2 As 151/2018 — Nejvyšší správní soud

50 A 7/2023- 41 - text 12 50 A 7/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Josefem Strakou ve věci žalobce: B. S. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Kokešem sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, 261 01 Příbram proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2023, č. j. 036788/2023/KUSK/ OLPPS/ZAV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 21. 2. 2023, č. j. MUKOLIN/OD 10197/23-huj (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 217/2022 Sb. kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 8. 1. 2023 v 10:33 hodin na 58. km dálnice D11 ve směru na Prahu řídil motorové vozidlo tovární značky Toyota Land Cruise, registrační značky X (dále též „vozidlo žalobce“), rychlostí nejméně 180 km.h-1, čímž v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu překročil nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici nejméně o 50 km.h-1. Za uvedené jednání byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 6 000 Kč a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Žalobci byla dále uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Správní orgány při zjišťování skutkového stavu vyšly z podkladů poskytnutých Policií ČR, Krajským ředitelstvím Policie Královohradeckého kraje, odborem služby dopravní policie (dále jen „dopravní policie“). Závěr o překročení rychlosti založily především na výsledku měření zaznamenaného silničním rychloměrem Soitron mSpeedDetV (dále jen „rychloměr Soitron“), jehož výstupem byl údaj o naměřené rychlosti 186 km.h-1. Identitu žalobce coby řidiče v době měření vzaly správní orgány za prokázanou především na základě videozáznamu a fotografií pořízených dopravní policií v průběhu kontroly žalobcova vozidla, dále na základě obsahu formuláře o oznámení o přestupku vyplněného kontrolujícími policisty, a konečně na základě svědeckých výpovědí obou kontrolujících policistů, jejichž výslech Městský úřad Kolín provedl při jednání dne 21. 2. 2023. Správní orgány současně nevyhověly žalobcovu návrhu na výslech jím označeného svědka S. M., který měl vypovídat o neschopnosti žalobce dorozumět se českému jazyku, neboť ze svědeckých výpovědi policistů vyplynulo, že žalobce česky dobře rozumí. V průběhu řízení na prvním stupni žalobce namítal nedostatek věcné příslušnosti a též námitku podjatosti všech úředních osob, v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal nedostatečnost skutkových zjištění a nemožnost seznámit se s rychloměrem Soitron, u něhož zpochybňoval jeho kalibraci a řádné technické nastavení a chybnou manipulaci při jeho obsluze. Žalovaný však tyto námitky neshledal důvodné a v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela potvrdil postup Městského úřadu Kolín a závěry prvostupňového rozhodnutí. II. Obsah žaloby a podání účastníků 3. Žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami, v nichž dostatečně popsal vady postupu v řízení na prvním stupni. Přestupkového jednání se nemohl dopustit, neboť jeho vozidlo Toyota Land Cruiser není technicky způsobilé jet rychlostí vyšší než 175 km.h.-1 Poukazuje přitom na údaje z tzv. malého technického průkazu (tj. z příslušného osvědčení o registraci vozidla), kde je položce pod písmenem T údaj právě 175 km.h.-1. Proto je vyloučeno, aby témuž vozidlu byla naměřena rychlost 186 km.h.-1, neboť této rychlosti nebylo schopno dosáhnout. Žalobce proto nemohl naplnit skutkovou podstatu podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu a objektivně se nemohl dopustit přestupkového jednání. Správní orgány obou stupňů i dopravní policie si této skutečnosti nepochybně musely být vědomi, přesto však vyjevily skutková zjištění nemající oporu ve shromážděných podkladech. Tímto postupem dle žalobce došlo k porušení jeho práv daných Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami. 4. Žalobce dále namítá, že nebylo vyhověno jeho žádosti o nařízení jiného termínu jednání. Tuto žádost odůvodňoval tím, že v době nařízeného jednání bude pobývat na Ukrajině, odkud z důvodu probíhající války není možno opakovat cestu tam a zpět, a dále že jeho zmocněnec měl v daný termín jiné jednání. Postupem Městského úřadu Kolín mu však byla účast na jednání znemožněna. 