9 As 269/2016 — Nejvyšší správní soud

43 A 68/2022- 92 - text 20 43 A 68/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobkyně: Air 6 Park a.s., IČO: 28219724 se sídlem Na Příkopě 11, Praha 1 zastoupena advokátem JUDr. Emilem Flegelem se sídlem K Chaloupkám 2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje se sídlem Zborovská 11, Praha 5 za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Hostivice se sídlem Husovo náměstí 13, Hostivice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2022, č. j. 077880/2022/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2022, č. j. 077880/2022/KUSK, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Emila Flegela, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Soud v této věci řešil, zda jsou závazná stanoviska orgánů ochrany zemědělského půdního fondu, která byla podkladem pro rozhodování žalovaného, přezkoumatelná a zákonná a zda tyto orgány při jejich vydání respektovaly zásadu kontinuity závazných stanovisek. Vymezení věci 1. Žalobkyně dne 26. 2. 2018 podala žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby Segro Logistics Park Prague – Phase VI na pozemcích p. č. 1219/8, p. č. 1204/5, p. č. 1204/7, p. č. 1204/24, a p. č. 1384/65 v katastrálním území Hostivice (dále jen „pozemky žalobkyně“). Podstatou záměru byla výstavba halových objektů určených pro skladování a průmyslovou výrobu. 2. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018, č. j. MUCE 20535/2018/OSU, Městský úřad Černošice (dále jen „stavební úřad“) žalobkyninu žádost zamítl, neboť Ministerstvo životního prostředí jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu vydalo dne 2. 11. 2017 k umístění stavby nesouhlasné závazné stanovisko. 3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně odvolání. Žalovaný požádal ministra životního prostředí o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Ministr vydal dne 11. 12. 2018 revizní stanovisko, kterým potvrdil závazné stanovisko ministerstva. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. 031549/2019/KUSK, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 4. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, na jejímž základu zdejší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019-91, č. 4142/2021 Sb. NSS, zrušil rozhodnutí žalovaného. Dospěl totiž k závěru, že závazná stanoviska, která byla podkladem pro tehdy napadené rozhodnutí, jsou nepřezkoumatelná. To způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Soud neshledal důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť jeho vady mohly být odstraněny v odvolacím řízení. Žalovanému uložil, aby si v dalším řízení vyžádal od ministra nové revizní závazné stanovisko, v němž bude ministr povinen řádně a přezkoumatelně vypořádat uplatněné odvolací námitky a následně, s ohledem na závěr, který ministr při revizi závazného stanoviska učiní, rozhodnout o podaném odvolání. Dne 5. 1. 2021 žalovaný s odkazem na rozsudek soudu požádal podle § 149 odst. 7 správního řádu ministra o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ze dne 2. 11. 2017. 5. Ministr žádost žalovaného vyhodnotil jako podnět k přezkoumání závazného stanoviska ze dne 2. 11. 2017 a revizního závazného stanoviska ze dne 11. 12. 2018 v přezkumném řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2021 pak obě závazná stanoviska zrušil. 6. Ministerstvo životního prostředí následně dne 22. 9. 2021 vydalo nové nesouhlasné závazné stanovisko. 7. Protože odvolací námitky žalobkyně mířily proti obsahu závazného stanoviska, přípisem ze dne 17. 1. 2022 požádal žalovaný ministra o potvrzení nebo změnu tohoto nového závazného stanoviska podle § 149 odst. 7 správního řádu. 8. Dne 30. 5. 2022 vydala ministryně životního prostředí revizní závazné stanovisko, kterým potvrdila závazné stanovisko ministerstva ze dne 22. 9. 2021. 9. Žalovaný pak v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobkynino odvolání s poukazem na obsah závazných stanovisek opětovně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 10. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou se domáhá se, aby je soud zrušil. Žaloba 11. Žalobkyně brojí proti nepřezkoumatelnosti (a v druhé řadě proti nezákonnosti) revizního závazného stanoviska ministryně životního prostředí ze dne 30. 