoliv jeho daňové poradkyni. Žalovanému je dále vytýkáno, že na základě jeho příkazu správce daně vyzval k podání výpovědi dodavatele a odběratele žalobce z let 2012 až 2014, aniž by jejich aktivita souvisela s projednávanou věcí. Žalovaný postupoval hrubě excesivně, neboť nešetřil práv a oprávněných zájmů žalobce jako daňového a zejména ekonomického subjektu. Tento postup jednak poškodil žalobce a jednak způsobil neobjektivitu svědeckých výpovědí. Žalovanému dále žalobce vytýká, že postupoval formalisticky, když se zaměřil na pouhé zjišťování skutečností týkajících se zprostředkování, ačkoliv žalobce v rámci všech podání namítal, že fakturovaná odměna nebyla za pouhé zprostředkování zákazníků, ale i za celkové obchodní a poradenské služby. Tato činnost zahrnovala také zprostředkování lukrativních zákazníků, což bylo naplněno v případě společnosti T.. Pokud se jedná o zjištění správce daně, že marketingová strategie vypracovaná pro žalobce je údajně plagiátem, žalobce poukazuje na odlišnost požadavků na akademické práce a na obchodní dokumenty, příručky nebo manuály. Žalobce navíc namítá nepřípustnost důkazu, protože program na webové adrese www.odevzdej.cz byl využit správcem daně bez registrace jako licencované instituce.

Podáními odeslanými dne 27. 6. 2018 žalobce ještě dále rozšířil žalobní body o námitku, že daňová kontrola byla ze strany správce daně prováděna v rozporu s ustanoveními daňového řádu a interními předpisy žalovaného, neboť u ní nebyli soustavně přítomni dva pracovníci správce daně. Paní B. se opakovaně vzdalovala z místa daňové kontroly, přičemž druhá pracovnice správce daně byla ponechána při kontrole sama bez další osoby. Dále žalobce doplnil, že jeho daňová poradkyně nemohla nahlížet do spisu, neboť nebyl řádně veden, a to nejméně v pěti případech.

Žalovaný ve vyjádření k doplněným žalobním bodům nad rámec svých dřívějších vyjádření dodal, že pokud jde o mezinárodní dožádání, správce daně výslovně nepožadoval provedení svědeckého výslechu. S výsledkem mezinárodního dožádání byl žalobce seznámen písemností ze dne 27. 2. 2018, přičemž mu byla dána možnost, aby se k němu vyjádřil. Co se týče dalších žalobních bodů v doplňujících podáních, tyto námitky nebyly uplatněny v odvolacím řízení, ale až v podané žalobě, a tudíž ohledně těchto námitek žalobce ve správním řízení nevyčerpal řádný opravný prostředek. Pokud se jedná o námitku, že zmocněné daňové poradkyni žalobce nebyl řádně oznámen termín výslechu svědka J. V., žalovaný sdělil, že zástupce žalobce (společnost K. G. S.) byl správcem daně o konání výslechu vyrozuměn písemností ze dne 20. 10. 2017. Pokud je vytýkáno, že správce daně nahradil část výslechů písemnými prohlášeními osob, které se k výslechu nedostavily, správce daně tak učinil pro jejich nadbytečnost, přičemž žalobce provedení svědeckých výpovědí těchto osob ani nenavrhoval. Žalovaný má za to, že v předmětné věci bylo správcem daně opatřeno dostatečné množství důkazních prostředků za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci, přičemž jako důkazní prostředky bylo možné využít i předmětná písemná prohlášení původně předvolaných svědků. K námitce žalobce, že žalovaný v odvolacím řízení postupoval v rozporu s daňovým řádem, když nechal orgán prvního stupně vykonávat úkony odvolacího orgánu, žalovaný konstatuje, že postupoval zcela v souladu s § 115 odst. 1 a 2 daňového řádu. S výsledky doplněného odvolacího řízení, novými důkazními prostředky i jejich hodnocením byl žalobce seznámen a bylo mu umožněno, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil. Pokud se jedná o námitky, že zástupkyni žalobce nebylo dne 14. 11. 2016 umožněno nahlížení do spisu, žalovaný poukazuje na to, že zmocnění K. G. S. k zastupování ve věci daňové kontroly skončilo podpisem zprávy o daňové kontrole dne 8. 11. 2016 a bývalý zmocněnec již nebyl oprávněn nahlédnout do spisu za rok 2013. Ze shodného důvodu, tj. zániku zástupčího oprávnění, byl dodatečný platební výměr A a dodatečné platební výměry B zaslány přímo žalobci. Žalovaný doplňuje, že až následně mu byla dne 2. 12. 2016 doručena společností K. G. S. nová plná moc k zastupování v neomezeném rozsahu. Pokud se jedná o námitky poukazující na nedostatky při vedení spisu, tedy že nebyl kompletní a chronologicky řazený, žalovaný oponuje tím, že tyto námitky směřovaly ke spisu za rok 2014, a nejsou tedy v předmětné věci relevantní. Žalovaný odmítá, že by postupoval formalisticky či nepřiměřeně. Námitky, že se správce daně nezaregistroval, a proto důkaz za použití internetové stránky www.odevzdej.cz byl nezákonný, jsou podle žalovaného irelevantní. Marketingovou strategii předložil jako důkaz žalobce a jako takový jej musel správce daně hodnotit, přičemž první verze představovala pouze výklad marketingu, plánování a marketingových nástrojů účelově okopírovaný z internetu. Ani druhá verze předložená žalobcem neosvědčila předmětné výdaje, jelikož obsahovala pouze obecné informace o tom, co je marketing apod. Žalovaný dále namítá, že rozšíření žalobních bodů ze dne 27. 6. 2018 bylo doručeno soudu až dne 28. 6. 2018 po uplynutí lhůty pro podání žaloby, a je tedy nepřípustné. K rozšířeným žalobním bodům doplnil, že daňový řád nestanoví povinnost, aby daňovou kontrolu vykonávali dva pracovníci, přičemž odkazuje na § 88 odst. 4 daňového řádu, podle kterého zprávu o daňové kontrole podepisuje kontrolovaný daňový subjekt a (v jednotném čísle) úřední osoba. K námitce žalobce, že jeho daňové poradkyni nebylo nejméně pětkrát umožněno nahlédnout do spisu, žalovaný konstatuje, že žalobce nespecifikoval, ve kterých konkrétních případech mělo k odepření nahlížení dojít. Žalovaný tedy navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta.

