5 As 9/2015 — Nejvyšší správní soud

43 A 83/2022- 30 - text 6 43 A 83/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing. Lenky Bursíkové ve věci žalobce: V. G. státní příslušník Arménské republiky bytem X zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D. sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti vedeném pod sp. zn. OAM-38398/CD-2017, takto: I. Žalovanému se ukládá, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodl v řízení o žádosti žalobce ze dne 9. 10. 2017 o vydání cestovního průkazu totožnosti vedeném pod sp. zn. OAM-38398/CD-2017. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci a podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou soudu dne 12. 10. 2022, domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o žalobcově žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti dle § 114 odst. 6 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (viz čl. II bod 1 zákona č. 176/2019 Sb.; dále jen „zákon o pobytu cizinců“) vedeném pod sp. zn. OAM-38398/CD-2017. 2. Žalobce uvedl, že je účastníkem řízení o žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti dle § 114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců, které bylo zahájeno ke dni 9. 10. 2017. Lhůta pro vydání rozhodnutí, která dle § 113 odst. 1 zákona o pobytu cizinců činí 30 dnů, žalovanému uplynula [poté, co mu věc byla vrácena k novému projednání Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“)] již dne 29. 9. 2022. Žalobce dále uvedl, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti v řízení před správními orgány podal, byť tak učinil administrativním pochybením předčasně dne 10. 8. 2022. Do dnešního dne však Komise žádné opatření proti nečinnosti žalovaného nepřijala. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve věci nebyl a není nečinný. Žaloba dle jeho názoru postrádá bližší konkretizaci či argumentaci tvrzené nečinnosti. Dále žalovaný shrnul průběh řízení před správními orgány. Dne 22. 9. 2021 žalovaný rozhodnutím žádost žalobce zamítl, což aprobovala Komise rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, které však Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 55 A 15/2022 - 38, zrušil. Komise následně rozhodnutím ze dne 25. 8. 2022, které bylo žalobci doručeno dne 29. 8. 2022, zrušila rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2021 a věc mu vrátila k novému projednání (všechna uvedená rozhodnutí žalovaný soudu doložil spolu s vyjádřením k žalobě – pozn. soudu). Žalovaný od té doby činí nezbytné kroky za účelem vydání nového rozhodnutí. Žalobce podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dne 10. 8. 2022. Komise však žádné opatření proti nečinnosti doposud nepřijala. Z toho důvodu má žalovaný za to, že byla žaloba podána předčasně. Navrhuje proto, aby byla žaloba odmítnuta pro předčasnost, resp. zamítnuta pro nedůvodnost. Jednání dne 31. 1. 2023 4. Při ústním jednání žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Uvedl, že byť podal opatření proti nečinnosti předčasně, Komise na ní stále nezareagovala a ve věci zjevně uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí, aniž by jej žalovaný vydal. Žalovaný se z jednání omluvil. Splnění procesních podmínek 5. V rámci zkoumání podmínek řízení soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud musel ověřit také to, zda před podáním žaloby došlo ze strany žalobce k bezvýslednému vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). V opačném případě by soud musel před rozhodnutím o žalobě žalobce vyzvat k uplatnění takovéhoto prostředku a vyčkat dalšího postupu správních orgánů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/2020, kterým byly výslovně překonány závěry vyslovené rozšířeným senátem v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, č. 3409/2016 Sb. NSS). 6. Předmětem sporu je otázka, zda je žalovaný nezákonně nečinný v řízení vedeném dle zákona o pobytu cizinců. Tento zákon neupravuje zvláštní druh opatření proti nečinnosti, proto jediným prostředkem, který žalobce mohl v řízení před správním orgánem využít, byla žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu u nadřízeného správního orgánu. V případě žalovaného je tímto nadřízeným orgánem Komise. 7. Mezi stranami není sporné, že žalobce dne 10. 8. 2022 podal ke Komisi žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu. Ze správního spisu ani z podání účastníků nevyplývá, že by tato žádost byla do dnešního dne Komisí vyřízena. Tuto žádost žalobce podal – údajně kvůli „administrativnímu pochybení“ – předčasně, neboť ke dni 10. 8. 2022 žalovaný nejenže nebyl nečinný, ale ani tou dobou řízení o žalobcově žádosti nevedl, neboť toto řízení bylo tou dobou (před tím, než „obživlo“ v důsledku zrušujícího rozsudku č. j. 55 A 15/2022 - 38) pravomocně skončené. Skutečnost, že žalobce žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podal v době, kdy žalovaný nečinný ještě nebyl, však není z hlediska splnění podmínek řízení relevantní. Podstatné je to, že žalobce žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného podal a že Komise do dnešního dne na tuto žádost nikterak nereagovala. Jak přitom plyne z judikatury, správní orgán, který je žádán o uplatnění opatření proti nečinnosti, je vázán § 71 odst. 3 správního řádu a tam stanovenou obecnou třicetidenní lhůtou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009 - 149). 8. Z judikatury správních soudů dále plyne, že požadavek předchozího marného vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti je třeba považovat za splněný i tehdy, je-li uplatněn a nečinnost nastala i ve vztahu k jeho vyřízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 - 14). Nečinnostní žalobou je potom možné domáhat se vydání rozhodnutí přímo po správním orgánu, který měl ve věci samé rozhodnout, a nerozhodl. Žalobou se naopak nelze domáhat toho, aby nadřízený správní orgán učinil opatření proti nečinnosti. Žalovanému tedy nelze přisvědčit, že žalobce podal žalobu předčasně (neboť nevyčkal postupu Komise), což by mělo dle jeho názoru být důvodem k jejímu odmítnutí. Soud k tomuto podotýká, že pokud by žalobce podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředku k ochraně před nečinností ve správním řízení dle § 79 odst. 1 s. ř. s. nesplnil (ani po výzvě soudu), bylo by to důvodem pro odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nikoliv z důvodu její předčasnosti. Ostatně předčasnost nečinnostní žaloby jako důvod pro její odmítnutí není ani myslitelná. Např. pokud by byla žaloba na ochranu proti nečinnosti podána ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci samé (a současně by byla splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.), bylo by to důvodem k zamítnutí, nikoliv odmítnutí žaloby. Posouzení toho, zda je správní orgán nečinný, je totiž otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 - 64, č. 2181/2011 Sb. NSS). 9. Z výše uvedeného je zřejmé, že k podání žaloby došlo až po bezvýsledném vyčerpání prostředků k nápravě. Jde tedy o žalobu projednatelnou. 10. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Posouzení žaloby 11. Podle § 114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo (tj. žalovaný) vydá cestovní průkaz totožnosti cizinci, který pobývá na území bez platného cestovního dokladu, po skončení jeho platnosti, jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie, který je držitelem pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie a z důvodů na jeho vůli nezávislých si nemůže opatřit cestovní doklad jiným způsobem. 12. Je-li žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti vyhověno, žalovaný vydá místo písemného vyhotovení rozhodnutí pouze požadovaný cestovní průkaz totožnosti, který je dokladem dle § 151 správního řádu. V opačném případě je povinností žalovaného vydat „řádné“ rozhodnutí a důvody zamítnutí žádosti odůvodnit. 13. Vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců neuvádí, do kdy má žalovaný o žádosti o vydání cizineckého průkazu totožnosti rozhod