2 As 429/2018 — Nejvyšší správní soud

37 Ad 1/2024- 66 - text 16 37 Ad 1/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobkyně: Autocentrum Suchodol, s. r. o. sídlem Suchodol 7 zastoupena advokátem JUDr. Markem Dvořákem sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, Příbram proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. MPSV-2024/60117-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud v této věci řešil příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Žalobkyně jej pobírala a úřad práce jí uložil, aby jej za dvě čtvrtletí vrátila. Důvodem bylo, že v oněch dvou čtvrtletích nevyplácela nejméně 80 % zaměstnanců mzdu bezhotovostně, což je podmínka, kterou musí zaměstnavatel splnit, aby vůbec mohl vstoupit na chráněný trh práce. Sporné bylo, jestli musí zaměstnavatel tuto podmínku plnit kontinuálně (po celou dobu působení na chráněném trhu práce a pobírání příspěvku), což tvrdil žalovaný, nebo jestli stačí, pokud ji splňuje v okamžiku, kdy na trh práce vstupuje a pak už ji plnit nemusí, což tvrdila žalobkyně. Soud dal za pravdu žalovanému. 2. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami vydal dne 2. 2. 2024 pod č. j. UPCR-PB-2024/45491-20210604 rozhodnutí, jímž žalobkyni uložil vrátit příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 3. čtvrtletí roku 2020 ve výši 161 628 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2020 ve výši 162 693 Kč, tedy celkem 324 321 Kč podle § 78a odst. 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 3. Žalobkyně se proti rozhodnutí úřadu práce odvolala. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodnutí úřadu práce potvrdil a odvolání zamítl. 4. Žalobkyně brojí proti napadenému rozhodnutí žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a domáhá se, aby je soud zrušil. Žaloba 5. Žalobkyně uvádí, že dne 30. 5. 2018 uzavřela s úřadem práce dohodu pod č. PBA-UZ-12/2018 o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Tehdy měla žalobkyně pět zaměstnanců. Dne 2. 7. 2020 odešel jeden z nich do starobního důchodu, čímž jejich počet klesl na čtyři. V období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 žalobkyně vyplácela mzdu třem zaměstnancům bezhotovostně a jednomu z nich (R. Z.) hotovostně. Žalobkyně pravidelně každé čtvrtletí žádala o přiznání příspěvku a úřad práce jej pravidelně vyplácel. V březnu 2022 provedl úřad práce kontrolu, při které dospěl k závěru, že žalobkyně neplní podmínky plynoucí z uzavřené dohody. V návaznosti na to zahájil správní řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí. 6. Podmínka, kterou měl úřad práce za porušenou, vyplývá z § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti: že zaměstnavatel 12 měsíců přede dnem podání žádosti o uzavření dohody vyplácel nejméně 80 % zaměstnanců mzdu bezhotovostně (tato podmínka je v dohodě zahrnuta v čl. II bodu 1). Ve věci není sporu o tom, že žalobkyně tuto podmínku splňovala ke dni uzavření dohody. Součástí dohody je čl. III bod 1, podle něhož se zaměstnavatel zavazuje, že po dobu účinnosti dohody o uznání bude plnit podmínky uvedené v článku II bod 1 této dohody tak, jak vyplývá z informací uvedených v žádosti o uzavření této dohody. Z tohoto ustanovení dohody žalovaný dovozuje, že povinnost vyplácet alespoň 80 % zaměstnanců mzdu bezhotovostně platí po celou dobu účinnosti dohody. Výklad tohoto ustanovení je předmětem sporu. 7. Žalobkyně namítá, že jí povinnost vyplácet nejméně 80 % zaměstnanců mzdu bezhotovostně po celou dobu účinnosti dohody z dohody výslovně nevyplývá. Je možné, že autor textu smlouvy (právník úřadu práce) chtěl tuto povinnost zakotvit, ovšem nepodařilo se to. Text čl. III bodu 1 a II bodu 1 na sebe nenavazuje. Žalobkyně v čl. II bodu 1 prohlásila, že ke dni podání žádosti tuto podmínku plní – a protože tato povinnost je fixována ke dni podání žádosti, nemůže se na tom po celou dobu účinnosti dohody nic změnit. Nelze dojít k jinému závěru, než že žalobkyně tuto podmínku plnila. 8. Extenzivní výklad úřadu práce (spočívající v tom, že uvedenou podmínku musí žalobkyně dodržet po celou dobu účinnosti dohody) vznikl až později, v době provedení kontroly. Do té doby neměl úřad práce se způsobem, jakým žalobkyně zaměstnancům vyplácela mzdu, zjevně žádný problém, protože jí čtvrtletně vyplácel příspěvek na základě podrobných podkladů předložených žalobkyní. Pokud by již tehdy zastával onen extenzivní výklad, pak by příspěvek vůbec nemohl vyplatit. 