10 Azs 153/2016 — Nejvyšší správní soud

51 A 54/2021- 46 - text 12 51 A 54/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobkyně: T. H. L. narozená X státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem na území ČR X zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věci sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2021, č. j. 116567-3/2021-OPL, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2021, č. j. 116567-3/2021-OPL, a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 23. 4. 2021, č. j. 1445-6/2021-HANOKO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odůvodnění: Průběh správního řízení 1. Žalobkyně dne 19. 3. 2021 doručila Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále „zastupitelský úřad“) žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území (dále „žádost o pobytové oprávnění“). 2. Současně s žádostí o pobytové oprávnění žalobkyně zastupitelskému úřadu doručila žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“ a „žádost o upuštění od osobního podání“). V ní uvedla, že na území měla povolený trvalý pobyt, který byl pravomocně zrušen. Nyní v České republice (dále „ČR“) pobývá legálně v souvislosti s řízením o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. To nebylo dosud skončeno, protože její nezletilý syn (ročník 2009) chodí do školy a v době pandemie koronaviru by uložení povinnosti vycestovat žalobkyni představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně, jejího syna a jejího manžela. Žalobkyně odkázala na situaci kolem pandemie covidu-19, která se podle ní déle než rok zhoršuje. Protiepidemická opatření všech států, omezující i cestování a volný pohyb osob, se neustále mění a zpřísňují. Žalobkyně by tak v případě vycestování do Vietnamu za účelem osobního podání žádosti tam mohla zůstat dlouhodobě a byla by nepředvídatelně odloučená od svého syna a manžela. S ohledem na výjimečnou celosvětovou situaci i na zájmy jejího nezletilého syna by podle žalobkyně měl převážit zájem na ochraně rodiny před zájmem státu znemožnit legalizaci pobytu bez opuštění území ČR. 3. Zastupitelský úřad usnesením ze dne 23. 4. 2021, č. j. č. j. 1445-6/2021-HANOKO (dále „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání zamítl jako nedůvodnou a řízení o žádosti žalobkyně o pobytové oprávnění zastavil. V odůvodnění zdůraznil, že osobní podání žádosti o pobytové oprávnění je preferovanou zákonnou možností. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění. Tyto důvody mohou být na straně žadatele (např. zdravotní, rodinné či sociální) nebo na straně zastupitelského úřadu (např. závažné provozní problémy, pro které není možné zastupitelský úřad osobně navštívit) a musejí být vážné. Žalobkyně dostatečně vážné důvody k upuštění od osobního podání nedoložila, zastupitelský úřad tak její situaci nevyhodnotil jako odůvodněný případ k udělení zákonné výjimky. Žalobkyni skončilo poslední povolení k pobytu ke dni 6. 11. 2017, musela si být vědoma nutnosti opustit území za účelem legalizace svého pobytu. Nelze říci, že by se tři roky poté nacházela na území bez pobytového oprávnění z důvodů nezávislých na své vůli. Vzhledem k věku žalobkynina syna není nutné, aby jako matka plnila soustavně svou vyživovací a pečovatelskou povinnost a osobní péči. V předloženém rozsudku o úpravě poměrů k žalobkyninu synovi sice nebyl nijak upraven styk syna s jeho otcem (bývalým žalobkyniným partnerem), který v rámci trvalého pobytu nadále pobývá v ČR, nadále však trvá jeho právo i povinnost zajistit péči v nepřítomnosti matky. Dle zastupitelského úřadu se na péči o syna v době žalobkyniny dočasné nepřítomnosti může podílet také její nový manžel, s nímž syn sdílí společnou domácnost. Žalobkynino dočasné odloučení od manžela a syna po nezbytně nutnou omezenou dobu představuje přiměřený zásah, nezbytný k uspořádání jejích pobytových poměrů. Cestovatelskou situaci související s covidem-19 zastupitelský úřad již nepovažuje za nepředvídatelnou. Zkonstatoval, že repatriační lety, kterými se vietnamští občané mohou vrátit do vlasti, jsou organizovány víceméně pravidelně od března 2020, v říjnu 2020 byla navíc obnovena komerční letecká spojení z Vietnamu do Evropy, která se nadále rozšiřují. Překážky související s opatřeními proti covidu-19 zastupitelský úřad neshledal natolik vážné, že by žalobkyni bránily v osobním podání žádosti o pobytové oprávnění. 4. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala z důvodů, které později popsala i v žalobě. Napadené rozhodnutí 5. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 19. 7. 2021 (dále „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobkynino odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se neztotožnil s tím, že by byly úvahy zastupitelského úřadu o zajištění péče o syna v době žalobkyniny nepřítomnosti nepodložené. Žalobkyně s výjimkou rozsudku o úpravě poměrů k jejímu synovi, který předložila k výzvě zastupitelského úřadu, nesdělila jiné skutečnosti. Žalovaný s ohledem na koncentrační zásadu dle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), nemohl přihlédnout k obsahu protokolu o pohovoru otce žalobkynina syna provedeného v rámci řízení o povinnosti opustit území EU. O otci svého syna se totiž žalobkyně v prvostupňovém řízení sama nezmínila, vyjádřila pouze obavy z dlouhodobého odloučení od svého manžela a syna. Žalovaný doplnil, že z protokolu plyne, že se otec žalobkynina syna na péči o něj podílí dle svých časových možností na základě dohody s žalobkyní. Je tedy možné, aby tak činil i nadále v době žalobkyniny nepřítomnosti. Současná žalobkynina rodina žije ve společné domácnosti nejméně 15 měsíců, což žalovaný vnímá jako dostatečně dlouhou dobu na vytvoření vazeb mezi synem a manželem žalobkyně. Péče o syna žalobkyně je tedy v ČR zajištěna. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) a Ústavního soudu žalovaný dovodil, že žalobkynino vycestování za účelem osobního podání žádosti o pobytové oprávnění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jejího rodinného života ani do rodinného života jejího syna. 6. Žalovaný dále uvedl, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí platilo ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 4. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-69/MIN/KAN, které nevylučovalo podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení manželů. Ochranné opatření bylo zdůvodněno, včetně jeho výjimek ze zákazu přijímání žádosti o oprávnění k pobytu, stanovených nediskriminačně na základě sdělení Evropské komise a jednotného postupu EU. Opatření nebyla nepředvídatelná a žalobkynina obecná obava z neočekávaného rozšíření zákazu přijímání žádostí i na oprávnění k pobytu za účelem sloučení rodiny nebyla ničím podložená. Opatření jiných států nebyla relevantní, zastupitelský úřad se k nim nemusel vyjadřovat. K řízení o povinnosti opustit území vedené jiným správním orgánem se žalovaný odmítl vyjádřit a předjímat jeho výsledek. Žalovaný zdůraznil, že osobní podání žádosti o pobytové oprávnění je jasně zákonem preferované. Žalobkyní zmíněný rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2021, č. j. 1 Azs 4/2021-28, dle žalovaného nelze vykládat tak, že by zastupitelské úřady v době pandemie měly paušálně upustit od povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění u všech žadatelů pobývajících v ČR. Ani z něj nevyplývá, že by odůvodněným případem byla situace všech žadatelů, kteří v minulosti byli držiteli pobytového oprávnění. Pandemie dopadá bez rozdílu na všechny a sama o sobě nemůže odůvodnit upuštění od této povinnosti. Je třeba zkoumat, jak dopadá na konkrétní žadatele. Žalobkyniny námitky ohledně rozdělení rodiny jsou hypotetické. Namítanou složitost návratu pak žalovaný nepovažuje za důvodnou, neboť žalobkyni v návratu nebrání žádné právní předpisy či jiné restrikce. Vstup cizinců na území za účelem převzetí rozhodnutí je povolen již více než rok, žalobkyně po udělení povolení k pobytu může do ČR přicestovat. Zastupitelský úřad navíc již více než rok přijímá žádosti o povolení k pobytu, včetně žalobkyní zamýšleného titulu. Termíny k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění jsou vypisovány každý měsíc s dostačující kapacitou. Shrnutí žaloby 7. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného i prvostupňové