3 Ads 218/2020 — Nejvyšší správní soud

54 Ad 4/2018- 46 - text 8 54 Ad 4/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobkyně: GEPARD EU, s. r. o. sídlem Ptácká 131/31, 293 01 Mladá Boleslav proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV-2018/15745-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobkyně podala dne 20. 10. 2011 k Úřadu práce ČR – krajské pobočce v Příbrami (dále jen „úřad práce“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). O příspěvek požádala za 3. čtvrtletí roku 2011 pro 26 zaměstnanců se zdravotním postižením v celkové výši 580 738 Kč. 2. Úřad práce poté správní řízení přerušil do doby skončení řízení o předběžné otázce, zda byl v souvislosti s podáním žádosti o příspěvek spáchán trestný čin. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 4. 2016, č. j. 2 T 67/2015 - 1449 (dále jen „trestní rozsudek“), byl tehdejší jednatel žalobkyně M. M. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a to zčásti ve stádiu pokusu. Tohoto trestného činu se M. M. dopustil jakožto jednatel a jediný společník žalobkyně a společnosti GEPARD-MB s. r. o. tím, že vytvořil u těchto podnikatelských subjektů chráněná pracovní místa a jménem těchto podnikatelských subjektů uzavíral pracovní smlouvy s osobami se zdravotním postižením, čehož následně využil k podávání žádostí o příspěvek, ve kterých v úmyslu obohatit sebe nebo jím ovládané společnosti uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o výši mzdových nákladů a době trvání pracovního poměru některých zaměstnanců, neboť některým takto vykazovaným zaměstnancům fakticky vyplácel mzdy podstatně nižší. Na základě takto zkreslených údajů byly žalobkyni a společnosti GEPARD-MB s. r. o. poskytovány vyšší příspěvky, než jaké by jim podle zákona o zaměstnanosti náležely. Odsouzený jednatel žalobkyně tímto jednáním způsobil škodu ve výši 342 825 Kč a dále se pokusil způsobit škodu ve výši 111 512 Kč. Výše škody byla určena na základě znaleckého posudku Ing. Černého, soudního znalce v oboru ekonomika. Dílčí útok týkající se žádostí o příspěvek za 3. čtvrtletí roku 2011 spočíval v tom, že jednatel žalobkyně vyhotovil žádost o příspěvek, „přičemž uplatňoval požadavek na příspěvek ve výši 580.738 Kč, což bylo o 111.512,- Kč více než byl oprávněný nárok.“ 4. Úřad práce rozhodnutím ze dne 4. 8. 2016, č. j. MBA-T-87/2011, podle § 78 odst. 10 zákona o zaměstnanosti rozhodl o neposkytnutí požadovaného příspěvku. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 11. 2016, č. j. MPSV-2016/1914455-421/1, bylo dané rozhodnutí úřadu práce zrušeno pro nesprávné právní posouzení věci. 5. Dne 18. 12. 2017 vydal úřad práce rozhodnutí č. j. MBA-T-87/2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o neposkytnutí příspěvku dle § 78 odst. 3, 4 a 7 písm. b) zákona o zaměstnanosti z důvodu, že žalobkyně v žádosti uvedla vyšší mzdové náklady, než ve skutečnosti vynaložila. Úřad práce shledal, že žalobkyně splňovala podmínky pro poskytnutí příspěvku v tom smyslu, že zaměstnávala více než 50 % osob se zdravotním postižením a byla doložena její bezdlužnost. S odkazem na § 78 odst. 7 zákona o zaměstnanosti ovšem dospěl k závěru, že nemůže rozhodnout o neposkytnutí pouze části příspěvku. 6. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém navrhla, aby jí byl poskytnut požadovaný příspěvek snížený o 111 512 Kč, tedy ve výši 469 226 Kč. 7. Dne 10. 5. 2018 vydal žalovaný v záhlaví označené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž změnil výrok prvostupňového rozhodnutí v části týkající se rozhodného znění zákona o zaměstnanosti. Kromě této formální změny však žalovaný prvostupňové rozhodnutí věcně potvrdil a se závěry úřadu práce se zcela ztotožnil. Podle žalovaného předvídá § 78 odst. 7 zákona o zaměstnanosti tři možná rozhodnutí o žádosti o příspěvek, a to buď (i) příspěvek při splnění všech zákonných podmínek přiznat [písm. a)], (ii) příspěvek při nesplnění některé z podmínek nepřiznat [písm. b)], nebo (iii) ve vztahu k zaměstnanci, u něhož nebyl doložen status osoby se zdravotním postižením, příspěvek částečně nepřiznat [písm. c)]. Žalovaný shledal, že u žalobkyně třetí možnost [písm. c)] nenastala, přičemž poukázal na odsouzení tehdejšího jednatele