9. Pokud by soud dospěl k závěru, že povinnost vyplácet mzdu 80 % zaměstnanců bezhotovostně po celou dobu účinnosti dohody z jejího textu vyplývala, pak žalobkyně namítá, že jde o podmínku absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dohoda o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu, která je veřejnoprávní smlouvou podle § 159 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, může obsahovat i ustanovení nad rámec zákona (§ 78 odst. 6 zákona o zaměstnanosti), která však nesmí odporovat zákonu o zaměstnanosti či jinému zákonu a nesmí být neplatná. 10. Podle § 580 odst. 2 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, pokud podle něho má být plněno něco nemožného. Žalobkyně odkazuje na § 142 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle něhož se mzda vyplácí v pracovní době na pracovišti, nedohodne-li se zaměstnanec a zaměstnavatel jinak. Podle žalobkyně nelze tuto dohodu změnit dohodou zaměstnavatele s úřadem práce. V řízení se při výslechu zaměstnance R. Z. zjistilo, že požadoval výhradně výplatu v hotovosti. Od tohoto požadavku se žalobkyně nemohla odchýlit. Text dohody tedy odporuje zákoníku práce, a tím pádem jde o nemožnou podmínku, protože rozhodnutí o tom, jakou formou bude žalobkyně mzdu vyplácet, je na zaměstnanci, který může svůj názor kdykoli změnit a dohodou mezi zaměstnavatelem a úřadem práce není vázán. Žalobkyně by tak splnění podmínky, o niž jde, nemohla vůbec ovlivnit. Jestliže jde o absolutně neplatné ustanovení, nelze jeho porušení sankcionovat vrácením příspěvku. 11. Dále žalobkyně namítá, že řízení v prvním stupni nevedla oprávněná úřední osoba (§ 15 správního řádu). Kromě JUDr. Aleny Lajbnerové, která oprávněnou úřední osobou byla, v řízení za úřad práce vystupovala také advokátka Mgr. Michaela Aronová, která s úřadem práce věc nejen konzultovala (proti čemuž žalobkyně nic nenamítá), nýbrž se také podílela na vedení řízení – byla přítomna při (neveřejném) ústním jednání, při němž vystupovala za úřad práce. To je v rozporu se správním řádem a popírá to podstatu vrchnostenského správního rozhodování. Skutečnost, že řízení (spolu)vedla soukromá osoba, představuje závažnou vadu, kterou nemůže zhojit fakt, že za správní orgán vystupovala také oprávněná úřední osoba. Vyjádření k žalobě 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh řízení. K žalobním námitkám uvedl, že je vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje. 13. K námitce, že v řízení vedle oprávněné úřední osoby vystupovala i Mgr. Aronová, uvádí žalovaný, že ze správního spisu nevyplývá, že by se jakkoli podílela na vedení řízení. Její přítomnost u ústního jednání konaného dne 10. 10. 2023 sice představuje nesprávný úřední postup, ale nemá vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Předmětem sporu totiž není skutkový stav, nýbrž jeho právní posouzení. Žalobkyně ostatně vůči přítomnosti Mgr. Aronové při ústním jednání v jeho průběhu nic nenamítala. 14. Ke sporné právní otázce žalovaný uvádí, že nesouhlasí s výkladem žalobkyně, podle něhož by musela podmínku vyplácet mzdu alespoň 80 % zaměstnanců bezhotovostně splňovat pouze v okamžiku uzavření dohody o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Je třeba totiž brát zřetel na záměr zákonodárce, jímž bylo, aby se zaměstnancům-osobám se zdravotním postižením dostalo řádné a prokazatelné výplaty mzdy. Z § 78 odst. 6 písm. e) zákona o zaměstnanosti plyne povinnost zaměstnavatele oznámit úřadu práce, pokud přestal splňovat některou z podmínek pro uzavření dohody. Ze zákona tedy plyne, že tato povinnost musí být plněna kontinuálně po celou dobu účinnosti dohody. Slovo přestal totiž dopadá na situace, kdy zaměstnavatel sice určitou podmínku ke dni uzavření dohody splňoval, ale následně ji splňovat přestal. Dostal se tedy do situace, v níž pokud by hypoteticky žádal o uzavření nové dohody, nebylo by ji s ním možno uzavřít pro nesplnění podmínek. Smyslem je postihnout ty zaměstnavatele, kteří podmínky pro vpuštění na chráněný trh práce nadále nesplňují. 15. S argumentací založené na občanském zákoníku a zákoníku práce, že zaměstnavatel nemůže zaměstnance přimět přijímat mzdu bezhotovostně, a tím pádem jde o nemožnou podmínku, žalovaný nesouhlasí. Poukazuje na to, ž