1 Afs 82/2025 — Nejvyšší správní soud

41 A 60/2025- 83 - text 11 41 A 60/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Richarda Galise ve věci navrhovatelky: Wienerberger s.r.o., IČO 00015253 sídlem Plachého 388/28, České Budějovice zastoupená advokátkou JUDr. Janou Fuksovou sídlem Pobřežní 648/1a, Praha proti odpůrkyni: Obec Řepov sídlem č. p. 36, Řepov zastoupená advokátkou Mgr. Ing. Annou Francovou sídlem Údolní 567/33, Brno o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1, kterým se stanoví místní koeficient daně z nemovitých věcí pro vymezené nemovité věci, vydaného usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 24. 6. 2024, č. OUR/2024/54, takto: I. Návrh se zamítá. II. Navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 063,80 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Ing. Anny Francové, advokátky. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Navrhovatelka se návrhem podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhala zrušení opatření obecné povahy č. 1, kterým se stanoví místní koeficient daně z nemovitých věcí pro vymezené nemovité věci, vydaného usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 24. 6. 2024, č. OUR/2024/54. Odpůrkyně stanovila ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“) místní koeficient ve výši 5,0 pro vymezené nemovité věci, mj. ve vlastnictví navrhovatelky. Obsah podání účastníků 2. Navrhovatelka předně namítala, že odůvodnění napadeného OOP neobsahuje hodnocení relevantních podkladů, ze kterých odpůrkyně při stanovení místního koeficientu vycházela. Odpůrkyně odkazuje na jednání zastupitelstva, na kterém byly prezentovány důvody pro zavedení místního koeficientu, nicméně ani ze zápisu ze schůze zastupitelstva odpůrkyně ze dne 6. 9. 2021 není patrné, že by zastupitelům byly předloženy jakékoliv konkrétní podklady či dokumentace. Zastupitelé nemohli informovaně rozhodnout o přijetí vyhlášky, tedy ani o přijetí napadeného OOP, a místní koeficient tak byl stanoven v rozporu se samotným jednacím řádem. Odůvodnění napadeného OOP obsahuje pouze obecná nepodložená tvrzení, že činnost vlastníků vybraných nemovitých věcí je původcem negativních externalit. 3. Dle navrhovatelky je napadené OOP dále nezákonné, jelikož místní koeficient byl stanoven v rozporu se zásadou zákazu diskriminace a rovnosti. Stanovení místního koeficientu bylo zdůvodněno snahou odpůrkyně získat do svého rozpočtu více peněžních prostředků, neboť vlastníci vybraných nemovitých věcí údajně způsobují negativní externality na území obce. To však nebylo prokázáno, navíc nebyli postiženi všichni podnikatelé, kteří mohou tyto externality způsobovat. Místní koeficient tak odpůrkyně stanovila svévolně pro selektivně vybrané nemovité věci dle konkrétních vlastníků nemovitých věcí, aniž by pro to měla racionální a objektivně přezkoumatelné odůvodnění. Napadené OOP bylo též vydáno v rozporu se zásadou proporcionality. Odpůrkyně stanovila místní koeficient v nejvyšší možné výši a v odůvodnění napadeného OOP neuvedla, zda by nepostačoval pro naplnění deklarovaného cíle nižší místní koeficient. Místní koeficient byl navíc ve stejné výši stanoven vůči všem postiženým nemovitým věcem a nedošlo k žádnému rozlišení např. podle závažnosti tvrzených negativních externalit způsobovaných vlastníky postižených nemovitých věcí. Navrhovatelka spatřovala nezákonnost i v samotné vyhlášce č. 1/2021 o stanovení koeficientů pro výpočet daně z nemovitých věcí (dále též jen „vyhláška č. 1/2021“). Zdůraznila, že dle Nejvyššího správního soudu účastník řízení nemusí být při přijímání opatření obecné povahy aktivní, aby se posouzením jeho proporcionality soud mohl zabývat, pokud jsou dány závažné důvody – porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 1 Ao 2/2010-116). Tyto důvody jsou v projednávaném případě dány, navíc napadeným OOP došlo k porušení ústavního pořádku. Místní koeficient byl stanoven v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jelikož v důsledku jeho stanovení došlo k nepřiměřenému zásahu do ústavně zaručených práv (zejména vlastnického práva a práva podnikat) navrhovatelky. 