V reakci na vyjádření žalovaného žalobce podáním ze dne 6. 10. 2018 a ze dne 29. 10. 2018 doplnil, že pokud se jedná o mezinárodní dožádání, judikát NSS citovaný žalovaným svědčí v jeho prospěch. Žalobce odkazuje na ustanovení § 80 daňového řádu Spolkové republiky Německo, ze kterého vyplývá, že existuje-li v řízení zástupce, má finanční orgán povinnost se na něj obracet. Správce daně tedy neumožnil daňovému poradci žalobce účast na úkonu, byť patrně německá právní úprava tuto účast umožňuje. Současně žalobce namítá, že protokol o výslechu A. D. nebyl žalobci předložen ani nebyl součástí veřejné části daňového spisu, a jeho daňová poradkyně se s ním proto nemohla před vydáním napadených rozhodnutí seznámit v jeho úplnosti. Podle žalobce je nepřípustné, aby rozhodnutí o doměření daně bylo v převážné míře založeno na důkazu, se kterým se žalobce nemohl seznámit, přičemž mu byla reprodukována pouze část jeho údajného obsahu. Zcela irelevantní je navíc argument žalovaného, že se jednalo o dožádání, a nikoliv o výslech osoby. Pokud žalovaný argumentuje tím, že v případě některých svědků upustil od jejich výslechu pro nadbytečnost, neměl použít jako důkaz ani svědecká prohlášení. Argumentace o ukončení zastupování žalovaného daňovým poradcem k okamžiku skončení daňové kontroly není podle žalobce také správná, protože pokud je subjekt v řízení zastoupen, mělo by být tomuto zástupci doručeno i konečné rozhodnutí.

V podání ze dne 15. 11. 2020 žalobce uvedl, že excesy správce daně uvedené v jednotlivých žalobních bodech byly ve své jednotlivosti a zejména ve svém vzájemném souhrnu natolik intenzivní, že zakládají nejen nezákonnost napadených rozhodnutí, nýbrž i markantní a hrubý zásah do práv žalobce chráněných ústavním řádem. Dále s odkazem na rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, uvedl, že splnil své důkazní břemeno tím, že správci daně předložil veškeré primární a sekundární účetní doklady. Naopak správce daně neunesl důkazní břemeno k prokázání důvodných pochybností, že uvedené podklady neprokazují daňové tvrzení žalobce. Tímto došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces (zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2096/07). Žalovaný postupoval při hodnocení důkazů excesivně a nepřiměřeně. Zejména stran posouzení předložených marketingových studií, které správce daně posuzoval z hlediska akademického, nikoliv z hlediska obchodního, a dále ve věci předvolání svědků, neboť správce daně předvolával svědky a tázal se jich na dotazy, které si s odstupem času uvedení svědci již nemohli pamatovat. Správce daně získané důkazy hodnotil svévolně a fakticky pro svůj postup nepředložil žádné racionální argumenty, jež by představovaly logické, analytické, nebo deduktivní myšlení. Žalovaný tyto excesy nenapravil, čímž zatížil stejnými vadami i napadené rozhodnutí. Správce daně porušil základní zásady daňového řízení tím, že (i) umožnil části svědků, jejichž výpověď považoval za relevantní, aby svědectví nahradili písemným prohlášením, pročež ani žalobce, ani daňový poradce nemohli klást uvedeným svědkům dotazy a uvedené svědky konfrontovat; (ii) daňová poradkyně žalobce nebyla řádně předvolána k výslechu svědka V., přičemž žalovaný neprokázal, že byla řádně k výslechu předvolána; (iii) daňové poradkyni žalobce nebylo opakovaně umožněno nahlédnout do daňového spisu; (iv) správce daně si autoritativně vyžádal seznam všech obchodních partnerů žalobce (z nichž naprostá většina neměla s daňovou věcí nic společného) a úředně uvedené osoby obesílal se žádostí o vyjádření. Za nejflagrantnější případ porušení považuje žalobce postup správce daně při dožádání do SRN u A. D.. Žalovaný svou argumentaci založil na zásadách nařízení Rady č. 904/2010/EU ze dne 7. 10. 2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti DPH (dále jen „nařízení 904/2010/EU“) s odůvodněním, že toto nařízení neumožňuje účast zástupce daňového subjektu na provedení úkonu dožádání. Závěry žalovaného jsou podle žalobce mylné. Nařízení 904/2010/EU se týká spolupráce v oblasti DPH. Je to norma, která upravuje výhradně kooperaci ve věci přeshraničního uplatňování DPH. Na daň z příjmů fyzických osob se nemůže v žádném případě vztahovat. Dále se toto nařízení vztahuje pouze na otázky přeshraničního uplatňování DPH v rámci EU (zejména při použití odpočtu formou reverse charge), čímž je vyloučeno, aby tento předpis dopadal na vnitrostátní odpočet DPH. V takovémto případě tento předpis nelze použít ani na otázku doměřené DPH. Nejpodstatnějším aspektem je, že výsledek uvedeného dožádání nikdy nebyl učiněn součástí daňového spisu žalobce a nebyl nikdy žalobci k dispozici k nahlédnutí či k prostudování. Žalobce tak neměl možnost se s uvedeným podstatným důkazem seznámit, a tím mu byla znemožněna možnost se k němu i kvalifikovaně vyjádřit. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 11. 5. 2015 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu, jejímž předmětem byla vedle silniční daně též daň z příjmů fyzických osob za roky 2013, 2014 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období října až prosince 2013.

Ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 14. 4. 2016 správce daně uvedl, že mu v rámci provádění daňové kontroly vznikly pochybnosti o předložených dokladech za zprostředkování obchodu od dodavatele B., jež mělo být hrazeno v hotovosti, a proto vyzval žalobce, aby prokázal, že předmět plnění byl dodán touto společností a byl uskutečněn v rozsahu uvedeném na jednotlivých dokladech (včetně předložení podkladů ke stanovení výše ceny jednotlivých zprostředkování), aby jmenovitě uvedl jednotlivé takto zprostředkované obchody ve vztahu ke každé z faktur a aby prokázal předání hotovosti u jednotlivých dokladů.

