9 Afs 52/2021 — Nejvyšší správní soud

55 Af 6/2021- 45 - text 7 55 Af 6/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: Servis dopravní techniky, a.s., IČO: 24204323, sídlem K Přívozu 2604/23, Mělník, zastoupena společností BD Consult, s.r.o., IČO 25615955, sídlem Jeseniova 1196/52, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2021, č. j. 3042/21/5300-22444-707622, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 9. 2019, č. j. 4524395/19/2114-50522-200531, tak, že se žalobkyni úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), nepřiznává. 2. V projednávané věci je mezi účastníky sporná jediná otázka, a sice zda lze úrok ze zadržování nadměrného odpočtu dále úročit. 3. Žalobkyně uvedla, že její požadavek na úrok z úroku vyplývá z konstantní judikatury správních soudů, a sice z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs 286/2017 – 26, a č. j. 2 Afs 148/2017-40, kterou žalovaný nerespektuje. Rovněž poukázala na judikaturu Soudního dvora EU, konkrétně na rozsudek ve spojených věcech C-13/18 a C-126/18‚ Sole-Mizo Zrt. (C-13/18), Dalmandi Mezőgazdasági Zrt. (C-126/18). 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že rozsudek č. j. 2 Afs 148/2017-40 se týkal nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně z úroku z neoprávněného jednání správce daně a bylo jím tak rozhodováno o poněkud odlišné právní otázce. Žalovaný taktéž nemá za to, že by zásada zákazu anatocismu, o jejíž platnosti a historické tradici nebylo do rozsudku č. j. 2 Afs 148/2017-40 žádných pochyb, cílila pouze na přirůstající úroky. Zákaz braní úroků z úroků měl dle žalovaného vycházet z toho, že hlavní dluh má mít jen jedno příslušenství, a mělo se tak vyloučit vrstvení dalšího a dalšího úroku na již vzniklém úroku. Dle názoru žalovaného tak právní názor Nejvyššího správního soudu představuje spíše než výklad konkrétních zákonných ustanovení faktický odklon od jejich aplikace, přičemž není zdůvodněno, proč přikládá Nejvyšší správní soud takovou váhu právě tomu, kdy je příslušenství daně vyjádřeno konečnou částkou. Dle žalovaného není pochyb o tom, že takové chápání příslušenství daně se výrazně odchyluje jak od jeho tradičního teoretickoprávního vymezení, tak zejména od jeho vymezení zákonného, z nějž dle žalovaného závěry o tom, že pevnou částkou vyjádřené příslušenství daně přestává být příslušenstvím, neplynou. Co se týče odkazovaného rozsudku Soudního dvora EU, žalovaný uvedl, že Soudní dvůr EU v odst. 63 rozsudku sám výslovně konstatoval, že případné poskytnutí úroku z úroku v projednávaném případě není postupem, k němuž by byly členské země zavázány unijním právem, ale jedná se o otázku národní právní úpravy. 5. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně poukázala na novou judikaturu, konkrétně na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 10 Afs 382/2020 – 51, a ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41. 6. Žalovaný v duplice poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2021, č. j. 9 Afs 52/2021-42. 7. Žalobkyně v triplice uvedla, že rozsudek č. j. 9 Afs 52/2021-42 se nijak nezabývá důvody, proč v občanském zákoníku do konce roku 2013 byl anatocismus zakázán a od 1. 1. 2014 je povolen, nijak nereflektuje důvody této průlomové změny. Rovněž poukazuje na to, že úprava anatocismu je nyní uvedena v řadě ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozsudek č. j. 9 Afs 52/2021-42 se dále nevypořádal s otázkou, zda jde v daném případě skutečně o úrok z úroku. Rovněž navrhla položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. 8. Žalovaný v kvadruplice odmítl námitky žalobkyně proti rozsudku č. j. 9 Afs 52/2021-42. V ostatním argumentoval obdobně jako v předcházejících vyjádřeních. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 9. Žalobkyně podala dne 25. 2. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 778 549 Kč. Výzvou ze dne 16. 3. 2015 byl zahájen dne 17. 3. 2015 postup k odstranění pochybností týkající se tohoto zdaňovacího období. Dne 26. 3. 2015 prvostupňový správce daně přešel z postupu k odstranění pochybností do daňové kontroly. Platebním výměrem č. j. 3856686/16/2114-50522-200531 ze dne 25. 8. 2016 správce daně vyměřil DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 tak, že uplatněný nadměrný odpočet změnil na vlastní daňovou povinnost ve výši 926 886 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru bylo podáno odvolání. Rozhodnutím č. j. 3878/18/5300-21442-711359 ze dne 30. 1. 2018 žalovaný platební výměr č. j. 3856686/16/2114-50522-200531 změnil a žalobkyni přiznal nadměrný odpočet ve výši 778 549 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 2. 2018. Dne 26. 2. 2018 žalobkyně podala žádost o úhradu úroků správcem daně dle § 155 odst. 5 a § 254 daňového řádu za opožděné vrácení nadměrného odpočtu a neoprávněné jednání správce daně. Rozhodnutím č. j. 1223458/18/2114-50522-200531 ze dne 21. 3. 2018 správce daně úrok z vratitelného přeplatku ani úrok z neoprávněného jednání správce daně nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 16. 4. 2018 podáno odvolání. Rozhodnutím č. j. 27735/19/5100-41453-712140 ze dne 6. 8. 2019 žalovaný napadené rozhodnutí změnil tak, že přiznal pouze úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve výši 262 669 Kč s tím, že je na správci daně, aby posoudil, zda žalobkyni vzniká nárok na úrok z vratitelného přeplatku ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 3/2013-34 ze dne 25. 9. 2014. Rozhodnutím č. j. 4498360/19/2114-50522-200531 ze dne 30. 9. 2019 přiznal správce daně žalobkyni podle § 254a daňového řádu úrok z daňového odpočtu za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 ve výši 9 071 Kč. 10. Následně správce daně vydal rozhodnutí, kterým přiznal žalobkyni dle § 155 odst. 5 daňového řádu úrok z vratitelného přeplatku (úrok z úroku z daňového odpočtu) ve výši 2 293 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Písemností č. j. 45258/20/5300-22444-707622 ze dne 10. 12. 2020 byla žalobkyně seznámena se skutečnostmi zjištěnými v rámci odvolacího řízení a s odlišným právním názorem, k němuž žalovaný dospěl, a byla vyzvána, aby se ke zjištěným skutečnostem vyjádřila. Dne 1. 2. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. V odůvodnění argumentoval obdobně jako ve vyjádření k žalobě. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě rozhodl soud bez jednání, neboť účastníci s takovým postupem výslovně souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Posouzení žaloby soudem 12. Podle § 155 odst. 5 daňového řádu, je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se nepřizná, nepřesahuje-li 100 Kč. O výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku; § 254 odst. 3 a 6 se použije obdobně. 13. V projednávané věci je předmětem sporu otázka, zda lze úrok ze zadržování nadměrného odpočtu dále úročit. Soud předesílá, že judikatura k otázce anatocismu prodělala v uplynulých letech značný vývoj (na řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu účastníci poukazují), soud tak níže rekapituluje jen ty nejzásadnější rozsudky, obvykle publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.