8 Afs 15/2007 — Nejvyšší správní soud

54 Af 9/2022- 83 - text 28 54 Af 9/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci žalobkyně: Xpress Trans s.r.o., IČO 29011141 sídlem Dvořákova 421, 252 64 Velké Přílepy zastoupena advokátem JUDr. Jakubem Hlínou sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2022, č. j. 14126/22/5200-11432-709204, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2022, č. j. 14126/22/5200-11432-709204, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 12. 4. 2021, č. j. 1610476/21/2102-51522-203828, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 456 Kč, a to k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Hlíny, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou dne 10. 6. 2022 do datové schránky soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2022, č. j. 14126/22/5200-11432-709204 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný na základě odvolání žalobkyně změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 4. 2021, č. j. 1610476/21/2102-51522-203828 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2015 tak, že původně doměřenou daňovou povinnost zvýšil z částky 697 870 Kč na částku 716 870 Kč s tím, že doměřená daň oproti původně přiznané činí 437 000 Kč a k tomu penále 87 400 Kč. Žalobkyní původně přiznaná daň činila 279 870 Kč. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že jí správce daně neumožnil vyjádřit se k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění ve smyslu § 88 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „daňový řád“). 3. Uvádí, že dne 27. 4. 2018 správce daně zahájil daňovou kontrolu na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2015 a 2016, ale až dne 18. 12. 2020 vydal výzvu k prokázání skutečnosti, že nákup reklamních služeb byl nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Dne 9. 2. 2021 žalobkyně předložila fotodokumentaci a navrhla vyslechnout svědky. Dne 22. 3. 2021 žalobkyně obdržela dosavadní výsledek kontrolního zjištění, že neoprávněně snížila základ daně o 2 300 000 Kč. Žalobkyni byla stanovena lhůta k vyjádření v délce 15 dnů, kterou žádala prodloužit o 30 dnů. Dne 30. 3. 2021 ale správce daně nezákonně žádost zamítl s tím, že žalobkyně měla 53 dnů na unesení důkazního břemene. Dne 31. 3. 2021 proto podala žalobkyně stížnost a dne 20. 4. 2021 doplnila své vyjádření k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění. Správce daně jí ale dne 9. 4. 2021 zaslal oznámení o ukončení daňové kontroly a zprávu o daňové kontrole a už dne 12. 4. 2021 vydal dodatečný platební výměr. O vyřízení stížnosti ze dne 31. 3. 2021 žalobkyni vyrozuměl teprve dne 20. 5. 2021, přičemž shledal námitku důvodnou, ale řešil to jen tím, že vyjádření žalobkyně ze dne 20. 4. 2021 posoudil jako odvolání, přičemž ve výsledku odmítl, že by žalobkyně byla zkrácena na svých právech. 4. Správce daně si podle žalobkyně v rozhodnutí o stanovení lhůty neoprávněně nárokoval právo stanovit jí podmínky pro uplatnění práva podle § 88 odst. 4 daňového řádu. Lhůta pro vyjádření k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění je ale lhůtou správcovskou, a proto podle § 36 odst. 2 daňového řádu byl správce daně povinen první žádosti o prodloužení vyhovět alespoň o tolik dnů, kolik zbývalo v den podání žádosti do jejího uplynutí (tedy o 15 dnů). To má potvrzovat též rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 3. 2010, č. j. 2 Afs 33/2009-49. Správce daně tak přitom podle žalobkyně postupoval úmyslně, aby si tím zachoval (prodloužil) lhůtu pro stanovení daně. 5. Správce daně měl pochybit i při výpočtu 15denní lhůty pro vyjádření k dosavadním výsledkům kontrolního zjištění, neboť podle § 33 odst. 2 daňového řádu počala lhůta běžet dne 23. 3. 2021, takže neskončila dne 6. 4. 2021, ale až dne 7. 4. 2021. Oznámení o ukončení daňové kontroly ze dne 9. 4. 2021 tak bylo vydáno pouhé 2 dny po jejím uplynutí. Podle žalobkyně v platné právní úpravě neexistuje žádné ustanovení, které by jí ukládalo řídit se nezákonným rozhodnutím správce daně, a proto posledním dnem lhůty prodloužené podle § 33 odst. 2 daňového řádu byl den 22. 4. 2021, přičemž žalobkyně na výsledek kontrolního zjištění reagovala včas dne 20. 