1 Afs 57/2006 — Nejvyšší správní soud

54 A 20/2021- 38 - text 17 spisova_zn_M [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobkyně: B. P. bytem X zastoupena advokátem JUDr. Martinem Vlčkem sídlem Anglická 521/4, Vinohrady, Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Smíchov, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2021, č. j. 038275/2021/KUSK, takto: I. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá určení, že jí „náleží právo držby vlastnického práva ke kolně postavené na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X ve smyslu § 992 a § 996 občanského zákoníku“, odmítá. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2021, č. j. 038275/2021/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Martina Vlčka. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Dne 19. 5. 2021 bylo soudu doručeno podání žalobkyně označené jako „správní žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje odboru plánování a správního řádu ze dne 15.01.2019, č. j. 038275/2021/KUSK podle § 244 a násl. páté části o. s. ř.“. Soud podání posoudil podle skutečného obsahu jako žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) směřující proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně, paní J. K., paní I. H. a pana J. Š. (dále jen „stavebníci“) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městyse Štěchovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 10. 2018, č. j. 3160/18/SUS/IKa (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 39/2015 Sb. (dále jen „stavební zákon“) nařídil stavebníkům odstranění stavby kolny na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X v obci X u rekreační chaty č. ev. XB (dále též „sporná stavba“; všechny nemovitosti uvedené v tomto rozsudku se nachází v tomtéž katastrálním území). Žalobkyně se kromě zrušení napadeného a prvostupňového rozhodnutí domáhá určení, že „žalobkyni náleží právo držby vlastnického práva ke kolně postavené na pozemku parc. č. XA v k. ú. X ve smyslu § 992 a § 996 občanského zákoníku“. 2. Žalobkyně nejprve shrnuje, že sporná stavba je součástí stavby chaty č. ev. XB (dále jen „chata“), která je ve spoluvlastnictví stavebníků. Chata byla postavena v roce 1932 a posléze přestavěna a v roce 1977 zkolaudována. Sporná stavba byla postavena na podzim roku 1992 se souhlasem tehdejších vlastníků pozemku parc. č. XA (dále jen „dotčený pozemek“) pana B. K. a pana B. K. (dále jen „bývalí vlastníci“) a od té doby ji stavebníci, respektive jejich právní předchůdci, užívají. Sporná stavba byla zahrnuta do nájemní smlouvy k dotčenému pozemku z roku 1994 a 1998. 3. Žalobkyně namítá, že se žalovaný nevypořádal se závazným právním názorem uvedeným v rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. 43 A 17/2019-70. Stavební úřad neměl podle žalobkyně požadovat dodatečné povolení sporné stavby, která byla postavena jako vedlejší stavba k existující chatě a pro jejíž realizaci nebylo třeba stavební povolení. Sporná stavba splňuje vydržecí dobu deseti let podle § 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) a žalobkyni vzniklo na základě § 987 a násl. téhož zákona právo držby ke sporné stavbě, které uplatnila žalobou dne 18. 3. 2019. Stavební úřad nesprávně aplikoval stavební zákon, avšak v rozhodné době byl účinný zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) [dále jen „starý stavební zákon“], ve znění zákona č. 262/1992 Sb., podle kterého sporná stavba nepodléhala vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že aplikuje-li soud na projednávanou věc nesprávný právní předpis, který v rozhodné době ještě nebyl účinný, dopustí se porušení práva účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.; dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Totéž platí pro zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), který byl stavebním úřadem aplikován, ačkoliv v rozhodné době byl účinný zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění pozdějších předpisů. 4. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně výsledkem libovůle, nemá oporu v zákoně a zasahuje do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), neboť aplikuje nesprávné předpisy. Podle judikatury Ústavního soudu právu na spravedlivý proces odporuje výklad a použití podústavního práva, jež nezohlednily správně či vůbec dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody, nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu, nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu. Žalobkyně v napadeném rozhodnutí spatřuje nepřípustný zásah do práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Napadené rozhodnutí považuje žalobkyně za formalistické, zmatečné a nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť se žalovaný věcně nevypořádal s odvolacími námitkami. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí. Žalobkyně nepředložila v průběhu správního řízení žádný doklad o tom, že se spornou stavbou souhlasili bývalí vlastníci nebo že s ní souhlasí současný vlastník. Žalovaný se při vydání napadeného rozhodnutí řídil závazným právním názorem zdejšího soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 43 A 17/2019-70. Zabýval se tím, zda sporná stavba vyžadovala podle předpisů účinných v době realizace rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. Dospěl k závěru, že vyžadovala, neboť se nachází na lesním pozemku, který lze podle tehdejších i současných předpisů zastavět jen ve výjimečných případech, které se však na spornou stavbu nevztahují. Na lesním pozemku lze umístit stavbu pouze v souladu s územně plánovací dokumentací a na základě výjimky podle § 13 odst. 1 lesního zákona. Dle územního plánu se dotčený pozemek nachází na ploše lesní s převahou stromového patra, do níž stavbu bez rozhodnutí o výjimce umístit nelze. Totéž platilo i za účinnosti zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (dále jen „starý lesní zákon“), kdy při absenci územního plánu rozhodovaly příslušné orgány podle vymezeného zastaveného území ke dni 1. 9. 1966. Z toho důvodu byl požadavek stavebního úřadu na dodatečné povolení sporné stavby legitimní, neboť pouze v tomto řízení lze posoudit možnost umístění sporné stavby ve vztahu k platným právním předpisům. Závěrem žalovaný odmítá argumentaci žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti s tím, že v napadeném rozhodnutí uvedl všechny úvahy a zjištění, jimiž byl při svém rozhodování veden, přičemž se řídil právním názorem daným rozsudkem zdejšího soudu č. j. 43 A 17/2019-70. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Ze záznamu z místního šetření ve věci kontrolní prohlídky stavby podle § 133 stavebního zákona ze dne 21. 7. 2015 vyplývá, že na jihovýchodní straně cca 6 metrů od chaty se nachází dřevěná kolna o rozměrech 2,55 x 4,1 m se sedlovou střechou o výšce hřebene cca 3 m. Ke stavbě kolny nejsou v archivní složce žádné doklady a ani stavebníci nemají žádné doklady o povolení. Stavebníci sdělili, že po dotazu na lesní správě ohledně sporné stavby ji projednali s bývalými vlastníky, kteří ji ústně povolili. Ze zastavěné plochy platí od roku 1993 daň z nemovitostí. 7. Opatřením ze dne 18. 9. 2015, č. j. 3397/15/SUS/IKa, oznámil stavební úřad stavebníkům, že ve vztahu ke sporné stavbě zahájil řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a současně nařídil ústní jednání na 13. 10. 2015. Stavebníky také poučil o možnosti podat žádost o dodatečné povolení sporné stavby. 8. Součástí správního spisu je dále podání stavebníků ze dne 5. 10. 2015. Uvádějí v něm, že první část chaty byla postavena v roce 1963, druhá pak v roce 1972. V souvislosti s tím vznikaly postupně i okolní zpevněné plochy, které byly spolu s chatou zkolaudovány dne 3. 7. 1977. Dále uvedli, že v roce 1992 se byli zeptat na „Lesní správě ve Strnadech“ na podmínky stavby dřevěné kolny o rozměrech asi 2 x 4 metry. Bylo jim řečeno, že stavební povolení nepotřebují, ale ať záměr projednají s vlastníkem dotčeného pozemku, což učinili a bývalí vlastníci spornou stavbu povolili. Nevěděli, že se sporná stavba musí ohlásit stavebnímu úřadu, ji