4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

43 A 85/2022- 44 - text 11 43 A 85/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobkyně: B. T. T. státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupena advokátem Mgr. Ondřejem Fialou sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2022, č. j. MV-113078-4/SO-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a vyjádření účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítla žalobkynino odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 4. 2022, č. j. OAM-78686-17/ZM-2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo zastavilo řízení o žalobkynině žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. V žalobě žalobkyně namítá, že v jejím případě nebyl naplněn důvod pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Domnívá se, že žalovaná nesprávně posoudila její odvolací námitku týkající se rozporu prvostupňového rozhodnutí se závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí žalované ze dne 5. 4. 2022, č. j. MV-36887-4/SO-2022, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí ministerstva o zastavení řízení (dále jen „rozhodnutí o zrušení“). Tam totiž žalovaná uvedla, že na sdělení zaměstnavatele o ukončení zaměstnání cizince nelze aplikovat presumpci správnosti a pravdivosti podle § 53 odst. 3 správního řádu. Dodala, že vůči ukončování pobytového oprávnění cizinců na základě sdělení zaměstnavatele o ukončení zaměstnání se restriktivně vymezila judikatura správních soudů s tím, že musí být nejprve postaveno najisto, zda skutečně došlo k soukromoprávnímu jednání spočívajícímu v ukončení pracovního poměru cizince [srov. rozsudek Krajského soud v Plzni ze dne 17. 12. 2019, č. j. 57 A 137/2018-44, a rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 5. 5. 2020, č. j. 4 Azs 18/202024]. Jelikož v rámci správního řízení nebylo postaveno najisto, zda došlo k jednání podle zákoníku práce spočívajícímu v ukončení pracovního poměru, má žalobkyně za to, že se ministerstvo v prvostupňovém rozhodnutí neřídilo výše uvedeným závazným právním názorem žalované. V této souvislosti rovněž namítá, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť neprovedly žádné dokazování ohledně zániku (žalobkyniny) zaměstnanecké karty, resp. ukončení jejího pracovního poměru. Závěr o uplynutí platnosti zaměstnanecké karty před podáním žádosti o její prodloužení, podle žalobkyně nemá oporu ve správním spise. Dále žalobkyně namítá, že jí ve správním řízení nebylo umožněno seznámit se s obsahem spisu a vyjádřit se před vydáním prvostupňového rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Nesouhlasí přitom s žalovanou v tom, že v případě usnesení o zastavení řízení se § 36 odst. 3 správního řádu nepoužije, neboť míří pouze na meritorní rozhodnutí. K tomu odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, č. j. 11 A 56/2010-46, a konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení má i hmotněprávní důsledky. 3. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že zánik zaměstnanecké karty ex lege podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice o jednotném postupu“). Dle žalované je záležitostí každého státu, aby si stanovil vlastní pravidla cizineckého práva. To žalobkyně nerozporuje, má však za to, že mají-li taková pravidla nespravedlivý dopad do života cizinců, mělo by se uvažovat o použití přímého účinku směrnice o jednotném postupu dle zásady přednosti práva Evropské unie. Zánik zaměstnanecké karty ex lege je problematický z hlediska možnosti bránit se proti němu a kritizuje jej i veřejný ochránce práv. Žalobkyně si zániku zaměstnanecké karty nebyla vědoma a se o této skutečnosti dozvěděla až v momentě, kdy se proti němu nemohla úspěšně bránit. Opravné prostředky jsou předem odsouzeny k neúspěchu, neboť se jejich prostřednictvím lze bránit jen proti rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty poté, co zaměstnanecké karta již ex lege zanikla. Proti samotnému zániku zaměstnanecké karty se však bránit nelze, neboť se o něm nevydává žádné rozhodnutí. 4. Dále žalobkyně namítá, že se ministerstvo nezabývalo přiměřeností prvostupňového rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni přitom zanikla zaměstnanecká karta jen kvůli neznalosti právních předpisů země, jejímž jazykem se nedomluví. Spoléhala na své zaměstnavatele, kteří jí s vyřizováním všech dokumentů pomáhali. V dobré víře se domnívala, že má platnou zaměstnaneckou kartu, přičemž neměla úmysl porušovat právní předpisy. Je proto třeba vzít v potaz minimální míru jejího provinění na ztrátě zaměstnanecké karty. Žalobkyni je navíc 60 let a její ekonomická situace je jedním z důvodů, proč se rozhodla opustit zemi původu. Tyto aspekty mělo vzít ministerstvo v úvahu i v případě, kdy bylo řízení zastaveno, aniž by došlo k meritornímu přezkumu (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011-62, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 10 A 143/2013-36). Ostatně Ústavní soud pomocí analogické argumentace zrušil jeden z důvodů pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 zákona o pobytu cizinců (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17). Nakonec žalobkyně upozorňuje na to, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není uveden konkrétní důvod, pro který bylo řízení zastaveno, neboť obsahuje jen odkaz na aplikované ustanovení. Nesplňuje tedy formální požadavky podle § 68 odst. 2 správního řádu. 5. Ve vyjádření k žalobě žalovaná setrvává na tom, že ministerstvo důvodně zastavilo řízení podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Pro žalobkynino odvolání i žalobu je příznačné, že odkazuje na judikaturní závěry, nenabízí však žádný alternativní sled událostí, který by zpochybnil skutková zjištění správních orgánů vyplývající ze správního spisu. K otázce povinnosti seznamovat účastníky s podklady pro vydání rozhodnutí v případě zastavení řízení žalovaná odkazuje na judikaturu NSS. K namítanému rozporu se směrnicí o jednotném postupu pak uvádí, že správní orgány nemohou ignorovat platnou právní úpravu a posuzovat její soulad se směrnicemi Evropské unie. Totéž platí pro otázku přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí. Pokud právo zaniklo ex lege, správní orgány nemají prostředek, jak takový stav zvrátit. Nelze posuzovat něco, co již zaniklo. Žalovaná upozorňuje též na to, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o mimořádném zásahu do jejích práv. Několikaletá přítomnost žalobkyně na území ani existence vztahů na území nejsou ničím mimořádným. Žalovaná proto navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 6. V replice žalobkyně konstatuje, že je na správním orgánu, aby bez důvodných pochybností prokázal, že došlo k naplnění důvodu pro zastavení řízení. V projednávané věci nebyl důvod pro zastavení řízení naplněn, neboť nebylo postaveno najisto, zda došlo k řádnému ukončení pracovního poměru, a zda tedy došlo k zániku zaměstnanecké karty ex lege. Žalobkyně si je vědoma toho, že správní orgány nemají pravomoc posuzovat soulad právních předpisů s právem Evropské unie, soud však může zákon vyložit konformně se směrnicí, resp. předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně souladu § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců s čl. 8 odst. 1 a 2 směrnice o jednotném postupu. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Podstatný obsah správního spisu 8. Dne 14. 1