Žalobce v odpovědi na výzvu dne 17. 5. 2016 doložil kopii smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností B. ze dne 20. 12. 2012, včetně kopie přílohy č. 1 k této smlouvě, kopii Obecné marketingové strategie prodeje a rozvoje firmy pro rok 2013, kopie faktur a pokladních dokladů a knihu vystavených faktur. Žalobce v podání sdělil, že hotovost vždy předával osobně jednateli dodavatele T. K.. Předložená smlouva byla uzavřena z důvodu neustále se rozvíjející konkurence a měla žalobci zajistit, aby nepřišel o stávající klientelu. Součástí smlouvy bylo zároveň i zprostředkování nákupů nákladních vozidel a přívěsů. Na základě této smlouvy žalobce získal jako nového klienta společnost T.. V žalobcem předložené knize vystavených faktur byla ručně připsána částka 18 050 462 Kč bez DPH a pod ní uveden údaj 12,7 %, což dle sdělení žalobce vyjadřovalo provizi pro společnost B..

Předmětem smlouvy ze dne 20. 12. 2012 podepsané žalobcem a panem K. bylo „poskytování veškerých marketingových a reklamních služeb pro klienta v rámci spolupráce na projektu nazvaného ‚ - propagace‘, zejména pak vytváření konceptů a strategií, návrh, programování webových stránek a micrositů, grafické návrhy, tvorba vizitek, vektorových log, bannerů, textového obsahu webu, XHMTML,CSS a SEO, služby kreativního týmu DTP, Facebook plánování/ handling . Zároveň se obě smluvní strany dohodly, že součástí poskytovaných služeb bude zprostředkování obchodů, na základě, kterých bude klientovi vyúčtována řádná provize. Jedná se především o zprostředkování nákupů nákladních automobilů a zajištění zprostředkování převozů osobních a malých nákladních vozů.“ Mělo se dít na základě potvrzených písemných objednávek za odměnu ve výši dohodnuté dle realizovaných a odsouhlasených jednotek výkonů v příloze č. 1 smlouvy, a to na základě faktury, jejímž podkladem je klientem písemně odsouhlasené vyúčtování úkonů (potvrzená objednávka). V příloze č. 1 byla dohodnuta provize za zprostředkování obchodu ve výši 10-15 % z objemu roční fakturace s tím, že jednotlivé provize budou fakturovány průběžně dle dohody, skutečná výše bude odsouhlasena v 12/2013 a tehdy bude dofakturována zbylá část provize za rok 2013. Dále byla dohodnuta provize z dosaženého obratu 2, 3, 4, popř. 5 % při dosažení obratu 15, 18, 21 nebo 23 mil. Kč a konečně jednorázový poplatek ve výši 50 000 Kč za nákup jednoho nákladního vozu nebo přívěsu.

Z faktur č. FP 130001, FP 130049, FP 130051, FP 130067, FP 130081, FP 130082, FP 130102, FP 130103, FP 130138, FP 130161, FP 130200, FP 130240, FP 130295, FP 130312 a FP 130358 vyplývá, že byly vystaveny společností B. jako dodavatelem žalobci jako odběrateli. Předmět fakturace vždy spočíval ve „zprostředkování obchodu“ nebo ve „zprostředkování obchodu“ za určité období (nejčastěji kalendářní měsíc). Veškeré platby těchto faktur měly být dle poznámek na nich uvedených prováděny v hotovosti.

Podle úředního záznamu ze dne 13. 6. 2016 správce daně za účelem ověření autentičnosti předložené marketingové strategie předmětný dokument prověřil na internetových stránkách zaměřených na odhalování plagiátů www.odevzdej.cz, přičemž v zadaném souboru byla nalezena shoda textu z 80 % s jiným souborem zadaným dne 25. 3. 2011 od jiného autora, přičemž zbývající text, u kterého nebyla nalezena shoda, představovaly převážně pasáže obsahující překlepy v psaní.

Dne 10. 8. 2016 byl žalobce seznámen s výsledkem kontrolního zjištění, v němž správce daně dospěl ke zjištění, že výše provize tvrzená žalobcem nesouhlasí s celkovou fakturací za zprostředkování. Žalobce podle správce daně neprokázal, že by předmět plnění byl dodán označeným dodavatelem ani že by byl uskutečněn v rozsahu uvedeném na předložených dokladech. Správce daně rovněž konstatoval, že žalobce nedoložil své tvrzení, že společnost B. získala pro žalobce jako nového klienta společnost T..

Dne 29. 8. 2016 byla správci daně předložena plná moc ze dne 16. 6. 2016 k zastupování žalobce společností K. G. S. prostřednictvím Ing. L. K. „u správce daně ve věci daňové kontroly všech daní fyzické osoby za léta 2013 a 2014 v souladu s daňovým řádem –Zákon 280/2009 Sb. Daňový řád v platném znění) z podkladů, které zmocnitel předloží zmocněni.“

Žalobce v podání doručeném správci daně dne 31. 8. 2016 k výsledkům kontrolního zjištění uvedl, že dříve předložená marketingová studie byla žalobcem právě z důvodu plagiátorství zamítnuta, a předložil novou verzi „Obecné marketingové strategie prodeje a rozvoje firmy“, kterou označil za správnou. Předložil opět přehled výpočtu provizí za zprostředkování obchodů s vyčíslením provize ve výši 12,7 % a dalších 3 %, celkem ve výši 2 833 922,53 Kč, a ostatní fakturace v celkové výši 813 000 Kč, přičemž uvedl, že v součtu vykázané položky dosahují celkem částky 3 654 000 Kč. Žalobce předložil správci daně rovněž čestné prohlášení M. K., zaměstnance společnosti T., o tom, že spolupráci mezi žalobcem a společností T. zprostředkoval T. K. (jednatel B.). Předloženy byly i fotografie vnitřních kancelářských prostor, ve kterých měla jednání probíhat.

