2 As 20/2008 — Nejvyšší správní soud

51 Af 59/2020- 40 - text 12 51 Af 59/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. et Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: Mgr. K. S. bytem X zastoupena advokátem Mgr. Janem Mauricem sídlem Nám. T. G. Masaryka 142, Příbram proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2020, č. j. ZKI PR-O-70/844/2020-5, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2020, č. j. ZKI PR-O-70/844/2020-5, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Maurice, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne ze dne 4. 8. 2020, č. j. V-3899/2020-202-17 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „daňový řád“) žádost žalobkyně o vrácení správního poplatku ve výši 2 000 Kč. 2. Žalobkyně předesílá, že u správního orgánu I. stupně podala návrh na vklad vlastnického práva v její prospěch k jedné nemovitosti, avšak na základě dvou vkladových listin, a to darovací smlouvy ze dne 14. 1. 2020 (dárce M. Ma.) a darovací smlouvy ze dne 4. 10. 2019 (dárce J. M.). Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. V 2973/2020, následně bylo žalobkyni sděleno, že vkladové řízení nemůže být vedeno na základě dvou listin, proto bylo zahájeno další vkladové řízení, v jehož rámci byla žalobkyně dne 12. 6. 2020 vyzvána k úhradě správního poplatku. Žalobkyně uvádí, že správní poplatek, třebaže s ním nesouhlasila, uhradila. Souběžně s odvoláním proti výzvě k uhrazení poplatku podala žádost o jeho vrácení, resp. takto bylo její odvolání příslušným správním orgánem vyhodnoceno. Žádost o vrácení poplatku byla zamítnuta prvostupňovým rozhodnutím, proti kterému žalobkyně podala odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. 3. Za spornou považuje žalobkyně otázku, zda lze v případě návrhu práva na vklad vztahujícího se k téže nemovitosti, kde v řízení před katastrálním úřadem zůstává okruh dotčených osob nezměněn, je nutné zahájit dvě řízení, nebo postačí zahájit jedno a zda by situaci změnilo, pokud by tato dvě právní jednání byla vtělena do jedné listiny. 4. Žalobkyně namítá, že pravidlo užívané oběma správními orgány je založeno na čistě jazykovém výkladu a pravidlu označovanému někdy jako pravidlo „jeden vklad, jeden zápis“. Toto pravidlo, které navazovalo na definici účastníků řízení obsaženou v § 4 dříve platného zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, však bylo dle žalobkyně překonáno odlišným vymezením účastníků řízení v § 13 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Vnitřní pokyn žalovaného ze dne 25. 2. 2014 č. j. ČÚZK-03999/2014-22 (dále jen „pokyn“), nepokládá žalobkyně za rozhodný, neboť není obecně závazným právním předpisem. Vybrání druhého správního poplatku za podání návrhu na vklad žalobkyně pokládá za zjevnou svévoli, jejímž cílem je znásobit v rozporu s právem příjmy plynoucí ze správních poplatků. Žalobkyně poukazuje rovněž na to, že se jí nepodařilo najít byť jen jedno soudní rozhodnutí, které by uvedený názor žalovaného podporovalo. Žalobkyně naopak poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, které lze analogicky vztáhnout i na její situaci. 5. Podle žalobkyně si protiřečí i výklad zastávaný oběma správními orgány, neboť vychází z logiky, že v případě, že jsou stejní účastnící řízení uvedeni v jednom právním jednání (jedné smlouvě), tak se jedná o stejnou věc, tedy stejný předmět řízení, zatímco v případě více právních jednání a stejných účastníků se jedná o věc odlišnou. Takováto logika je však jednak přehnaně formalistická, a jednak odporuje zásadě hospodárnosti správního řízení, neboť předmět řízení zůstává stejný. Žalobkyně má za to, že je třeba vycházet z obecné definice účastníka katastrálního řízení, kdy v posuzovaném případě se mění, nebo zaniká právo každého ze stávajících spoluvlastníků předmětné nemovitosti, pročež jsou oba dle definice § 13 katastrálního zákona účastníky vkladového řízení, přičemž tento závěr podporuje i důvodová zpráva ke katastrálnímu zákonu. 