1 As 184/2020 — Nejvyšší správní soud

56 A 19/2021- 46 - text 10 56 A 19/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Miroslavem Makajevem a ve věci žalobce: J. Č., bytem X, zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Pod Kaštany 245, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2021, č. j. 067287/2021/KUSK/OLPPŘ/NOV, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2021, č. j. 067287/2021/KUSK/OLPPŘ/NOV, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 16. 8. 2021, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Městského úřadu Slaný (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 12. 2020, č. j. MUSLANY/30518/2020/ODSH/69/LN (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správní orgán I. stupně svým rozhodnutím ze dne 10. 12. 2020 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků, a to podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to tím, že (zjednodušeně řečeno) předjížděl na místě, kde to místní úprava provozu zapovídala. Za spáchání těchto přestupků správní orgán I. stupně žalobci uložil správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč a správní trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání 6 měsíců od dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že upřesnil místo spáchání přestupků 2. Žalobce předně namítl, že žalovaný nepřípustně změnil prvostupňové rozhodnutí. Formulace, ke které přistoupil správní orgán prvého stupně, totiž poskytovala vícero variant úseků, ve kterém mohlo k přestupku dojít. V důsledku toho nebylo možné se s místem přestupku seznámit, a dokonce ani přezkoumat, zda v daném úseku komunikace byla umístěna dopravní značka, zakazující předjíždění, či jaké byly výhledové poměry řidiče, což jsou skutečnosti relevantní pro úsudek o naplnění skutkové podstaty přestupku. Jinak řečeno, žalobce namítal, že se nemůže v řízení ani řádně hájit (nemůže v odvolání řádně vyvracet argumenty a skutková tvrzení správního orgánu, resp. k těmto dokládat opak) pro nejasnost, kde mělo k přestupku dojít. Žalovaný přitom svým rozhodnutím změnil údaj o místu spáchání přestupku, tak, že již je možné rozeznat, kde k přestupku došlo, avšak žalobce se o této změně dozvěděl teprve z žalovaného rozhodnutí, tedy v momentě, kdy správní řízení skončilo. 3. Žalobce dále uvedl, že výrok žalovaného rozhodnutí je nezákonný, neboť žalovaný nezapočetl výrokem rozhodnutí vykonanou část správního trestu zákazu činnosti. Správní orgán prvého stupně informoval písemností ze dne 6. 1. 2021 žalobce o tom, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nabylo právní moci, neboť odvolání bylo podáno osobou „nekompetentní“ z důvodu, že plná moc byla doložena „až“ při nahlédnutí zmocněnce do spisu, to jest jeden den po podání odvolání. Takový právní názor se pak ukázal nesprávný, jak vyplývá z vyjádření žalovaného, doručeného správnímu orgánu prvého stupně dne 19. 5. 2021. To je ostatně potvrzeno rozhodnutím žalovaného, kterým odvolání nebylo zamítnuto jako nepřípustné, nýbrž bylo posouzeno meritorně. Z hlediska posouzení věci je pak podstatné, že žalobce musel část správního trestu zákazu činnosti vykonat. Žalobce byl vyrozuměn o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, a tedy mu nezbývalo, než se zdržet řízení motorových vozidel, protože v opačném případě by mu hrozilo, že pojede s kamionem, policisté jej zastaví, odvezou na služebnu pro podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a zakážou mu pokračovat v jízdě, přičemž naložený kamion zůstane odstavený u silnice. Z hlediska následku je tak zcela nerozhodné, že zákaz činnosti byl vyznačen nezákonně, žalobce je povinen se podvolit i takovým aktům veřejné moci, o nichž je přesvědčen, že jsou nezákonné, a to do doby, než jsou zákonným způsobem zrušeny. 4. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný nepřípustně prováděl dokazování v nepřítomnosti žalobce, a to za účelem vyvrácení odvolacích námitek žalobce. Žalovaný tedy prováděl dokazování webovou stránkou, kdy z tohoto zjišťoval umístění dopravních značek. Jednak tímto dokazováním dokazoval aktuálnost umístění značky, kterou žalobce sporoval, jednak dokazoval umístění značky i v jiném úseku, zatřetí jím patrně dokazoval i to, že dopravní značka, zachycená na snímcích, byla umístěna právě v místě, kde mělo dojít k předjíždění. Žalobce nezpochybňuje, že odvolací orgán je oprávněn provádět v odvolacím řízení dokazování. Je však jeho povinností k němu předvolat žalobce (§ 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), nebo alespoň žalobce vyrozumět o nových podkladech a umožnit mu se k nim vyjádřit (§ 36 odst. 3 správního řádu). Žalovaný tak neučinil a tím krátil žalobce na jeho právech. Zásah do práv žalobce je o to intenzivnější, že žalovaný použil právě tyto závěry „dokazování“ k vyvrácení odvolacích námitek žalobce. Konečně, rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný pořízené důkazy ani neučinil součástí správního spisu, a jeho závěry, učiněné z tohoto dokazování, tak vůbec nelze přezkoumávat. 5. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí je vadné pro nezákonnost správního uvážení. Žalobce totiž namítal, že jednal v krajní nouzi, aby odvrátil střetu vozidel. Žalobce jel s rozjetým kamionem (jakkoli nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost) a nenadále na hlavní pozemní komunikaci, po které přijížděl žalobce, najelo jiné vozidlo. Žalobce tak měl v zásadě dvě možnosti – buď vozidlo nabourat, nebo se vyhnout střetu tím, že jej objede. Žalobce nemohl brzdit, neboť vozidlo před něj najelo v momentě, kdy byl tak blízko křižovatce, že by neměl šanci kamion ubrzdit. 6. Žalovaný se k této námitce vyjádřil tak, že dle tvrzení svědků byla v momentě, kdy najížděli na hlavní komunikaci, tato zcela volná, v blízkosti se nenacházelo žádné vozidlo a bylo bezpečné odbočit. Žalobce měl minimálně 270 metrů na reakci, což žalovaný zjistil z Google Maps. Žalobce v momentě předjíždění nebrzdil. S ohledem na „výše uvedené“ bylo možné nebezpečí odvrátit jinak. 7. Dle názoru žalobce je právě takové hodnocení věci částečně v rozporu se zásadami logiky; částečně nepřezkoumatelné. 8. Rozpor se zásadami logiky spočívá v tom, že žalovaný činí závěr, že v momentě, kdy vozidla najížděla na hlavní komunikaci, byla tato zcela volná; takový závěr je však nelogický, neboť svědkyně Holubová vypověděla, že „těsně po odbočení jsem se najednou strašně lekla“, a to proto, že se vedle ní objevil kamion. Pokud by silnice byla v momentě najíždění tohoto vozidla zcela volná, není možné, aby se těsně po najetí svědkyně na tuto silnici vedle ní objevil kamion. Závěr, že hlavní komunikace (která nadto dle žalovaného je prostá překážek a poskytuje relativně dlouhou dohlednost) byla v momentě najíždění vozidla „volná“, ale „těsně po odbočení“ se vedle svědkyně objevil kamion, jsou ve vzájemném rozporu. Naopak, pokud se těsně po odbočení vedle svědkyně objevil kamion, pak komunikace logicky volná být nemohla, a vozidlo žalobce se muselo nacházet v bezprostřední blízkosti křižovatky. To znamená, že právě svědkyně porušila § 22 odst. 1 silničního zákona, kdy nedala přijíždějícímu vozidlu přednost. Tuto situaci nebylo možné vyřešit brzděním kamionu, neboť objevil-li se vedle svědkyně bezprostředně po jejím najetí na hlavní komunikaci, byl nutně natolik blízko, že by kamion neubrzdil. Žalobce tak mohl vozidlo svědkyně nabourat, nebo mohl nehodě zabránit tím, že jej objede. V této souvislosti je irelevantní odkaz žalovaného na to, že vozidlu žalobce nesvítila zadní brzdová světla. Bylo by naopak zcela nelogické, aby vozidlo žalobce, které muselo náhle objet překážku (vozidlo svědkyně), u tohoto jejího objíždění brzdilo, neboť by tím jen prodloužilo potřebnou dráhu k dokonání manévru, pro což – s ohledem na umístění sloupků v křižovatce, nebyl prostor. Žalobce tedy namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro neprokázání závěrů žalovaného. Přitom vozidlo, které jede rychlostí 70 km/h (nejvyšší dovolená rychlost v místě) jede rychlostí, přepočteno, 19 m/s. To znamená, že vzdálenost 270 metrů ujede za 14 sekund. Pokud je tedy tvrzení řidičky vozidla LandCruiser o tom, že hlavní silnice byla „volná“ pravdivé, pak by žalobce přijel ke křižovatce až po 14 sekundách. Dle svědkyně se však kamion objevil vedle ní bezprostředně poté, co na