žalobkyně za trestný čin dotačního podvodu spočívající v úmyslném uvádění nepravdivých informací s cílem dosáhnout příspěvku ve vyšší výměře, čímž byla vyloučena i první možnost [písm. a)]. Proto dle žalovaného nemohlo být rozhodnuto jinak, než požadovaný příspěvek podle § 78 odst. 7 písm. b) zákona o zaměstnanosti zcela neposkytnout. Žalovaný rovněž podotkl, že na žalobkynin případ se nevztahoval ani § 78 odst. 9 zákona o zaměstnanosti, neboť se nejednalo o situaci, kdy by mělo docházet k vrácení příspěvku, ale jsou posuzovány podmínky pro jeho přiznání. II. Obsah podání účastníků 8. Žalobkyně v žalobě namítala, že v žádosti o příspěvek byly neoprávněně uplatněny nároky pouze za dva zaměstnance se zdravotním postižením ve výši 111 512 Kč. U zbylých 24 zaměstnanců však byly podmínky pro výplatu příspěvku splněny. Správní orgány tudíž pochybily, pokud rozhodly o neposkytnutí celého příspěvku. Dle žalobkyně měla být celková výše příspěvku pouze pokrácena o neoprávněně uplatněné nároky a ve zbývající části, tj. ve výši 496 226 Kč, jí měl být příspěvek poskytnut. Na podporu své argumentace žalobkyně odkázala na § 78 odst. 7 písm. c) zákona o zaměstnanosti a na znalecký posudek Ing. Černého, který byl vypracován v rámci trestního řízení. S odkazem na § 78 odst. 9 zákona o zaměstnanosti dále žalobkyně uvedla, že příspěvek jí mohl být vyplacen v celé výši a následně mohla být vyzvána k vrácení jeho neprávem vyplacené části. 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že tehdejší jednatel žalobkyně v žádosti o příspěvek úmyslně uváděl nepravdivé informace, čímž spáchal trestný čin dotačního podvodu ve stádiu pokusu, za který byl již pravomocně odsouzen trestním rozsudkem. Dále uvedl, že při poskytování příspěvku jsou úřady práce povinny postupovat hospodárně, účelně a efektivně. Jelikož žalobkyně nesplnila všechny podmínky pro přiznání příspěvku, úřadu práce nezbývalo, než příspěvek neposkytnout v celé výši dle § 78 odst. 7 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Ustanovení § 78 odst. 9 zákona o zaměstnanosti dle žalovaného na projednávaný případ nedopadá. III. Dosavadní průběh soudního řízení 10. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Ad 4/2018 - 21 (dále jen „první rozsudek“), právnímu názoru správních orgánů nepřisvědčil a napadené rozhodnutí zrušil. Soud vycházel z toho, že příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je při splnění zákonem stanovených podmínek nárokový. V trestním řízení sice bylo prokázáno, že tehdejší jednatel žalobkyně uvedl klamavé údaje o části mzdových nákladů dvou zaměstnanců (K. J. a I. Š.), nicméně ostatních 24 zaměstnanců se podvodné jednání netýkalo. Zákon o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2011, které je rozhodné pro posouzení žádosti žalobkyně, přitom nestanovil, že by spáchání trestného činu v souvislosti s podáním žádosti o příspěvek mělo automaticky za následek neposkytnutí celého příspěvku, což je podstatný rozdíl oproti současné právní úpravě účinné od 1. 1. 2018. Stejně tak na posouzení nároku nemůže mít vliv skutečnost, že se žalobkyně v žádosti (viz písm. I bod 2 větu první žádosti) zavázala uvést pravdivé údaje, neboť zákon s porušením tohoto závazku nespojoval žádný právní následek. Soud proto shledal, že ačkoliv žalobkyně žádala o část příspěvku neoprávněně, tak v části skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance jí měly správní orgány příspěvek poskytnout, a to na základě analogické aplikace § 78 odst. 7 písm. c) zákona o zaměstnanosti, jež je svou povahou řešené otázce nejbližší. 11. První rozsudek však byl na základě kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 23. 1. 2023, č. j. 3 Ads 218/2020 - 37 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“). NSS shledal, že žalobkyně v daném případě řádně neprokázala řádně jednu z podmínek nároku, a to výši vynaložených mzdových prostředků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Podle tehdy účinného znění zákona o zaměstnanosti jí tedy nemohl být příspěvek přiznán, a to ani v částečné výši. 12. Účastníci se po vrácení věci k dalšímu řízení ve stanovené lhůtě k závěrům vysloveným ve zrušujícím rozsudku NSS nevyjádřili. IV. Posouzení věci soud