5. 2022, č. j. MZP/2022/430/68 (dále jen „revizní stanovisko“), potažmo závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 9. 2021, č. j. MZP/2021/610/3571 (dále jen „závazné stanovisko“). Ministerstvo dospělo k závěru, že záměr žalobkyně povolit nelze, a ministryně životního prostředí tento závěr potvrdila. Právě tato stanoviska byla důvodem, proč správní orgány nemohly než vydat negativní územní rozhodnutí a následně napadené rozhodnutí, které ho potvrdilo. Žalobkyně připomíná, že žádost o umístění téhož záměru jí byla z týchž důvodů zamítnuta už jednou. I tehdy se proti rozhodnutí bránila a soud rozsudkem č. j. 55 A 34/2019-91, konstatoval, že závazné stanovisko ministra životního prostředí ze dne 11. 12. 2018 (které bylo podkladem tehdy napadeného rozhodnutí žalovaného) je nepřezkoumatelné. V rozsudku soud podrobně vyložil, v čem nepřezkoumatelnost ministrových závěrů shledává, ale ministerstvo i ministryně nová stanoviska, která jsou podkladem pro vydání nyní napadeného rozhodnutí, v rozporu se závazným právním názorem soudu opět odůvodnily nepřezkoumatelně, resp. dospěly k nezákonným závěrům. 12. Žalobkyně shrnuje, že soud v předchozím rozsudku zdůraznil, že územní plán Hostivice již od roku 2005 řadí její pozemky do ploch pro výrobu a skladování. K územnímu plánu, jakož i k odnětí této půdy ze zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“), tedy již jednou orgány ochrany ZPF zaujaly kladné stanovisko, čímž u žalobkyně založily legitimní očekávání. Orgány ochrany ZPF musí změnu svého postoje, která se projevila vydáním negativních stanovisek v územním řízení, přesvědčivě odůvodnit. To se však nestalo – ministryně tuto diskontinuitu nevysvětlila a argumentovala pouze obecně. Klíčové podle ministryně bylo, že v okolí Prahy panuje enormní tlak na zábor kvalitní zemědělské půdy. Nevysvětlila však, jak tato obecná (a navíc nepodložená) teze souvisí se záměrem žalobkyně. Jinými slovy, proč má odnímání kvalitní zemědělské půdy ze ZPF v okolí Prahy za následek, že právě její záměr, s nímž se již 12 let počítá, nelze povolit. Závazné ani revizní závazné stanovisko se s požadavky soudu nevypořádalo. 13. Žalobkyně namítá, že ministryně navzdory tomu, co jí uložil soud, ani tentokrát dostatečně nezdůvodnila, proč má mít „enormní“ snížení rozsahu zemědělské půdy v okolí Prahy vliv na povolení jejího záměru. Ministryně uvedla, že s klesajícím zůstatkem zemědělské půdy narůstá její hodnota. Ale opět nevysvětlila, jak to souvisí s jejím záměrem, proč musí být chráněna právě půda v okolí Prahy, zda byl její úbytek zapříčiněn právě stavbou logistických areálů a zda je na místě další takové záměry nepovolit. Podle ministryně je takových logistických areálů v okolí Prahy celá řada, a proto je podle ní výstavba dalších nepotřebná. Nijak se však nevypořádává s tím, že kapacita stávajících areálů je plně využita a poptávka po nových je vysoká. 14. Dále žalobkyně namítá, že požadavek ministerstva, aby měl záměr „vyšší přidanou hodnotu“, jde nad rámec zákona. Ostatně není jasné, proč by logistické centrum nemělo mít hodnotu, jestliže je plně obsazeno a přispívá k zaměstnanosti v regionu. 15. Žalobkyně dále namítá, že ministryně nesmyslně trvá na údajné a neodůvodněné možnosti umístit záměr na tzv. brownfieldu (část urbanizovaného území, která ztratila svou funkci a v současnosti je nedostatečně využívaná). Taková možnost neexistuje. Záměr je šestou fází již vybudovaného logistického parku. Žalobkyně, vedena legitimním očekáváním, již investovala do dopravní infrastruktury dimenzované pro logistický park zamýšlené kapacity (propojení silnice I/6J Karlovarská, přeložka a modernizace části železniční trati č. 120, mimoúrovňová křižovatka D6 v Hostivici, revitalizace čistírny odpadních vod atd.). Již jen z toho důvodu pro ni není možnost umístění záměru na jakémkoli jiném místě přijatelná, ať by bylo sebevhodnější. Ostatně brownfieldy vyjmenované ministryní (Areál Poldi Kladno, Kasárna Benešov a Vojenský areál Mladá Milovice) výstavbu logistického centra neumožňují, zejména se nenachází v blízkosti dálnice ani rychlostní komunikace, což je z mapy patrné na první pohled, nebo je jejich vlastníci využívají jinak, což je obecně známo. Podle žalobkyně tedy vyj