6. Dále žalobkyně namítá, že i kdyby se nepoužil její výklad, tak je v dané věci dán důvod pro spojení věcí podle § 140 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného (dále jen „správní řád“). Oba správní orgány proto pochybily, když obě věci nespojily, resp. žalovaný pochybil tím, že takový postup aproboval. Žalobkyně namítá, že výklad zaujatý správními orgány zasáhl do jejích práv tím, že musela uhradit druhý správní poplatek, ač pro to nebyl zákonný důvod, a pro případ, že by se soud s výkladem žalobkyně neztotožnil, pak tím, že obě vkladová řízení nebyla spojena do jednoho, ač zde předpoklady pro spojení věcí byly. 7. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že mohla podat správní žalobu proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě správního orgánu I. stupně k zaplacení soudního poplatku. Taková možnost je s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu v této fázi řízení vyloučena s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004-93, či ze dne 23. 5. 2012, č. j. 3 Ads 1/2012-30. Současně zaplacením správního poplatku nedochází k zániku práva na jeho vrácení, jak mylně dovozuje žalovaný. Mylný je rovněž odkaz žalovaného na § 7 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Dle žalobkyně žalovaný cílil na jeho písmeno a), přestože je zřejmé, že v předmětné věci šlo pouze o jeden návrh, proto je posouzení, jakož i výklad vycházející z předpokladu existence dvou návrhů, zcela mylné 8. Ohledně vypořádání odvolacích námitek má žalobkyně za to, že se žalovaný opětovně dopouští dezinterpretace důvodové zprávy ke katastrálnímu zákonu, neboť z citované části důvodové zprávy není zřejmé, co zvýrazněnou větou zákonodárce zamýšlel. Tento argument zároveň ještě ztrácí na síle s přihlédnutím k vývoji české právní úpravy, zejména soukromých listin a již výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Ani výklad žalovaného ohledně spojení řízení žalobkyně nesdílí a má za to, že je částečně nepřezkoumatelný. Žalobkyně namítá, že žalovaným uvedený judikát není přiléhavý na předmětnou situaci. Ale i kdyby byl, tak závěry, které z něho plynou, jsou opačné, než jaké z nich vyvozuje žalovaný. Žalobkyně navrhuje zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, žádá přiznat náhradu nákladů řízení a dále navrhuje, aby soud nařídil správnímu orgánu I. stupně vrátit zaplacený správní poplatek žalobkyni. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobní námitce, jíž žalobkyně tvrdí, že lze zapsat právo pro jednu nemovitost v případě více spoluvlastníků na základě vícero právních titulů, jimiž dochází ke sjednocení vlastnického práva pro jedinou osobu v jednom vkladovém řízení, odkázal na průběh řízení popsaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal rovněž na to, že v napadeném rozhodnutí, resp. v řízení jemu předcházejícím byla řešena toliko otázka vrácení správního poplatku. Jelikož k jeho vrácení důvody neshledal, odvolání žalobkyně zamítl. Žalovaný uvedl, že vycházel z § 7 zákona o správních poplatcích, přičemž odkázal na položku 120 písm. a) jeho sazebníku. Pokud žalobkyně správní poplatek, který je zákonem předvídán, zaplatila, nemohl žalovaný její žádosti, resp. odvolání vyhovět. 10. K výkladu § 13 katastrálního zákona žalovaný poukázal na část důvodové zprávy, z níž plyne, že účastníkem vkladového řízení nejsou osoby, které nemohou výsledek vkladového řízení nijak ovlivnit. V souvislosti s rozdílným pojetím účastenství oproti dříve platnému katastrálnímu zákonu žalovaný poukázal rovněž na komentářovou literaturu. Dle žalovaného je podstatné, že § 15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona počítá s předložením listiny, a to v jednotném čísle. Žalobkyně však předložila listiny dvě, konkrétně dvě darovací smlouvy, z nichž však každá byla na straně dárce uzavřena s jinou osobou. Žalovaný nic nenamítá proti závěru žalobkyně, že pokyn není obecně závazným předpisem, nicméně je vnitřním předpisem, kterým je žalovaný hierarchicky vázán. Názor Českého úřadu zeměměři