6 Ads 277/2020 — Nejvyšší správní soud

43 Ad 1/2021- 76 - text 11 43 Ad 1/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: Ing. K. V. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Romanem Buzkem sídlem Novostrašnická 3386/54, Praha proti žalovanému: Generální ředitel Generálního finančního ředitelství sídlem Lazarská 15/7, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2018, č. j. 57970/18/7400-40186-050821, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2018, č. j. 57970/18/7400-40186-050821, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč, a to k rukám jeho zástupce JUDr. Romana Buzka, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která byla zdejšímu soudu postoupena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 6 Ad 15/2018-54, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný jím zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 11. 2017, č. j. 129936/17/7421-20290-203584 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správní orgán I. stupně rozhodl o skončení služebního poměru žalobce uplynutím doby 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí podle § 72 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 4 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění zákona č. 205/2017 Sb. (dále jen „zákon o státní službě“). Obsah podání účastníků 2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že z lékařského posudku ze dne 3. 11. 2017 (dále jen „lékařský posudek“), podle kterého pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, nelze dovodit, že je zdravotně nezpůsobilý k výkonu služby na jakémkoli služebním místě podle § 25 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 34 odst. 1 zákona o státní službě. Žalobce odkazuje na právní úpravu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění zákona č. 310/2017 Sb. (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“), ze které má vyplývat, že posudkový závěr se vždy vztahuje pouze k výkonu dosavadní služby. Lékařský posudek tedy vylučuje pouze způsobilost pro služební místo odborného rady, neznamená to ale, že žalobce nelze zařadit na jiné systemizované místo v I. nebo II. kategorii podle vyhlášky č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli, ve znění vyhlášky č. 240/2015 Sb. (dále jen „vyhláška č. 432/2003 Sb.“). Akceptovatelné by bylo zřejmě vyloučení služby u prací zařazených do kategorie III. a IV., kde již dochází k vysokému riziku ohrožení zdraví. Správní orgány proto měly postupovat podle § 61 a § 62 zákona o státní službě. Dále namítá formálně nesprávnou argumentaci správních orgánů odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), který nelze v režimu zákona o státní službě analogicky aplikovat. Navrhuje, aby soud vyslovil, že žalovaný je povinen zahájit a vést řízení o převedení podle § 61 zákona o státní službě, případně postupovat podle § 62 a § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě, a aby přitom bylo žalobci poskytnuto zabezpečení podle § 115 téhož zákona. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnuje právní úpravu týkající se kategorizace práce, ze které vyplývá, že služební místa zařazená do I. kategorie rizikovosti práce jsou z pohledu zdravotní způsobilosti nejméně náročná a žádné služební místo s menšími nároky na zdravotní způsobilost neexistuje. Žalobcova argumentace, podle které zdravotní nezpůsobilost pro práci odborného rady zařazenou do I. kategorie, nevylučuje způsobilost pro práce v II. kategorii, je nelogická a v rozporu se systematikou rizikovosti práce. Z lékařského posudku vyplývá, že obsahem výkonu služby žalobce byla práce s počítačem a administrativní činnost. V rámci státní služby neexistují místa, která mají menší nárok na zdravotní způsobilost než kancelářská práce. Má za to, že § 6 odst. 1 vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), ve znění vyhlášky č. 436/2017 Sb. (dále jen „vyhláška č. 79/2013 Sb.“), má být vykládán tak, že posudek o zdravotní způsobilosti se nevztahuje pouze na jedno konkrétní služební místo, ale na okruh služebních míst se stejnými podmínkami výkonu služby. Uvádí, že v rámci referentských pozic na finančních úřadech je v zásadě totožný druh a režim výkonu služby (práce s počítačem a administrativní činnost). Proto má žalovaný za to, že závěr lékařského posudku je možné použít k posouzení zdravotní způsobilosti ve vztahu ke všem služebním místům se stejným druhem a režimem výkonu služby. Namítá, že pojem „konkrétní práce“ uvedený ve vyhlášce č. 79/2013 Sb. nelze zaměňovat s pojmem „dosavadní služební místo“. Stejně jako je nutné odlišovat pojem „dosavadní práce“ v § 43 odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách a pojem „dosavadní služební místo“. Žalovaný odmítá žalobcův výklad rovněž z toho důvodu, že by tento postup vedl k neefektivním opakovaným lékařským posouzením, například vždy při zařazení nebo převedení státního zaměstnance na jiné služební místo. Žalovaný připouští, že zákoník práce není subsidiárním předpisem k zákonu o státní službě. Na druhou stranu je zřejmé, že ani služební úřad jako zaměstnavatel nemůže připustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce. V tomto případě tedy považuje za analogickou aplikaci za vhodnou a žádoucí. 4. Žalobce v replice uvádí, že nelze nahlížet na jednotlivé druhy práce jen optikou zařazení do kategorie prací. Odborný rada vykonává nejen práci na počítači a administrativní úkony, ale provádí také šetření u daňových subjektů, vyhodnocování kontrolních zjištění a další odbornou práci, se kterou je spojena odpovědnost. Podle žalobce naopak právní úprava pojmy konkrétní práce a dosavadní práce používá ve smyslu dosavadního služebního místa podle § 61 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě a dosavadní služby podle § 62 odst. 2 písm. a) téhož zákona [správně § 61 odst. 2 písm. a), pozn. soudu]. Dále namítá, že argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí byla překvapivá, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce nesplňuje předpoklad zdravotní způsobilosti pro žádné služební místo, zatímco žalovaný uvedl, že podle lékařského posudku žalobce pozbyl způsobilosti k výkonu služby v I. kategorii. 5. Na repliku reagoval žalovaný duplikou, ve které uvádí, že odborný rada je pouze služební označení podle § 7 zákona o státní službě, nereflektuje, jaký druh a režim práce je na služebním místě vykonáván či jaké jsou na něj kladeny nároky. Žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 2019, č. j. 59 A 111/2017-36, ze kterého má vyplývat, že podstatné není posouzení jednotlivých služebních označení, ale skutečně vykonávaných činností na konkrétních místech. Při ztrátě zdravotní způsobilosti na určitém místě, na kterém je vykonávána primárně duševní práce jako v případě referenta finanční správy, není pro úvahy nad možností převedení na jiné místo zásadní otázkou stupeň odbornosti, resp. služební označení, ale skutečně vykonávané činnosti. K přiblížení této úvahy nabídl žalovaný analogii se zdravotní způsobilostí soudců, kdy platí, že soudce musí být shledán zdravotně nezpůsobilým pro výkon funkce bez ohledu na to, na jakém úseku soudu nebo stupni v soudní soustavě vykonává práci. Opakuje, že žalobcova argumentace, podle kteréby byl zdravotně způsobilý pro práci zařazenou do II. kategorie, je nevhodná. V rámci státní služby je primárním kritériem, které může vést k zařazení služebního místa do vyšší kategorie rizikovosti práce, zejména psychická zátěž. V odvolání žalobce uvedl, že jeho onemocnění je psychického charakteru. Lze tedy jen stěží uvažovat o tom, že by byl způsobilý pro práci v II. kategorii se zvýšenými stresovými riziky, pokud není způsobilý ani pro práci v I. kategorii. Závěrem žalovaný odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 15 Ad 6/2019-70, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2020, č. j. 31 Af 42/2018-81, podle kterých je žalovanému v obdobných případech vytýkáno, že z důkazů ve správním řízení nevyplývá, že by státní zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby na všech