4 As 16/2017 — Nejvyšší správní soud

37 A 25/2023- 69 - text 16 37 A 25/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a JUDr. Jana Peroutky ve věci žalobkyně: JTH Reality s.r.o., IČO 03916324 sídlem Krupská 33/20, Teplice zastoupená advokátem JUDr. Vítem Kučerou, MBA sídlem Obrovského 2407, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81, Praha 5 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) MUDr. J. B., MBA bytem X 2) Z. S. bytem X 3) J. K. bytem X osoby zúčastněné na řízení 1) až 3) zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Černým sídlem Údolní 567/33, Brno 4) CETIN a.s., IČO 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 5) ČEZ Distribuce, a.s., IČO 24729035 sídlem Teplická 874/8, Děčín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2023, č. j. 096870/2023/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2023, č. j. 096870/2023/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 456 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Víta Kučery, MBA, advokáta. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Městský úřad Kosmonosy (dále jen „stavební úřad“) na žádost žalobkyně vydal společné povolení ze dne 8. 9. 2022, č. j. st.3246/2021-20-330 (dále jen „společné povolení“), na stavbu vilových domů, ul. P., Kosmonosy, na pozemcích parc. č. X1, X2, X3, X4, X5 a X6 v katastrálním území a obci K. (dále jen „záměr“). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) k odvolání mj. osob zúčastněných na řízení 1) až 3) změnil společné povolení tak, že zamítl žalobkyninu žádost o povolení záměru. 2. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Obsah žaloby a dalších podání účastníků a osob zúčastněných na řízení 3. Žalobkyně v žalobě uvádí, že osoby zúčastněné na řízení 1) až 3) odvoláním napadly společné povolení a podkladová souhlasná závazná stanoviska, konkrétně stanovisko Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru životního prostředí, ze dne 29. 7. 2022, č. j. 86984/2022/VII/MaJi (dále jen „vodoprávní stanovisko“), stanovisko Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města, ze dne 8. 2. 2022, č. j. 18574/2022/ÚP/BaJo (dále jen „stanovisko orgánu územního plánování“), a stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2022, č. j. KHSSC 66580/2021 (dále jen „stanovisko hygieny“). Příslušné nadřízené dotčené orgány tato závazná stanoviska v odvolacím řízení změnily, a to tak, že vodoprávní stanovisko bylo zrušeno rozhodnutím odboru životního prostředí žalovaného ze dne 1. 3. 2023, č. j. 032177/2023/KUSK (dále jen „revizní vodoprávní stanovisko“), stanovisko územního plánování bylo rozhodnutím odboru územního plánování a stavebního řádu žalovaného ze dne 8. 2. 2023, č. j. 022301/2023/KUSK (dále též „revizní stanovisko orgánu územního plánování“), změněno na nesouhlasné a stejně tak stanovisko hygieny bylo rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 2. 2023, č. j. MZDR 38220/2022-4/OVZ (dále jen „revizní stanovisko MZd“, a společně s revizním vodoprávním stanoviskem a revizním stanoviskem orgánu územního plánování – též „revizní stanoviska“) změněno na nesouhlasné. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí i revizní stanoviska za nezákonná a nepřezkoumatelná. 4. Žalovaný žalobkyni vyrozuměl o vydání revizních stanovisek a současně ji vyzval, aby se k nim vyjádřila ve lhůtě pouhých 5 dní. V reakci na vyrozumění žalobkyně požádala o přerušení řízení za účelem zpracování změny projektové dokumentace dle výtek uvedených v revizních stanoviscích. Žalovaný však o přerušení vůbec nerozhodl a řízení nepřerušil. Místo toho vydal napadené rozhodnutí, jímž změnil společné povolení tak, že žádost žalobkyně zamítl s odůvodněním, že revizní stanoviska byla změněna v nesouhlasná. 5. Uvedený postup žalobkyně považuje za nezákonný. Ustanovení § 64 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) předpokládá, že správní orgán žádosti o přerušení řízení vyhoví, neboť právě žadatel řízením (o žádosti) disponuje. V opačném případě musí správní orgán vydat usnesení a odůvodnit, z jakého důvodu řízení nepřerušil. Žalovaný však rovnou přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí, aniž by o přerušení zvlášť rozhodl. V důsledku tohoto postupu se žalobkyně nemohla proti nepřerušení řízení řádně a účinně bránit. 