2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

43 Af 4/2021- 62 - text 10 43 Af 4/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka, soudkyně Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a soudce JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: JASA trans s.r.o., IČO: 27886131 sídlem Křižíkova 2081, Benešov zastoupená advokátem JUDr. Martinem Vychopeněm sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2020, č. j. 47912/20/5300-21442-712895, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Podáním ze dne 13. 11. 2019 požádala žalobkyně o vrácení neoprávněně naúčtované daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“ nebo „daň“) ve výši 25 764 577 Kč, kterou zaplatila dodavateli zdanitelného plnění na základě daňových dokladů, na nichž byla uvedena i DPH z těchto zdanitelných plnění, ačkoliv podle závěrů vyslovených finančními orgány dodavatel neměl povinnost daň na výstupu přiznat a odvést. 2. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 6. 4. 2020, č. j. 1560411/20/2100-11442-205190 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), přiznal žalobkyni nárok na vrácení daně ve výši 0 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl. 3. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 5. 2. 2021 domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Obsah žaloby 4. Žalobkyně uvedla, že šlo o DPH z nákupu pohonných hmot, přičemž dodavatel, společnost "F.E.T. - Financion Expert Trading spol. s r.o." (dále jen „FET“; pozn. soudu - společnost zanikla ke dni 22. 3. 2023), na vystavených daňových dokladech uvedl DPH z těchto dodání a žalobkyně ji uhradila. Dodavatel daňovou povinnost řádně přiznal a zaplatil. Správce daně a žalovaný však posoudili plnění jako pořízení zboží z jiného členského státu osvobozené od daně a neuznali nárok na odpočet. Došlo tak ke dvojímu zaplacení daně a k porušení zásady neutrality. S ohledem na nepřiměřenou délku daňového řízení a skutečnost, že dodavatel vstoupil do likvidace, žalobkyně nemohla vymáhat bezdůvodné obohacení občanskoprávní žalobou, a proto požadovala vrácení daně po správci daně. S ohledem na prekluzi daně zaúčtoval správce daně na osobní účet žalobkyně předpis daně ve výši tvrzené v jejím daňovém přiznání, přičemž ale nadměrný daňový odpočet nebyl žalobkyni vrácen, neboť nevznikl vratitelný přeplatek. Žalobkyně považuje za podstatné, že rozhodnutí žalovaného ve věci vyměření daňové povinnosti za zdaňovací období měsíce srpna 2011 bylo zrušeno rozsudkem soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 54 Af 8/2018-88, a to z důvodu prekluze práva stanovit daň. Za toto zdaňovací období tedy správce daně nestanovil daňovou povinnost. Správce daně i žalovaný v průběhu nalézacího řízení setrvale tvrdili, že žalobkyně neměla povinnost platit dodavateli neoprávněně naúčtovanou DPH, neboť šlo o intrakomunitární dodání spojené s dopravou, a dodavatel tedy neměl povinnost daň přiznat. Tento závěr potvrdil žalovaný naposledy v rozhodnutí ze dne 8. 8. 2018 vydaném v přezkumném řízení. Správce daně dovodil, že nesplnila hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet, přestože daň řádně zaplatila dodavateli, který vystavil řádné daňové doklady dle obecného režimu zdanění, tj. jako u tuzemského plnění. Žalobkyně daň zaplatila dodavateli, který přijatou daň přiznal a uhradil ve prospěch státního rozpočtu, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k podvodu nebo zneužití práva. Státu nevznikla ztráta na příjmech. Žalobkyně jako příjemkyně intrakomunitárního plnění sice mohla od FET vymáhat vrácení neoprávněně naúčtované DPH. Tento postup se však ukázal jako nemožný nebo alespoň nepřiměřeně obtížný, neboť FET vstoupila do likvidace a rozhodnutí správce daně byla vydána v době, kdy již byl nárok promlčen. V souladu s požadavky daňové neutrality a efektivity požádala tedy žalobkyně o vrácení neoprávněně naúčtované daně přímo u správce daně. Tento nárok opírá o závěry vyslovené v judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), jmenovitě odkazuje na rozsudek ze dne 11. 4. 2019, C-691/17, PORR Építési Kft., rozsudek ze dne 8. 5. 2019, C712/17, EN.SA. Srl, ze dne 10. 7. 2019, C-273/18, Kuršu země, a ze dne 21. 2. 2018, C-628/16 Kreuzmayr. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, přičemž v prvé řadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s totožnými námitkami již vypořádal. Uvedl, že vyměřovací řízení ve věci zdaňovacího období měsíce srpna 2011 bylo zastaveno z důvodu prekluze bez vlivu na výslednou daňovou povinnost žalobkyně. Správce daně tedy stanovil daňovou povinnost ve výši nadměrného odpočtu v souladu s původním daňovým přiznáním podaným žalobkyní. Tato skutečnost se promítla na osobním daňovém účtu žalobkyně, která ve výsledku fakticky obdržela požadovaný odpočet daně. Pokud by správce daně následně vyhověl žádosti o vrácení daně, obdržela by žalobkyně požadovanou částku odpovídající zaplacené DPH za zdanitelná plnění uskutečněná v srpnu 2011 dvakrát. Taková situace by představovala narušení daňové neutrality. Správce daně z žalobkyně sejmul daňové zatížení spočívající v neuznání nároku na odpočet v situace neoprávněně naúčtované a zaplacené DPH. Z tohoto důvodu je irelevantní rovněž průběh a výsledek daňového řízení vedeného u FET. I kdyby ale nebyla daňová zátěž takto sejmuta, nedošlo k naplnění podmínek pro vrácení neoprávněně naúčtované DPH plynoucích z rozsudku ve věci PORR. Judikatura SDEU požaduje zohlednit okolnosti případu a v souladu se zásadou daňové neutrality sejmout daňové zatížení pouze u daňového subjektu, který zaplatil dodavateli nesprávně částku odpovídající DPH, pokud mu tato částka nebyla uznána jako odpočet DPH. Skutečnosti plynoucí z daňového spisu 6. Žalobkyně podala daňové přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce srpna 2011, v němž uplatnila nárok na odpočet daně ve výši 25 764 577 Kč a ve výsledku nadměrný odpočet ve výši 2 224 580 Kč. Finanční úřad v Benešově zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu ukončenou zprávou o daňové kontrole, na jejímž základě vydal platební výměr ze dne 21. 6. 2012, kterým vyměřil žalobkyni za zdaňovací období srpen 2011 daň ve výši 23 539 997 Kč. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012 odvolání žalobkyně zamítlo a platební výměr správce daně potvrdilo. Na základě žaloby podané žalobkyní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 45 Af 13/2013152, zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 20. 12. 2012 a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (na něhož v mezidobí přešla působnost Finančního ředitelství v Praze). Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/201543. 7. Po vydání rozsudku krajského soudu č. j. 45 Af 13/2013-152 žalovaný doplnil podklady pro rozhodnutí v odvolacím řízení a rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017 změnil platební výměr Finančního úřadu v Benešově, pokud jde o dílčí hodnoty pořízení zboží z jiného členského státu, nároku na odpočet a daně na výstupu, přičemž ale výsledná daňová povinnost zůstala nezměněna. Toto rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející platební výměr Finančního úřadu v Benešově však soud na základě žaloby podané žalobkyní rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 54 Af 8/201888, zrušil, neboť dospěl k závěru, že došlo k prekluzi práva na stanovení daně. 8. Žalobkyně podáním ze dne 13. 11. 2019 požádala správce daně o vrácení neoprávněně naúčtované daně ve výši 25 764 577 Kč, tj. ve výši uplatněného odpočtu DPH dle podaného daňového přiznání. Žádost opřela o skutečnosti a důvody, které uplatnila i v podané žalobě (viz bod 4 tohoto rozsudku). Správce daně přípisem ze dne 14. 1. 2020 žalobkyni sdělil, že ve věci žádosti postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, z něhož plyne, že pokud vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně, pak byla nastolena situace, jako by vytýkací řízení vůbec neproběhlo. Tyto závěry se podle Ústavního soudu vztahují i na řízení dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). V souladu s tímto nálezem správce daně předepsal na osobní daňový účet žalobkyně daň tak, jak ji uplatnila v daňovém přiznání, tj. připsal nadměrný odpočet ve výši 2 224 580 Kč. Nadměrný odpočet ovšem nebyl vrácen, jelikož nevznikl vratitelný přeplatek. 9. Správce daně poté prvostupňovým rozhodnutím z požadované částky 25 764 577 Kč přiznal žalobkyni nárok na vrácení daně ve výši 0 Kč. Konstatoval, že v předchozím vyměřovacím řízení skutečně dospěl k