4. Odpůrkyně s návrhem nesouhlasila. Měla za to, že odůvodnění napadeného OOP splňuje veškeré zákonné požadavky a je v něm uvedeno, z jakých důvodů odpůrkyně k vydání napadeného OOP přistoupila. Současně je zjevná návaznost napadeného OOP na předchozí obecně závaznou vyhlášku č. 1/2021 a důvody prezentované na zasedání zastupitelstva dne 6. 9. 2021, které odpůrkyni vedly k jejímu vydání. Součástí odůvodnění je též rozhodnutí odpůrkyně o námitkách a vypořádání připomínek, navrhovatelka ovšem žádné námitky ani připomínky nepodala. Při vydání napadeného OOP odpůrkyně vycházela z totožných podkladů jako při vydání vyhlášky č. 1/2021, neboť nedošlo k zásadní změně v provozu dotčených průmyslových areálů. Podklady byly shledány v rámci řízení o přezkumu vyhlášky č. 1/2021 vedené před Ústavním soudem jako dostatečné pro odůvodnění vydání vyhlášky (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23), a proto odpůrkyně tyto podklady považuje za dostatečné i pro odůvodnění napadeného OOP. Veškeré podklady odůvodňující stanovení místního koeficientu měli rovněž k dispozici i zastupitelé obce. Tvrzení navrhovatelky o jednání v rozporu s jednacím řádem zastupitelstva odpůrkyně se proto nezakládá na pravdě. Odpůrkyně jako obec má právo reflektovat ve svých rozhodnutích faktickou situaci na svém území. Není přitom povinna dokládat konkrétní měření emisí či jiné technické parametry, neboť samotná existence rozsáhlého průmyslového provozu navrhovatelky a dalších osob a s ní spojených negativních externalit v podobě neúměrného zatížení životního prostředí představuje objektivní skutečnost odůvodňující diferenciovaný přístup. Dle judikatury správních soudů lze navíc ke zrušení přistoupit pouze tehdy, pokud by se jednalo o zcela extrémní pochybení (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 41 A 32/2023-133 nebo ze dne 19. 6. 2024, č. j. 59 A 17/2024-60). Navrhovatelka byla v projednávané věci pasivní, a proto postačí obecnější odůvodnění napadeného OOP (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Afs 303/2024-59). Co se týče namítané nezákonnosti, za situace, kdy navrhovatelka zůstala pasivní a nepodala žádné připomínky ani námitky, pak soudu není otevřena možnost přezkumu z hlediska samotné proporcionality ani z hlediska věcné správnosti napadeného OOP. Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 uvedl, že možnost obce zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci dle čl. 8 Ústavy. Stanovení místního koeficientu je vhodným nástrojem k dosažení sledovaného cíle, tedy získání dodatečných příjmů do rozpočtu obce jako kompenzace za specifickou zátěž území průmyslovými aktivitami. Napadené OOP se dotýká jen vymezených průmyslových a skladovacích areálů, nikoli celého území obce, nicméně vymezené nemovitosti byly vybrány na základě objektivních a přezkoumatelných kritérií. Pokud odpůrkyně nepostihla některé nemovitosti (např. nemovitosti vlastněných společností Ptáček – správa, a.s.), pak podotýká, že ty nebyly do výčtu v příloze č. 1 napadeného OOP zahrnuty proto, že nebyly v dané době využívány. O výjimku z vymezených čtyř areálů, které se mají celé nacházet v plochách VL a VS, se jedná jen u nemovitostí zahrnuté do plochy TI vlastněné odpůrkyní, které nejsou součástí areálu. K nerovnému zacházení by došlo tehdy, pokud by bylo mezi jednotlivými průmyslovými areály bezdůvodně rozlišováno, k čemuž nedošlo. Ohledně absence odůvodnění konkrétní výše místního koeficientu odpůrkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2025, č. j. 1 Afs 82/2025-33, dle kterého takové odůvodnění nemusí opatření obsahovat. 5. Odpůrkyně proto navrhuje, aby soud návrh zamítl. 6. Navrhovatelka v replice nad rámec již uvedené doplnila, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 je na projednávanou věc neaplikovatelný, neboť se zabýval obecným přezkumem ústavnosti vyhlášky č. 1/2021 jako celku, nikoli dopadem na jednotlivé adresáty. To samé platí i pro věc řešenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Afs 303/2024-59, na který odpůrkyně odkazovala. Nález Ústavního soudu se také nezabýval dostatečností podkladů pro vydání vyhlášky č. 1/2021. Naopak Ústavní soud v nálezu konstatoval, že odpůrkyně své důvody pro zavedení místního koeficientu vyhláškou konkretizovala až ve vyjádření