Ze zprávy o daňové kontrole ze dne 8. 11. 2016 vyplývá, že správce daně zjistil, že žalobce do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů za zdaňovací období roku 2013 zaevidoval doklady od dodavatele B. v celkové výši 3 654 000 Kč s předmětem fakturace „zprostředkování obchodu“, přičemž správce daně trval na tom, že žalobce nevyvrátil pochybnosti u těchto přijatých faktur. Rovněž ve vztahu k nároku na odpočet DPH správce daně uzavřel, že žalobce nevyvrátil pochybnosti u přijatých faktur za zprostředkování obchodu vedených v daňové evidenci žalobce, a to faktur č. FP 130295 ze dne 13. 10. 2013 na částku 380 000 Kč s DPH ve výši 79 800 Kč, č. FP 130312 ze dne 3. 11. 2013 na částku 290 000 Kč s DPH ve výši 60 900 Kč a č. FP 130358 ze dne 10. 12. 2013 na částku 135 000 Kč s DPH ve výši 28 350 Kč. Žalobcem dodatečně předloženou marketingovou strategii správce daně označil za účelově dodatečně zpracovanou až poté, co byl žalobce seznámen s výsledkem kontrolního šetření, a považoval ji tedy za nevěrohodný důkazní prostředek. Správce daně shledal, že celková provize za zprostředkování obchodu a další platby společnosti B. označené žalobcem dosahují celkem výše 3 646 922,53 Kč a nekorespondují s celkovou výší fakturace v částce 3 654 000 Kč. Nadto se jedná jen o vyčíslení matematických výpočtů, které však neprokazují, že společnost B. skutečně obchody zprostředkovala. Správce daně uzavřel, že žalobce neprokázal, že předmět plnění byl dodán uvedeným dodavatelem, ani že byl uskutečněn v rozsahu uvedeném na jednotlivých dokladech. Z navazujícího protokolu o ústním jednání se podává, že zpráva o daňové kontrole byla se zástupcem žalobce, za nějž jednala daňová poradkyně, projednána a podepsána dne 8. 11. 2016. Správce daně měl proto za to, že žalobce neprokázal, že předmět plnění byl dodán uvedeným dodavatelem, ani že byl uskutečněn v rozsahu uvedeném na jednotlivých dokladech.

Dodatečným platebním výměrem A ze dne 10. 11. 2016 správce daně žalobci doměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 732 830 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 149 074 Kč. Dodatečnými platebními výměry B ze dne 9. 11. 2016 správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období října, listopadu a prosince 2013 v celkové výši 170 163 Kč a penále v celkové výši 34 032 Kč.

Proti dodatečnému platebnímu výměru A podal žalobce odvolání s odůvodněním, že mu nebylo umožněno v jím navržené lhůtě se vyjádřit k závěrům správce daně uvedeným ve zprávě o daňové kontrole. Žalobce namítal, že důkazy nebyly správně hodnoceny, neboť není zřejmé, ze kterých důkazů správce daně vycházel a které důkazy odmítl. Žalobce dále uvedl, že předmětem fakturovaných dodávek nebyla marketingová studie, ale zprostředkování kontaktů s obchodními partnery a navázání další spolupráce s novými klienty společnosti, k čemuž doložil písemné prohlášení jednatele společnosti B. ze dne 5. 12. 2016 o tom, že marketingovou strategii poskytl žalobci bezplatně. Dále byly předloženy knihy vystavených faktur společnosti T. v roce 2013 až 2016, knihy vystavených faktur společnosti A. S. G. v roce 2014 až 2016 a knihy vystavených faktur společnosti G. Č. r. a.s. v roce 2014 až 2016, přičemž žalobce doplnil, že spolupráce s těmito subjekty byla rovněž zprostředkována panem K. (jednatelem B.) a v případě A. S. G. též panem K.. V doplnění odvolání ze dne 25. 1. 2017 žalobce uvedl, že správce daně výpočet provize provedl pouze z části základu, přičemž nezohlednil výpočet předložený žalobcem v podání ze dne 17. 5. 2016. Žalobce dále namítal, že správce daně postupoval v řízení neprofesionálně a že ani nevyslechl pana K..

Žalobce podal odvolání rovněž proti dodatečným platebním výměrům B. Nad rámec odvolacích námitek obsažených v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru A žalobce uvedl, že správce daně nezahrnul do dokazování výpověď svědka J. V., že protokol o výslechu tohoto svědka neobsahuje žádné č. j. a dále že žalobci nebyl zaslán protokol z mezinárodního dožádání č. j. 3181611/17/2115-60563-204589 s výslechem svědka A. D.. Dále namítl, že nebyl správcem daně zpraven o konání svědecké výpovědi A. D., a této svědecké výpovědi se proto nemohl zúčastnit. Dále žalobce předložil vyjádření T. K. a jeho pracovní smlouvu, ze které vyplývá jeho pracovní náplň. Na závěr doplnění odvolání uvedl, které základní zásady daňového řízení správce daně a žalovaný porušili, a to zásadu legality, zásadu zákazu zneužití pravomoci a správního uvážení, zásadu vzájemné součinnosti a vzájemné spolupráce, zásadu přiměřenosti, zásadu rychlosti, zásadu hospodárnosti a zásadu shromažďování údajů. Rovněž žalovaný namítl, že při nahlížení do spisu u správce daně nebyl spis kompletní, jelikož v něm chyběly veškeré písemnosti uvedené v seznámení s novými důkazními prostředky a jejich hodnocením č. j. 11040/18/5300-21442-712243, a že mu nebyl zaslán protokol o svědecké výpovědi J. V..

