5 Afs 40/2005 — Nejvyšší správní soud

51 Af 3/2019- 65 - text 43 51 Af 3/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jan Čížka ve věci žalobce: Galmet trade, spol. s r. o. sídlem Příbram VI-Březové Hory 530, 261 81 Příbram zastoupen daňově poradenskou společností ARIADNA, s. r. o., sídlem Bořivojova 21, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2018, čj. 54541/18/5200-11432-711891, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2018, čj. 54541/18/5200-11432-711891, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou soudu dne 13. 2. 2019, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný k odvolání žalobce změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Příbrami (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 8. 2012, č. j. 158446/12/063912201851, jímž byla žalobci za zdaňovací období roku 2009 doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 3 318 600 Kč a současně uložena povinnost uhradit penále v celkové výši 663 720 Kč. Změna dodatečného platebního výměru spočívala ve snížení penále z částky 663 720 Kč na částku 649 905 Kč (a změně týkající se bankovního spojení), ve zbývající části žalovaný dodatečný platební výměr potvrdil. 2. Napadené rozhodnutí žalovaného je v pořadí druhým rozhodnutím v této věci. Původní rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2013, č. j. 26137/13/5000-14202-711312, Krajský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 45 Af 2/2014-74, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Obsah žaloby 3. Žalobce připomněl, že již v odvolání namítal nezákonný postup správce daně při daňové kontrole, zejména nezákonný postup při hodnocení důkazních prostředků, účelově nesprávný postup při výslechu svědka a nezákonný postup při projednávání zprávy o daňové kontrole. Kromě opakování výslechu svědka nebyly jiné vytčené vady žalovaným odstraněny. Žalovaný se navíc dopustil i jiných nezákonností. Žalovaný nepostupoval v souladu § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého je cílem správy daní správné zjištění a stanovení daní. Žalovaný i správce daně však postupovali neobjektivně a účelově tak, aby úřední osoby podílející se na nezákonných postupech pro sebe získaly výhodu lepšího hodnocení. Žalovaný se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami, přestože byl v některých otázkách vázán právním názorem rozsudku č. j. 45 Af 2/2014-74. Plnění od deklarovaného dodavatele LIBETA s. r. o. 4. Žalobce namítá, že předložil důkazní prostředky, které zcela jednoznačně svědčí o oprávněnosti zahrnutí přijatých daňových dokladů od společnosti LIBETA s. r. o. (dále jen „Libeta“) do daňových nákladů. Předložil přijaté faktury od společnosti Libeta, doklady o úhradě těchto faktur na bankovní účty, u kterých měl dispoziční právo jednatel společnosti Libeta V. R., doklady o prodeji zpracovaných materiálů nakoupených od společnosti Libeta svým odběratelům, provedené analýzy materiálů i kopii osobního dokladu jednatele společnosti Libeta. Nabídl také „přezkoumání dokladů o přijetí materiálů od společnosti Libeta k analýze a záznamy o tomto na svých pracovištích“. Správce daně pak zajistil znalecký posudek, který prakticky potvrdil, že podpisy na fakturách patří jednateli společnosti. Vystavení dokladů, dodání předmětných materiálů a jejich uhrazení a také nákup drahých kovů potvrdil při svém druhém výslechu V. R., jednatel společnosti Libeta. 5. Naopak správce daně podle žalobce nepředložil jediný důkazní prostředek svědčící o tom, že by předmětné materiály nedodal deklarovaný dodavatel. Navíc hodnotil předložené důkazní prostředky pouze selektivně, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Dále žalobce citoval své námitky uvedené v doplnění odvolání ze dne 24. 10. 2012 (pozn. soudu: jednalo se o podání učiněné ještě před vydáním původního rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2013, které bylo soudem zrušeno). 