4. 2021. Zamítnutí žádosti bylo nezákonné, a v důsledku toho nedostatečný prostor pro povinné úkony v řízení musí jít k tíži správce daně (viz rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Afs 441/2019-29). Za absurdní ostatně žalobkyně považuje i tvrzení správce daně, že v řízení trvajícím déle než 3 roky lze lhůtu 53 dní považovat za adekvátní k předložení důkazních prostředků, zejména když významná část lhůty připadla na vánoční svátky. To vše v kontrastu se situací, kdy správce daně nečinil žádné úkony v období od 10. 6. 2019 do 14. 12. 2020. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně v návaznosti na předchozí argumentaci namítá, že správce daně nebyl za daných okolností oprávněn ukončit daňovou kontrolu. Již zmiňovanou stížnost ze dne 31. 3. 2021 zaevidoval jednak jako stížnost, jednak jako vyjádření k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění. Žalobkyně to ovšem považuje za účelové, protože stížnost směřovala výhradně proti rozhodnutí o prodloužení lhůty a neobsahovala námitky proti meritorním závěrům. K ukončení daňové kontroly tak správce daně přistoupil předtím, než žalobkyně vůbec stihla reagovat na dosavadní výsledek kontrolního zjištění. Vyjádření žalobkyně ze dne 19. 4. 2021 tudíž ve zprávě o daňové kontrole nezohlednil a daňová kontrola byla nezákonně ukončena před projednáním výsledku kontrolního zjištění, což platí též pro dodatečný platební výměr. K tomu se žalobkyně dovolává rozsudků NSS ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 Afs 118/2005-53, a ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 96/2009-87, č. 2149/2010 Sb. NSS. Žalobkyně upozorňuje na to, že ve vyjádření ze dne 19. 4. 2021 vznesla nejen námitku neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí, ale též řadu skutečností vyvracejících tvrzení správce daně. S ohledem na rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Afs 305/2016-31, č. 3720/2018 Sb. NSS, mělo v tomto případě podle žalobkyně vadné ukončení daňové kontroly vliv na zákonnost dodatečného platebního výměru. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá, že správce daně v důsledku uvedených pochybení neoprávněně přenesl dokazování do odvolacího řízení. Navržené svědecké výpovědi Josefa Uhlíře, Mgr. Milana Suchana, Jaroslava Kousala a Pavly Obselkové provedl až poté, co nezákonným ukončením daňové kontroly podle § 148 odst. 2 daňového řádu prodloužil lhůtu pro stanovení daně o jeden rok. Ve zprávě o daňové kontrole přitom svědecké výpovědi považoval za nadbytečné. Tím správce daně nezákonně přenesl dokazování na druhou instanci a časovou prodlevou snížil kvalitu svědeckých výpovědí, které se uskutečnily v červenci a srpnu 2021, tedy až 6 let od uskutečnění obchodních transakcí. Svědci proto neuměli odpovědět na některé dotazy, což žalovaný přičítal k tíži žalobkyně. 8. Žalobkyně shrnula, že v prvostupňovém řízení proběhlo dokazování jen v omezeném rozsahu. Ze 117 položek spisového materiálu spadá do let 2016 až 2020 pouze 43 písemností. Zvýšená aktivita správce daně nastala až v roce 2021 během čtyř měsíců závěru lhůty pro stanovení daně končící dne 27. 4. 2021, kdy byl spis rozšířen o 37 písemností. Dalších 36 písemností pak rozšířilo spis až v odvolacím řízení. V roce zahájení daňové kontroly (od 27. 4. 2018 do 31. 12. 2018) správce daně vedle zkoumání žalobkyní předložených důkazních prostředků učinil pouze 6 výzev k poskytnutí informací, v roce 2019 pouze 4 výzvy a obdržel 3 odpovědi a obdobně je na tom rok 2020. Dokazování proto neprobíhalo primárně u správce daně, ale bylo přeneseno až do odvolacího řízení. 9. V této souvislosti žalobkyně shledává vnitřně rozporným odst. 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný konstatuje, že správce daně vyhodnotil dokazování jako dostatečné, nicméně v návaznosti na podané odvolání důkazní situaci posoudil nově a shledal nedostatek v neprovedení svědeckého dokazování. Správce daně tak doplněním dokazování podle žalobkyně de facto deklaroval, že zvažuje plné či částečné vyhovění odvolání. Jinak by musel postupovat podle § 113 odst. 3 daňového řádu a doplnění dokazování by bylo již věcí žalovaného (§ 115 odst. 1 daňového řádu),