Ve vyjádření k odvolání a k jeho doplnění správce daně uvedl, že hodnotil předložené důkazní prostředky ve zprávě o daňové kontrole. Pokud se jedná o marketingovou strategii, správce daně zrekapituloval, že žalobce v reakci na sdělení, že se jedná o plagiát, následně předložil novou, „správnou“ marketingovou strategii a teprve v odvolání začal tvrdit, že marketingová strategie nebyla předmětem fakturace a že byla poskytnuta nad rámec uzavřené smlouvy. Poukázal tedy na to, že žalobce sám popírá jím předložené důkazní prostředky. V případě výpočtu provize správce daně opět poukázal na to, že matematická kalkulace neprokazuje, že společnost B. skutečně obchody zprostředkovala. Správce daně dále poukázal na nesrovnalosti ohledně výše provize ve fakturovaných částkách za měsíce leden a únor 2013 v porovnání s obratem za relevantní měsíce vykázané žalobcem v daňovém přiznání. Správce daně zpochybňuje tvrzení žalobce, že provize byla vypočítána za zprostředkování obchodů, také poukazem na to, že například faktura č. FP 130102 za zprostředkování obchodu za první polovinu května byla vystavena již 6. 5. 2013, a dodavatel by tedy musel dopředu vědět, jaké obchody zprostředkuje a kolik bude fakturováno. Obdobně byly dle správce daně vystaveny i faktury č. FP130200 a č. FP 130312. K vyjádření pana K. a návrhu svědecké výpovědi M. K. pak správce daně uvedl, že tyto důkazy v průběhu daňové kontroly navrženy nebyly.

Žalobce rovněž dne 25. 12. 2016 podal stížnost proti postupu správce daně, neboť tento stran daňové kontroly za zdaňovací období roku 2013 nesprávně vyhodnotil její skončení a z toho důvodu nebylo umožněno jeho zástupkyni nahlížet do spisu za dané zdaňovací období, protože její zástupčí oprávnění mělo skončit ukončením daňové kontroly. Dále si žalobce stěžoval na to, že spis za zdaňovací období roku 2014 byl nekompletní, listiny nebyly řazeny chronologicky a očíslovány a do některých veřejných částí spisu nebylo umožněno nahlédnout. V podrobnostech odkázal na protokol č. j. 4535760/16/2115-60561-203709.

O výsledku šetření stran stížnosti žalobce vyrozuměl správce daně žalobce opatřením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 55002/17/2115-60561-201831, s tím, že stížnost směřující proti vedení spisu za zdaňovací období roku 2014 byla důvodná, neboť dokumentace nebyla správně chronologicky řazena. Ostatní namítané skutečnosti byly posouzeny jako nedůvodné. K neumožnění nahlížení zástupkyni žalobce do spisu za zdaňovací období roku 2013 správce daně uvedl, že tato stížnost je rovněž nedůvodná, neboť zástupčí oprávnění zaniklo podpisem zprávy o daňové kontrole, kterým byla tato ukončena, přičemž zástupčí oprávnění bylo uděleno pouze pro daňovou kontrolu a zástupkyně chtěla nahlížet do spisu až po skončení daňové kontroly za zdaňovací období roku 2013.

Dne 18. 5. 2017 vyžádal žalovaný od správce daně ve smyslu § 115 odst. 1 daňového řádu doplnění spisového materiálu a dokazování, a to zaprvé svědeckými výpověďmi T. K. a M. K., dále výzvou, aby žalobce sdělil a přesně určil vydané faktury, které se pojí k předmětnému zprostředkování, vyřešil matematické nepřesnosti výpočtu provizí a upřesnil výpisy z knih vystavených faktur tak, aby byly ověřeny deklarovaná hodnota a předmět plnění dle jednotlivých sporných faktur, a konečně formou svědeckých výpovědí nebo mezinárodního dožádání odběratelů daňového subjektu, aby bylo ověřeno tvrzení ohledně zprostředkování obchodních případů a otázka, zda žalobce nespolupracoval s odběrateli již v předchozích zdaňovacích obdobích.

Svědek M. K. při svém výslechu uvedl, že od 15. 1. 2013 pracoval jako nákupčí u společnosti T.. Jeho práce obnášela spolupráci s dealery automobilů v České republice a Evropě. Nakoupili automobily, které bylo třeba převézt do společnosti T., kde je připravili na prodej konečnému klientovi v Německu. Potvrdil, že jeho náplní práce bylo též vyhledávání přepravců vozů a oslovování potenciálních firem. K dotazu, kdo ve společnosti schvaloval výběr konkrétních přepravců v roce 2013, svědek sdělil, že A. D.. Dále uvedl, že firmu žalobce mu doporučil pan K., se kterým se setkal v roce 2011 nebo 2012 na golfu. Jiného dopravce mu pan K. nedoporučil.

Správce daně požádal dne 14. 6. 2017 německé finanční orgány o informace podle nařízení 904/2010/EU, a to o zjištění skutečností ohledně předmětné zprostředkovatelské činnosti a doložení písemností z účetnictví korporace T. a jakýchkoliv důkazních prostředků prokazujících ověření požadovaných skutečností. Správce daně dále požádal o doložení písemností prokazujících obchodní vztah mezi společnostmi T. a žalobcem a ověření skutečností a doložení písemností k výčtu konkrétních dotazů. Správce daně přitom nežádal o výslech jednatele společnosti T..

Správce daně vyzval dne 1. 6. 2017 žalobce k přesnému označení vydaných faktur, které se vážou k předmětnému zprostředkování, dále k odstranění matematických nepřesností uvedených ve výpočtu provizí, k upřesnění výpisů z knih vystavených faktur, k prokázání deklarované hodnoty plnění dle jednotlivých faktur a k předložení knihy vystavených faktur za rok 2012 a smlouvy s T..

V odpovědi na výzvu doručené správci daně dne 30. 6. 2017 žalobce předložil soupis faktur, ze kterých byla počítána provize, dále výpočet provizí za zprostředkování obchodu a sdělení, že matematické nejasnosti vznikly pouze nepochopením výpočtu ze strany správce daně. Žalobce dále předložil seznam vystavených faktur za rok 2012, přičemž sdělil, že faktury vydané pro společnost T. v roce 2012 byly za zkušební jízdy, kdy si odběratel ověřoval spolehlivost žalobce v dané oblasti. Smlouva se společností v písemné formě nebyla uzavřena, jednalo se pouze o ústní dohodu a odsouhlasení e-mailovou korespondencí.