6. Nadto, správní orgán měl řízení přerušit, aby žalobkyni umožnil reagovat na neočekávanou změnu, kterou přinesla revizní stanoviska. Ustanovení § 88 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 30. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) ukládá správnímu orgánu, aby řízení v obdobných situacích přerušil. Žalobkyně se žádostí o přerušení řízení pokusila zajistit časový prostor pro doplnění existující projektové dokumentace a odstranění nedostatků zjištěných v rámci revizních stanovisek. Byla přitom oprávněna tak činit v odvolacím řízení, neboť dříve to nebylo možné. Žalovaný však žalobkyni takový postup znemožnil a současně ji připravil o možnost věcně reagovat a namítat nezákonnost revizních stanovisek. Aplikace § 149 odst. 6 správního řádu je v projednávaném případě v rozporu se zásadou legitimního očekávání, zásadou rychlosti a hospodárnosti, ochrany práv nabytých v dobré víře a souladu s veřejným zájmem. Přerušení řízení za účelem doplnění podkladů po překvapivé změně závazných stanovisek je zcela běžné. V důsledku nesprávného postupu žalovaného vzniknou žalobkyni zbytečné náklady, které musí nést v souvislosti s podáním nové, téměř totožné žádosti o vydání společného povolení. Vydání společného povolení se tím navíc podstatně oddálí, čímž zamezí realizaci projektu výstavby aktuálně nedostatkového bydlení. Žalovaný svůj procesní postup ani dostatečně neodůvodnil. 7. Žalobkyně dále brojí proti revizním stanoviskům. 8. Revizní vodoprávní stanovisko má za nepřezkoumatelné a nezákonné. Předně uvádí, že nadřízený vodoprávní úřad neměl pravomoc vodoprávní stanovisko zrušit. Ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu v odvolacím řízení umožňuje závazné stanovisko toliko potvrdit, nebo změnit, nikoliv však zrušit. Všechny vady vytčené vodoprávnímu stanovisku bylo možné zhojit v revizním řízení. Též z tohoto důvodu nebylo možné přistoupit ke zrušení vodoprávního stanoviska, nýbrž pouze k jeho změně. V důsledku nesprávného postupu nadřízený vodoprávní úřad opomněl provést vlastní přezkum parametrů záměru, přestože dospěl oproti vodoprávnímu stanovisku k odlišnému závěru ohledně klasifikace inženýrských objektů jako vodních děl podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění účinném do 22. 12. 2023 (dále jen „vodní zákon“). 9. Vodoprávní stanovisko totiž považovalo objekty v projektové dokumentaci nazvané jako IO 02 – přípojka vodovodu (dále jen „IO 02“) a IO 05 – přípojka splaškové kanalizace (dále jen „IO 05“) navzdory jejich názvu za vodní díla podle § 55 odst. 1 vodního zákona. IO 02 konkrétně posoudilo jako vodovod a IO 05 jako splaškovou kanalizaci, neboť propojují veřejný vodovod a kanalizaci s vodovodem a kanalizací provozně související a jsou předávajícím místem. Nadřízený vodoprávní úřad naopak posoudil IO 02 a IO 05 jako pouhé přípojky, tj. nikoliv vodní díla. Vycházel toliko z jejich názvu, aniž zohlednil projektovou dokumentaci. Nevypořádal se přitom ani s argumentací předestřenou ve vodoprávním stanovisku. I pokud však IO 02 a IO 05 nejsou vodními díly, nemá tato skutečnost vliv na celkové posouzení záměru. Schválení v přísnějším režimu zvláštního nakládání s vodami nezakládá nezákonnost. Nadřízený vodoprávní úřad mohl po případném vynětí IO 02 a IO 05 vodoprávní stanovisko ve zbytku potvrdit. 10. V případě IO 07 – dešťové kanalizace (dále jen „IO 07“) nastala opačná situace, kdy nadřízený vodoprávní úřad nesouhlasil se závěrem vodoprávního úřadu, že se jedná o jednoduché zařízení sloužící k obecnému nakládání s vodami podle § 6 vodního zákona, tj. nikoliv o vodní dílo. Neuvedl však, z jakého důvodu ji nelze považovat za jednoduché zařízení. Poukázal sice na velký rozsah IO 07, nicméně nezabýval se účelem tohoto objektu. Pro hodnocení objektů jako vodních děl je rozhodující jejich účel, ne rozsah. Závěr revizního vodoprávního stanoviska přitom nemá oporu ve vodním zákoně ani vyhlášce č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Nadřízený vodoprávní úřad nadto neobjasnil, proč nebylo možné zachovat platnost vodoprávního stanoviska ve zbylém rozsahu, i pokud by bylo nutné dodatečně posoudit IO 07 jako vodní dílo. Dále vodoprávnímu stanovisku formalisticky vytkl zřejmou písařskou chybu spočívající v uvedení nesprá