5. Žalobce rovněž namítá, že v průběhu správního řízení žádal o postoupení věci z důvodu vhodnosti Hlavnímu městu Praze a o provedení důkazu výslechem svědka S. M., který měl vypovídat ohledně schopnosti žalobce porozumět českému jazyku. Žádnému z těchto jeho návrhů však nebylo vyhověno. 6. Žalobce má za to, že skutková zjištění správních orgánů jsou v rozporu se skutečností a zakládají se nesprávném hodnocení skutkových okolností a důkazů, čímž došlo k porušení základních zásad správního řízení dle § 2, § 3, § 4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K tomuto obsáhle cituje příslušní ustanovení, komparuje je s dřívější právní úpravou a odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 31. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010-132, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, v nichž klade důraz na pasáže zmiňující se u povinnosti správních orgánů zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Je přesvědčen, že tato povinnost nebyla dodržena a správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy. V této souvislosti správním orgánům vyčítá přepjatý formalismus a aplikování zákonných ustanovení bez zohlednění reálných skutkových okolností. 7. Žalobce je rovněž přesvědčen, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný správní orgán. Poukazuje na dikci § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), podle něhož je místně příslušný správní orgán, v jehož obvodu byl přestupek spáchán. Ze strany dopravní policie však k nesprávnému zapsání místa údajného spáchání přestupku, které by se však mělo nacházet v rámci Prahy, proto by přestupkové řízení měl vést Magistrát hlavního města Prahy. V této souvislosti žalobce odkazuje na závěry trestní judikatury podávající výklad k otázce, co se rozumí místem spáchání. K otázce věcné příslušnosti poukazuje na dikci § 60 odst. 1 přestupkového zákona, podle něhož je stanovena věcná příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nestanoví-li zákon jinak, ovšem těchto případů, kdy zákon stanoví jinak, je celé množství, k čemuž žalobce vyjmenovává ustanovení právních předpisů týkajících se úpravy obecního zřízení. Rozšířenou působnost přitom vykonává i Magistrát hlavního města Prahy, resp. úřady městských částí, jimž byla tato působnost svěřena statutem. 8. Žalobce dále připomíná, že z procesní jistoty podal námitku podjatosti všech úředních osob Městského úřadu Kolín, neboť měl za to, že všechny úřední osoby daného úřadu, zejména J. H., jsou ve vztahu k němu podjaté. Pokazuje na skutečnost, že Městský úřad Kolín proti němu již v minulosti vedl správní řízení, v rámci nichž došlo k několika zásadním konfliktům, které vygradovaly až do osobní antipatie zde pracujících úředníků vůči žalobci. To svědčí o zaujatém postoji těchto úředních osob a účelovém jednání v neprospěch žalobce. Dle jeho názoru není správní orgán oprávněn rozhodnout o tzv. systémové podjatosti, ale naopak je povinen v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 178 správního řádu do doby pravomocného vyřešení uplatněné námitky podjatosti. Městský úřad jeho námitku vypořádal s odkazem na § 14 odst. 2 správního řádu, podle něhož nemůže být úřední osoba vyloučena pro podjatost, pokud pochybnost o její nepodjatosti je vyvolána jen pracovním nebo služebním poměrem ke státu nebo územnímu samosprávnému celku. Obsahem žalobcovy námitky však nebyl služební nebo pracovní poměr, ale zásadní konflikty gradující v antipatii úředních osob vůči žalobci, proto nelze vypořádání dané námitky považovat za dostatečné. 9. Žalobce též namítá, že až do současné doby neměl možnost seznámit se s rychloměrem Soitron, který dle jeho názoru není kalibrován ani určen k měření rychlosti. Předmětné měření tudíž bylo provedeno v rozporu se zákonem a příslušnými technickými normami. Proto rozporuje, že by se jednalo o přístroj schopný objektivně změřit překročení rychlosti. Nedošlo ani ke splnění podmínek měření rychlosti, neboť nebylo spuštěno laserové měření, nastaven dosah, úhel ani směr měření. Chyba mohla spočívat také v chybném nastavění