6. Správce daně provedl dva výslechy jednatele společnosti Libeta V. R.. K prvnímu z nich se soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 45 Af 2/2014-74 vyjádřil tak, že na výslech V. R. nelze s ohledem na nevhodný způsob jeho vedení nazírat jako na řádný důkaz, který by byl použitelný v dalším řízení, neboť postupem správce daně došlo ke zmaření důkazu. Při hodnocení druhého výslechu žalovaný porovnával odpovědi svědka s jeho odpověďmi nebo mlčením z prvního výslechu, který ale soud uznal za nepoužitelný v dalším daňovém řízení. Žalovaný tak účelově a svévolně nehodlal respektovat právní názor soudu. Při druhém výslechu přitom svědek jednoznačně potvrdil prodeje i nákupy předmětných materiálů, vystavení faktur i úhrady. Kdyby soud neuvedl, že na první výslech V. R. nelze nazírat jako na řádný důkaz, měl žalovaný povinnost odstranit tvrzené rozpory mezi oběma výpověďmi. V průběhu druhého výslechu ale správce daně žádné dotazy svědkovi k odstranění rozporů mezi oběma výpověďmi účelově nekladl. 7. Správce daně nezajistil žalobci právo klást svědkovi otázky, neboť nezjišťoval, z jakých důvodů svědek odmítl nadále odpovídat na kladené otázky, a neupozornil svědka na to, že odpírat výpověď může jenom ze zákonných důvodů, jak o tom byl poučen. Přitom je zcela zřejmé, že zmaření výpovědi bylo způsobeno výlučně nevhodným postupem správce daně. 8. Žalovaný poukázal na to, že si svědek V. R. přinesl ke druhému výslechu své poznámky, žalobci ovšem není známo žádné ustanovení, které by to svědkovi zakazovalo. Svědek se nepochybně poučil z prvního výslechu a nechtěl připustit manipulaci ze strany správce daně. Z prvního výslechu také věděl, jaké otázky mu bude správce daně klást, proto si mohl rozhodné skutečnosti poznamenat. Pokud podle žalovaného existuje nápadná shoda mezi výpovědí V. R. a tvrzeními žalobce, je to jednoduše vysvětlitelné tím, že se vyjadřovali k týmž obchodním případům. Podrobnosti svědek čerpal z účetnictví společnosti Libeta. Finanční orgány nijak neprověřily jeho tvrzení, že o osudu účetnictví společnosti Libeta nic neví, ani tvrzení, že účetnictví vedla třetí osoba. Správce daně se svědka mohl dotázat, zda jej žalobce kontaktoval a odkud čerpá sdělené skutečnosti. To, že si nyní V. R. vybavoval podrobnosti, je logické také z toho důvodu, že první výslech by proveden ve vězení, mohl se proto tehdy domnívat, že se mu správce daně snaží „přišít“ nějaký další trestný čin. Pokud si svědek nevzpomněl, od koho obdržel předmětný materiál, měla být tato skutečnost zjišťována v daňovém řízení se společností Libeta. Daňová kontrola za rok 2009 však s touto společností nebyla zahájena. 9. Žalovaný nehodnotil druhý výslech V. R. v souvislosti s ostatními důkazy, přestože k tomu byl zavázán soudem. Svědek nemá povinnost svá tvrzení prokazovat. Výpověď V. R. byla podložena vydanými fakturami, výpisy z účtů žalobce i společnosti Libeta, analýzami dodaného materiálu a doklady o nich, tvrzeními žalobce, které se od výpovědi svědka nelišily, a kopií občanského průkazu jednatele Libeta. 10. Obchodní případy mezi žalobcem a společností Libeta probíhaly tak, že jednatel společnosti Libeta doručil buď osobně, nebo prostřednictvím jiných osob materiál k provedení analýzy. Po jejím provedení, tedy po stanovení obsahu drahých kovů v zaslaných materiálech, nabídl žalobce jednateli společnosti Libeta cenu, za kterou byl ochoten předmětný materiál odkoupit, a jednatel společnosti Libeta obchod buď akceptoval, nebo nikoli. Zasláním faktury a jejím uhrazením pak došlo k uzavření kupní smlouvy. V některých případech strany využívaly tzv. nárokového účtu, kdy se cena (a tedy i uzavření kupní smlouvy) stanovovala v jiný okamžik podle přání dodavatele. Žalobce nebyl povinen zjišťovat, v jakém vztahu ke společnosti Libeta jsou osoby, které materiál přivážely. Tvrzení o absenci písemných smluv je účelové, neboť tehdejší právní úprava [zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 230/2008 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“)] připouštěla i jinou formu smluv. Jednalo se o zcela jednoduché případy, kdy dodavatel akceptoval cenu nabídnutou mu žalobcem a žalobce mu sjednanou cenu hradil, když již měl předmět koupě ve svém držení, žádné riziko pro něj z uzavřené smlouvy tedy nehrozilo. 11. Správci daně těžko mohly vzniknout pochybnosti o věrohodnosti dokladů vystavených společností Libeta v roce 2009 z důvodu nekontaktnosti této společnosti, neboť šlo o skutečnost známou místně příslušnému správci daně od roku 2003. Žalobce také nemohlo varovat to, že společnosti Libeta byla dvakrát zrušena registrace k DPH, neboť byla vždy opětovně k DPH zaregistrována. V rozsudku ze dne 31.