1 Afs 271/2016 — Nejvyšší správní soud

51 Af 11/2019- 19 - text 11 51 Af 11/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: První železářská společnost Kladno, s.r.o., IČO 495 50 942 sídlem Huťská 160, 272 01 Kladno zastoupená daňovým poradcem Ing. Zdeňkem Urbanem sídlem Jungmannova 319, 506 01 Jičín proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného – výzvě ze dne 15. 5. 2019, č. j. 2906360/19/2110-00540-204117, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 21. 6. 2019 domáhá zrušení výzvy k podání prohlášení o majetku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 2906360/19/2110-00540-204117 (dále jen „výzva“), vydané podle § 180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „daňový řád“). Výzvou byla žalobkyni uložena povinnost podat prohlášení o majetku ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy. 2. Žalobkyně namítá, že pro vydání výzvy nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 180 odst. 1 daňového řádu. Dle žalobkyně nebyl důvod pro vydání výzvy uvedený žalovaným (tj. že daňový nedoplatek nemohl být vymožen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb) naplněn v době jejího vydání a ani nemá oporu ve spisovém materiálu. Důvodová zpráva k § 180 daňového řádu uvádí: „Podmínkou vyžádání prohlášení o majetku je nemožnost vymoci nedoplatek daňovou exekucí z účtu u poskytovatele platebních služeb ať již započatou exekucí, nebo nemožností exekuci zahájit.“ Správce daně tedy dle žalobkyně nemá možnost vydat výzvu k podání prohlášení o majetku kdykoliv, ale pouze při naplnění zákonných podmínek stanovených daňovým řádem. Vydat výzvu tak lze pouze za podmínky, že daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb nemohla být nařízena nebo její nařízení nevedlo k celkové úhradě nedoplatku po právní moci exekučního příkazu. Tuto podmínku lze považovat za splněnou, pokud správce daně na základě žádosti dle § 57 odst. 3 daňového řádu zjistí, že dlužník nemá žádný účet u poskytovatele platebních služeb, jenž by bylo možno postihnout přikázáním pohledávky, nebo takový účet sice má, avšak prostředky na něm uložené jsou nedostatečné. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by žalovaný tuto skutečnost před vydáním výzvy zjišťoval. Naopak ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný dne 15. 5. 2019 podal žádost k České národní bance (dále jen „ČNB“) o poskytnutí údajů z centrální evidence účtů, na základě které zjistil, že žalobkyně disponuje celkem 21 bankovními účty u 8 různých poskytovatelů platebních služeb. Je zřejmé, že žalobkyně měla bankovní účty, které bylo možno postihnout daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, což dokládá i skutečnost, že žalovaný v den vydání výzvy vydal též 8 exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtu. Uvedl-li žalovaný ve výzvě, že nedoplatek není možné vymoci daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu, pak žalobkyně namítá, že to v daném okamžiku nemohl vědět, neboť výzva je datována stejným dnem (15. 5. 2019) jako exekuční příkazy. Exekuční příkazy byly nadto žalobkyni doručeny až dne 16. 5. 2019, tj. poskytovatelé platebních služeb nemohli exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu splnit již dne 15. 5. 2019. Odůvodnění výzvy se tak odkazuje na stav, který nemohl v době vydání výzvy nastat a nemohl být znám. 3. Žalobkyně navíc dodává, že lhůta pro splnění výzvy musí být dle daňového řádu přiměřená a ne kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. V případě stanovení nejkratší možné lhůty je vhodné v odůvodnění uvést, proč je lhůta stanovena právě v takové délce. Žalovaný však neuvedl, proč stanovil pro splnění výzvy nejkratší možnou lhůtu. Až poté, co žalobkyně požádala o prodloužení lhůty, žalovaný rozhodnutím lhůtu prodloužil, k čemuž uvedl, že si je vědom toho, že s ohledem na rozsah majetku žalobkyně nebyla výzvou stanovená lhůta pro splnění povinnosti dostatečná. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zejména uvádí, že výzvou nedochází k dotčení práv a povinností, které by žalobkyně již dříve neměla. Výzva je procesním úkonem, jehož cílem je získat přehled o majetku dlužníka, ze kterého by mohl správce daně uspokojit svoji daňovou pohledávku, nikoli rozhodnutím z materiálního hlediska. Současně je úkonem správce daně při placení daní, který není učiněn v řízení, jež by jejímu vydání předcházelo, a ani se vydáním výzvy žádné řízení nezahajuje nebo nekončí. Neexistuje tedy ani předmět řízení, o kterém by bylo výzvou rozhodnuto, a tím zasaženo do práv a povinností daňového dlužníka. Institut prohlášení o majetku je upraven i v § 260a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Prohlášení o majetku se podle o. s. ř. činí ve formě výslechu povinného, ke kterému je předvolán. Předvolání k ústnímu jednání k prohlášení o majetku a výzvu k písemnému podání prohlášení je možné postavit na roveň. Dle názoru žalovaného tak výzva k podání prohlášení o majetku není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu podle § 65 s. ř. s., může ale představovat nezákonný zásah, vůči němuž by se žalobkyně mohla domáhat soudní ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s., ale až po vyčerpání prostředků nápravy poskytovaných daňovým řádem (námitek podle § 159 daňového řádu). 5. Žalovaný dále uvádí, že výzvu vydal dne 15. 5. 2019 a doručil ji žalobkyni při místním šetření dne 16. 5. 2019. Před vydáním výzvy měl žalovaný k dispozici sdělení bank o výši zůstatků na jednotlivých účtech žalobkyně. Tyto informace žalovaný získává elektronicky na základě hromadného elektronického dotazu. Ke dni 14. 5. 2019 byl na osobním účtu žalobkyně evidován nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob a dani z přidané hodnoty v celkové výši 5 657 850 Kč. Žalovaný dále popisuje zůstatky, které měla žalobkyně na různých účtech podle sdělení bank a to v řádech tisíců, maximálně desetitisíců Kč. Daňový nedoplatek tak dle žalovaného nemohl být uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. Žalovaný je také toho názoru, že vyhověl zákonnému požadavku na minimální délku lhůty. Má za to, že nebyl povinen tuto lhůtu odůvodnit, neboť se nejednalo o nejkratší možnou lhůtu, jelikož za tu se podle § 32 odst. 3 daňového řádu považuje lhůta kratší než 8 dnů. Skutečnost, že lhůta byla následně prodloužena, nemá vliv na zákonnost výzvy. Žalovaný je toho názoru, že zákonné podmínky pro vydání výzvy byly naplněny, a navrhuje zamítnutí žaloby, pokud soud nedospěje k závěru, že žaloba je nepřípustná. II. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu 6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný dne 6. 5. 2019 učinil hromadný dotaz na poskytovatele platebních služeb týkající se existence a stavu účtů žalobkyně, přičemž v období mezi 6. a 10. 5. 2019 obdržel odpovědi poskytovatelů, z nichž vyplynuly zůstatky žalobkyně na účtech ve výši pouze tisíců Kč, významnější byl pouze zůstatek jednoho účtu ve výši 55 733,51 € (v tehdejším kurzu ekvivalent cca 1 435 000 Kč) doprovázený však současně jiným bankovním účtem u téže banky se záporným saldem ve výši takřka 60 mil. Kč. Uvedené vyplývá ze souhrnného výtisku dotazů a všech odpovědí z elektronické databáze ADIS pořízeného dne 23. 9. 2019. 7. Dne 15. 5. 2019 žalovaný sestavil výkaz daňových nedoplatků žalobkyně podle stavu ke dni 14. 5. 2019 v souhrnné částce 5 657 850 Kč a potvrdil jejich vykonatelnost. Dne 15. 5. 2019 vydal žalovaný také 8 exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtu ve smyslu § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 daňového řádu k uhrazení daňového nedoplatku žalobkyně i s příslušenstvím (celkem 5 771 006 Kč). 8. Téhož dne (15. 5. 2019) vydal žalovaný výzvu dle § 180 odst. 1 daňového řádu. V ní žalobkyni uložil ve lhůtě 15 dnů ode dne jejího doručení podat prohlášení o majetku. Žalobkyně byla v prohlášení o majetku povinna uvést mimo jiné informace o svých peněžních účtech, o osobách, vůči nimž má jiné peněžité pohledávky či jiná majetková práva, o movitých věcech, které vlastní, atd. V odůvodnění výzvy žalovaný jen jednou větou uvedl, že vymáhaný daňový nedoplatek není možné vymoci daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, a proto žalobkyni vyzývá k prohlášení o majetku. Žalobkyni pak mimo jiné poučil o možnosti uložení pořádkové pokuty dle § 247 odst. 2 daňového řádu, o hrozící trestní odpovědnosti ve smyslu § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), nesplní-li žalobkyně řádně tuto povinnost, i o neúčinnosti právních jednání žal