Správce daně následně zaslal výzvy k poskytnutí údajů odběratelům žalobce a předvolal svědky, kteří byli odběrateli označeni jako osoby sjednávající přepravy poskytované žalobcem v roce 2013, popř. kteří od žalobce pořídili nákladní vůz či vlek. Vyslechnuti byli svědci R. V. za společnost V. T. s.r.o., J. V., Mgr. J. F. za společnost L. s.r.o., D. L. za společnost A. P. S. s.r.o., M. P. za H. L. CR a.s., M. B., V. P. za společnost F. C. s.r.o., M. K. a D. B. za společnost M. A. s.r.o., M. F. za společnost A.-A. s.r.o., M. B. za společnost A. D. s.r.o., L. P., Mgr. M. Z. za společnost A. Z. s.r.o., R. J. za společnost M. B., J. V. za společnost V. a.s., I. B. za společnost A. P. B. s.r.o., J. B. za společnost A. I. s.r.o. a M. S. za L. s.r.o. Z výpovědí těchto svědků mj. nevyplývá, že jejich spolupráci se žalobcem zprostředkovali T. K. nebo společnost B..

Svědci M. L. a Ing. V. P. se ze zdravotních důvodů omluvili a ke sjednaným přepravám se vyjádřili písemně, přičemž uvedli, že neznají pana K. ani společnost B.. Písemně se vyjádřila rovněž paní B. B., přičemž ani z její výpovědi nevyplývá, že byl obchodní vztah zprostředkován panem K. nebo předmětnou společností.

V odpovědi na žádost o mezinárodní výměnu informací (dle rukou psané poznámky patrně ze dne 27. 9. 2017), která je založena pouze v neveřejné části spisu, německá daňová správa zaslala správci daně souhrn svých všeobecných zjištění doplněných o odpovědi jednatele společnosti T. A. D. na položené otázky. Z odpovědi vyplývá, že žalobce navázal kontakt s firmou T. na podzim roku 2012, kdy jí nabídl své přepravní služby. T. obchoduje ve velkém objemu s novými automobily, přičemž žalobci dávala od ledna 2012 do ledna 2017 všechny přepravní zakázky z východní Evropy. Jelikož se od roku 2016 stala firma žalobce nespolehlivou a opakovaně vznikala jazyková nedorozumění, byl přepravce v lednu 2017 změněn. Mezi přepravními zakázkami a pracovním vztahem pana K., který byl zaměstnán ve společnosti T. až po navázání obchodního kontaktu se žalobcem, neexistoval žádný vztah. Pan K. se staral o zákazníky z České republiky a Slovenské republiky. Plánování ze strany žalobce prováděla paní S., se kterou bylo korespondováno. Některé nabídky byly ujednávány jednotlivě, jednání se uskutečňovala mimo jiné i přes pana K.. A. D. měl uvést, že za rok 2013 neexistuje žádná podepsaná smlouva mezi T. a žalobcem, ale dne 20. 3. 2013 byla žalobcem zaslána nabídka na přepravu e-mailem, na jejímž základě se pak uskutečňovala další spolupráce. Jednatel dále sdělil, že obchodní spolupráce mezi společnostmi začala již v roce 2012 a byla navázána telefonicky ze strany žalobce v roce 2012. Telefonát byl veden česky mluvícím zaměstnancem, který již ve firmě nepracuje, kdo tento kontakt zpracoval, jednatel již neví. Za T. se žalobcem jednaly různé osoby, které hovořily česky, např. pan K.. Pan K. byl ve firmě zaměstnán od 15. 1. 2013 do října 2013 jako nákupčí, jeho úkolem bylo najít v České republice nebo Slovenské republice auta a koupit je. Pan D. měl dále uvést, že pan K. nenavázal první kontakt žalobce s firmou T., neboť spolupracovali již od roku 2012. Pan D. nezná pana T. K. ani společnost B..

Správce daně dne 27. 11. 2017 provedl i výslech svědka T. K., který dorazil společně se zástupkyní žalobce a vypověděl, že pro žalobce připravoval rozvoj jeho firmy, protože stagnovala, a zbytek je ve smlouvě, která byla s panem J. podepsána. Svědek vystavoval a podepisoval faktury za společnost B. i doklady za přijatou hotovost, na kopiích identifikoval své podpisy. Předmětem činnosti společnosti v roce 2013 byla reklamní a marketingová činnost a poradenství. Svědek si již nepamatoval, pro jaké další odběratele a v jakém objemu dále společnost prováděla tyto služby ani kolik času zabralo zprostředkování zakázek pro žalobce. Na otázku, se kterými subjekty jednal a zda na základě těchto jednání vznikla spolupráce žalobce s těmito subjekty, uvedl, že jména si již nepamatuje, ale např. s jedním Slovákem něco „upekli“ na golfu, jmenoval se M. K.. Svědek ani nevěděl, kde je účetnictví společnost B.. Mělo by být u nějaké firmy, se kterou má smlouvu na uložení dokumentů. Společnost T. svědek zná, ale obchodní případy ani jména osob, se kterými jednal, už nebyl schopen specifikovat. Jednání s nimi probíhala v kavárnách v Praze. Jednání se žalobcem o odsouhlasení vyúčtování úkonů podle smlouvy se provádělo vždy po jejich telefonickém potvrzení na osobních jednáních se žalobcem ve svědkově kanceláři nebo u žalobce doma.

Dne 27. 2. 2018 byl žalobce seznámen se zjištěnými skutečnostmi a se stanoviskem žalovaného, že ani v doplněném odvolacím řízení nebylo prokázáno, že se fakturované zprostředkování uskutečnilo, ani to, jak měla služba poskytnutá společností B. souviset se zdanitelnými příjmy žalobce. Žalobce tak neprokázal ani nárok na odpočet DPH z přijatého zdanitelného plnění za zdaňovací období října, listopadu a prosince 2013.

Žalobce ve vyjádření doručeném žalovanému dne 14. 3. 2018 poukázal zejména na to, že do seznámení se zjištěnými skutečnostmi nebyl zahrnut výslech J. V. a že dosud neobdržel protokol z mezinárodního dožádání, přičemž mu ani nebylo oznámeno, že se bude konat výslech pana A. D.. Pokud se jedná o výslech svědka K., správce daně zrušil termín cca 30 minut před jeho zahájením a nový termín byl stanoven tak, že se k němu žalobce nemohl dostavit. Žalobce předložil písemné prohlášení T. K. ze dne 10. 3. 2018, v němž se svědek ohrazoval proti hodnocení důkazů v konkrétních odstavcích písemností žalovaného. Svědek namítl, že okruh vybraných svědků nebyl se žalobcem konzultován a vybral si jej správce daně. Dále svědek uvedl, že společnost B. zprostředkovala obchodní kontakt mezi panem J. a společností T. a že bez tohoto kontaktu nemohla společnost žalobce realizovat své zakázky v žádném případě v takovém objemu, jak je následně realizovala. Svědek dále ke své výpovědi doplnil, že s odstupem času si na přesná místa, způsob spolupráce a způsob plateb nemůže pamatovat, neboť dělá řadu obchodních případů, přitom žádal správce daně o předložení konkrétních případů žalobce, na základě kterých by si na konkrétní podmínky obchodu vzpomněl. Žalobce dále předložil pracovní smlouvu M. K. a potvrzení o zaměstnání v německém jazyce, ze kterých vyplývá, že M. K. byl zaměstnán ve společnosti T. na pozici nákupčího a servisního pracovníka od 15. 1. 2013 do 31. 10. 2013, přičemž jeho náplní práce bylo provádění objednávek vozidel ze zemí Evropské unie, cenová jednání s dodavateli a řešení činností souvisejících s nákupem vozidel. Co se týče výslechu svědků, s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. Af 15/2013-59, žalobce namítal, že se správce daně s téměř pětiletým odstupem dotazoval na skutečnosti běžného podnikatelského života, navíc většinou řadových zaměstnanců firem, kteří nemuseli s dotyčnou osobou vůbec jednat. Z celého daňového řízení je podle žalobce zřejmá snaha správce daně získat co nejvíce negativních odpovědí.

Následně žalovaný dne 12. 4. 2018 dodatečně seznámil ještě žalobce s hodnocením výslechu svědka J. V..

Napadenými rozhodnutími žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Předložené marketingové strategie žalovaný shodně jako správce daně neosvědčil za důkaz prokazující spolupráci mezi žalobcem a společností B., jakož že i předmětné výdaje jsou výdaji dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť první verze předložená dne 17. 5. 2016 představuje pouze výklad marketingu, plánování a marketingových nástrojů účelově okopírovaný z internetu, přičemž žalobce následně uvedl, že ji zamítl pro plagiátorství. Ani dokument předložený žalobcem dne 31. 8. 2016 podle žalovaného nelze osvědčit za důkaz prokazující tvrzení žalobce, neboť opět obsahuje pouze obecné informace o marketingu, přičemž informace použitelné pro žalobce jsou obsaženy jen na polovině listu A4 s označením „Doporučení“. Nadto žalobce následně sám uvedl, že předmětná marketingová strategie byla dodána nad rámec smluvního vztahu a nebyla součástí fakturované odměny. Co se týká smlouvy o poskytování služeb, ta sama o sobě není schopná prokázat faktické uskutečnění plnění, a tedy poskytnutí zprostředkovatelské služby. Ve smlouvě je navíc sjednáno, že podkladem pro vystavení faktury je písemné odsouhlasení vyúčtování výkonů, ale žalobce tyto další písemné důkazy k prokázání faktického uskutečňování zprostředkovatelské činnosti nedoložil. Pokud se jedná o výpověď svědka K., správce daně ji ověřil formou mezinárodního dožádání u jeho bývalého zaměstnavatele společnosti T.. Jednatel společnosti pan A. D. uvedl, že žalobce své přepravní služby společnosti T. nabídl na podzim 2012. T. od roku 2012 do ledna 2017 dávala všechny přepravní zakázky z východní Evropy žalobci. Jelikož se stal žalobce od roku 2016 nespolehlivým, byl v lednu 2017 přepravce změněn. Uvedl též, že neexistoval žádný vztah mezi přepravními zakázkami a pracovním vztahem pana K., neboť ten byl ve firmě T. zaměstnán až po navázání obchodního kontaktu se žalobcem. Pan K. neměl žádný vliv na přidělování zakázek ve firmě žalobce, byl pouze nákupčím pro T. a staral se o zákazníky v České republice a Slovenské republice. Plánování přeprav ze strany žalobcovy firmy prováděla paní S.. Pan D. dále uvedl, že nezná T. K. ani společnost B.. Žalovaný neosvědčil ani výpovědi svědků působících u jednotlivých odběratelů žalobce, ani vyjádření pana L. a P. za důkazy prokazující tvrzení žalobce. V žádné svědecké výpovědi totiž nebylo potvrzeno, že by společnost B. zprostředkovala uzavření obchodních případů nebo že by odběratelé žalobce jednali s T. K. o navázání, resp. pokračování spolupráce se žalobcem. Výpověď T. K. pak byla nekonkrétní, neurčitá a nepřinesla žádné informace týkající se předmětného zprostředkování. Svědek neuvedl žádný konkrétní případ, který měl být zprostředkován, ani si nevzpomněl na jména osob, se kterými měl jednat. Vzpomněl si pouze na jméno M. K., se kterým něco společně „upekli“ na golfu. K čestnému prohlášení pana K. ze dne 5. 12. 2016 žalovaný uvedl, že jej hodnotil jako listinný důkazní prostředek, který byl ověřen svědeckou výpovědí pana K.. Provedená svědecká výpověď je vzhledem ke své bezprostřednosti důkazní prostředek, který čestné prohlášení o této věci nahrazuje. Obdobně hodnotil žalovaný též prohlášení svědka K. ze dne 10. 3. 2018 předložené žalobcem v odvolacím řízení. Žalovaný dále neosvědčil svědeckou výpověď M. K. za důkaz prokazující uskutečnění předmětného zprostředkování, neboť je v rozporu se skutečnostmi, které vyplynuly z odpovědi na mezinárodní dožádání a ze kterých vyplývá, že pan K. pracoval od ledna 2013 jako nákupčí u společnosti T., přičemž kontakt na žalobce společnost T. získala již v roce 2012. Žalovaný naopak osvědčil jako důkaz prokazující skutkový stav odpověď na mezinárodní dožádání ze dne 27. 9. 2017, v rámci kterého jednatel společnosti T. A. D. uvedl, že neexistoval žádný vztah mezi přepravními zakázkami a pracovním vztahem pana K.. Nadto bylo zjištěno, že již ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2012 probíhala fakturace žalobce společnosti T.. Žalovaný konstatoval, že tvrzení žalobce, že smlouva se společností B. měla zajistit, aby nepřišel o stávající klientelu a rozšířit možnou spolupráci o nové klienty, na základě čehož měl být získán nový klient společnost T., nebylo v rámci doplnění odvolacího řízení prokázáno. Žalovaný proto v doplněném odvolacím řízení dospěl ke shodnému závěru jako správce daně, že žalobce neprokázal, že výdaje v celkové výši 3 654 000 Kč zaevidované v jeho daňové evidenci za zdaňovací období roku 2013 na základě faktur přijatých od společnosti B. jsou výdaji dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Neprokázal ani oprávněnost svého nároku na odpočet DPH z deklarovaných služeb přijatých od společnosti B. v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH. Výpočet poplatků také nebyl žádným způsobem prokázán a představuje nepřezkoumatelný výpočet žalobce. Kniha vystavených faktur, kterou žalobce předložil dne 31. 8. 2016, představuje pouze úplný soupis veškerých faktur za období od 9. 1. 2013 do 30. 12. 2013 v úhrnné fakturované výši 21 151 209,83 Kč včetně DPH, ze kterého je vypočtena provize 12,7 %. Žalobce však neprokázal, že veškeré tyto faktury jakkoliv souvisí se sporným zprostředkováním. Pokud se jedná o faktury vystavené společnosti T., A. S. G. a G. Č. r. s.r.o., ty jsou způsobilé prokázat, že žalobce poskytoval přepravní služby uvedeným obchodním společnostem, ale nevypovídají o tom, kdo se zapříčinil o vznik obchodního vztahu mezi žalobcem a těmito společnostmi. Žalovaný uzavřel, že v průběhu daňové kontroly ani v odvolacím řízení nebyl žalobcem specifikován ani srozumitelně vysvětlen přínos služeb poskytnutých B. v podnikání daňového subjektu ani prokázána souvislost s dosaženými příjmy. Žalovaný měl rovněž za to (srov. bod 57 napadeného rozhodnutí B), že nebylo prokázáno, že by se dané zprostředkování vůbec uskutečnilo. Pokud žalobce namítal, že žalovaný do seznámení s novými důkazními prostředky ze dne 27. 2. 2018 nezahrnul výslech svědka J. V., žalovaný posoudil tuto námitku jako relevantní a písemností ze dne 12. 4. 2018 žalobce opětovně seznámil s hodnocením této svědecké výpovědi. K obecné námitce, že o termínech výslechů nebyl žalobce vždy informován s dostatečným předstihem, žalovaný konstatoval, že takové pochybení nebylo zjištěno, přičemž s termíny výslechů byl zástupce daňového subjektu seznámen minimálně s osmidenním předstihem. Termíny svědeckých výpovědí byly navíc často měněny, ať už ze strany zástupce žalobce či ze strany svědků, a správce daně se snažil tyto změny akceptovat a komunikoval se zástupcem žalobce prostřednictvím e-mailů. K námitkám, že žalobce neobdržel protokol z mezinárodního dožádání ani kopii písemného vyjádření paní B., žalovaný sdělil, že daňový řád nezakotvuje povinnost správce daně posílat daňovému subjektu kopie všech důkazních prostředků. Daňový subjekt má právo se s obsahem veřejné části spisu seznámit prostřednictvím nahlížení do spisu podle § 66 odst. 1 daňového řádu. Žalobce byl písemností ze dne 27. 2. 2018 seznámen s novými důkazními prostředky, včetně výše uvedeného protokolu z mezinárodního dožádání a písemného vyjádření paní B., a mohl tedy následně do spisu nahlédnout. Pokud je namítáno, že žalobce nemohl být přítomen při výslechu svědka A. D. prováděného v Německu, odkázal žalovaný na rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Afs 73/2011-167, a konstatoval, že svědecká výpověď byla plně v gesci německé finanční správy a řídila se jejich procesními pravidly, přičemž správce daně do jejího konání neměl pravomoc jakkoliv zasahovat. Co se týká námitky, že nelze po svědcích požadovat, aby si pamatovali podrobnosti transakcí a jejich sjednávání před 5 lety, žalovaný zdůraznil, že v dané věci správce daně nepožadoval po svědcích sdělení podrobných okolností obchodu, ale kladl pouze otázky, jakým způsobem tyto společnosti navázaly spolupráci se žalobcem. Z výpovědí navíc vyplývá, že si tyto okolnosti někteří svědci pamatovali. Co se týká pracovní smlouvy pana K., začal pro společnost T. pracovat až v roce 2013, avšak žalobce začal se společností T. spolupracovat již předtím. Žalobce ani blíže nespecifikuje, jakým způsobem mu mělo být zabráněno vyjádřit se k výsledkům daňové kontroly, přičemž ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce požádal o lhůtu na vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění do 31. 8. 2016, jeho žádosti přitom správce daně vyhověl a žalobce se k výsledkům kontrolního zjištění vyjádřil písemností ze dne 31. 8. 2016. Závěrem žalovaný konstatoval, že neshledal porušení jakékoliv základní zásady daňového řízení. Napadená rozhodnutí byla doručena zástupci žalobce dne 24. 7. 2018.

Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňují všechny formální náležitosti na ně kladené, jedná se proto o žaloby věcně projednatelné. Soud dále ověřil, že i rozšíření žalobních bodů byla podána včas, neboť doplňující podání byla dodána do datové schránky zdejšího soudu ve lhůtě pro podání žaloby, která končila dne 27. 6. 2018. Soud posoudil žaloby v rozsahu uplatněných žalobních bodů vycházeje ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadených rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že nejsou důvodné.

Na úvod soud připomíná, že pokud žalovaný namítá, že řada žalobních bodů nebyla uplatněna v odvolacím řízení, nemůže mít tato námitka dopad na přípustnost takových bodů, jelikož předchozím upl