3 Afs 194/2022 — Nejvyšší správní soud

41 Af 11/2025- 33 - text 13 41 Af 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Miroslava Makajeva a Richarda Galise ve věci žalobkyně: LOSL s.r.o., IČO 25103245 sídlem Dukelských hrdinů 2585, Rakovník zastoupená společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o. IČO 26879441 sídlem Jiráskova 1284, Vsetín proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. 3223555/25/2121-50522-209764, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. 3223555/25/2121-50522-209764, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17 689,40 Kč k rukám její zástupkyně, společnosti TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o., do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně v řádném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za únor 2017 vykázala nadměrný odpočet ve výši 4 070 015 Kč, který jí byl po provedené daňové kontrole vyměřen platebním výměrem ze dne 5. 3. 2020 a vyplacen dne 6. 3. 2020. 2. Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2020 žalovaný dle § 254a daňového řádu ve znění účinném do 30. 6. 2017 přiznal žalobkyni úrok z nadměrného odpočtu ve výši 221 917 Kč, který jí byl vyplacen 11. 3. 2020. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 4. 2. 2021 k odvolání žalobkyně změnilo rozhodnutí tak, že se žalobkyni přiznává úrok z nadměrného odpočtu v celkové výši 379 789 Kč. Úrok stanovilo dle § 155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném do 30. 6. 2017 za období od 1. 6. 2017 do 30. 6. 2017 a dle § 254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 za období od 1. 7. 2017 do 6. 3. 2020. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu. Odvolací finanční ředitelství oznámilo soudu, že hodlá žalobkyni uspokojit, a následně podle § 124 odst. 1 daňového řádu s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 Afs 80/2021-45, a ze dne 23. 9. 2022, č. j. 5 Afs 139/2021-31) změnilo rozhodnutí ze dne 4. 2. 2021 tak, že přiznalo žalobkyni úrok z nadměrného odpočtu v celkové výši 1 699 589 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 1. 2. 2023 právní mocí usnesení zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 43 Af 9/2021-93. 3. Žalobkyně podáním ze dne 6. 5. 2021 požádala s odkazem na rozhodnutí ze dne 4. 2. 2021 o úhradu úroku z nesprávně stanovené daně v částce odpovídající nově stanovenému úroku. Žalovaný ji 9. 8. 2021 vyrozuměl o výši úroku z nesprávně stanovené daně (úroku) vypočteného za období od 20. 3. 2020 do 12. 2. 2021 z částky 157 872 Kč ve výši 19 935 Kč a za období od 1. 3. 2021 do 2. 8. 2021 z částky 19 935 Kč ve výši 699 Kč. Vyrozuměním ze dne 6. 12. 2021 žalovaný vyrozuměl žalobkyni o daňovém nedoplatku. Uvedl, že částky 19 935 Kč a 699 Kč byly žalobkyni předepsány na její osobní účet příslušenství daní a vyplaceny v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, č. j. 9 Afs 52/2021-42, ERAMENT Trading s. r. o. (dále jen „rozsudek ERAMENT“). Námitku žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 7. 1. 2022. Žalobu zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 55 Af 2/2022-25, kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 7 Afs 173/2022-27. Oba soudy s odkazem na závěry rozsudku ERAMENT shledaly, že žalobkyni nenáleží úrok z částky představující rozdíl mezi úrokem ze zadrženého daňového odpočtu přiznaným žalovaným a úrokem ze zadrženého daňového odpočtu přiznaným odvolacím orgánem. 4. Žalobkyně podáním ze dne 22. 12. 2024 s odkazem na rozhodnutí ze dne 4. 2. 2021 znovu požádala o vyplacení úroku z nesprávně stanovené daně. Žalovaný vyrozuměním ze dne 6. 2. 2025 žalobkyni vyrozuměl, že jí úrok dle § 254 daňového řádu nenáleží. S odkazy na judikaturu [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017-36 (dále jen „rozsudek ve věci Ing. J. J.“), nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3082/23 (dále jen „nález QANTO“), a rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2020, Sole-Mizo, C-13/18 a C-126/18 (dále jen „rozsudek Sole-Mizo“)] dospěl k závěru, že úrok z úroku z daňového odpočtu by měl být přiznán tehdy, pokud úrok z nadměrného odpočtu z důvodu opožděného vyplacení ztrácí svou hodnotu. K tomu odkázal na body 32 a 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 8 Afs 274/2022-48, ČERNOHORSKÁ DEVELOPERSKÁ, s. r. o. (dále jen „rozsudek ČERNOHORSKÁ DEVELOPERSKÁ“). Uvedl, že žalobkyni byl jako kompenzace vyplacen úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 ve výši 1 699 589 Kč (na osobní daňový účet byla poukázána dne 11. 3. 2020 částka 221 917 Kč, dne 15. 2. 2021 částka 157 872 Kč a dne 15. 2. 2023 částka 1 319 800 Kč). Na základě výpočtu vycházejícího z rozsudku ČERNOHORSKÁ DEVELOPERSKÁ žalovaný dospěl k závěru, že náklady žalobkyně na úvěr od banky odpovídající výši nadměrného odpočtu za období od 1. 6. 2017 do 6. 3. 2020 by činily 360 767 Kč. Celková přiznaná a vyplacená částka úroku ztratila v důsledku inflace za období od 21. 3. 2020 do 15. 2. 2023 hodnotu 309 284 Kč. Výše úroků tedy i při zohlednění inflace výrazně přesahuje případné úroky z úvěru. Žalovaný proto uzavřel, že žalobkyni byla poskytnuta dostatečná kompenzace, která byla schopná nahradit jak náklady na případný úvěr, tak i inflační vliv za dobu prodlení s výplatou úroku. Poskytnutá kompenzace tedy nahrazovala měnové znehodnocení minimální částky, která se musela žalobkyni v souladu s principy práva Evropské unie dostat. Z těchto důvodů žalovaný shledal kompenzaci dostatečnou a souladnou s tuzemským právem i právem Evropské unie. 5. Proti vyrozumění podala žalobkyně námitku. Namítla, že vyrozumění je nepřezkoumatelné. S odkazem na nález QUANTO argumentovala, že jí náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, neboť úrok ze zadrženého odpočtu nebyl vyplacen v zákonné výši. Rozdíl mezi správnou výší a výší nesprávně stanoveného úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu dle odkazovaného nálezu podléhá „náhradě škody“ odpovídající úroku z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu ve znění k předmětnému období. Namítla, že argumentace žalovaného ve vyrozumění je mimoběžná, neboť se týká úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu, o jehož vyplacení žalobkyně nežádala. 6. Napadeným rozhodnutím žalovaný námitku žalobkyně zamítl. Konstatoval, že úrok z neoprávněného jednání správce daně a úrok z nadměrného odpočtu spolu natolik úzce souvisí, že úrok z neoprávněného jednání nelze přiznat, aniž by bylo zohledněno řízení předcházející přiznání a vyplacení úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu. Úrok z daňového odpočtu, resp. rozdíl mezi postupně přiznanými částkami, představuje jistinu, ze které má případný druhý úrok vycházet. Proto od něj nelze odhlížet. Při vydání rozhodnutí ze dne 10. 3. 2020, 4. 2. 2021 a 17. 1. 2023 se správní orgány řídily zněním zákona, praxí finanční správy a závěry správních soudů. Dovozovat neoprávněné jednání správce daně není v tomto případě namístě. Správce daně vždy předepsal a vrátil úrok dle § 254a daňového řádu ve výši dle zákona a judikatury správních soudů. Z judikatury správních soudů a Soudního dvora vyplývá, že daňový subjekt má nárok na kompenzaci za to, že z důvodu nepřiměřeně dlouhého prověřování nemůže disponovat s nadměrným odpočtem, a na to, aby kompenzace zohlednila snížení hodnoty nadměrného odpočtu a také kompenzačního úroku vlivem inflace. K tomuto účelu má sloužit právě přiznání druhého úroku. Jestliže náležitá kompenzace za opožděné přiznání úroku fakticky byla provedena již přiznáním prvního úroku, byť opožděným, jeví se přiznání druhého úroku jako rozporné se zásadou spravedlivého uspořádání společenských vztahů. Pokud by žalobkyně získala úvěr od banky ve výši zadržovaného nadměrného odpočtu, zaplatila by na úrocích 360 767 Kč. Přijatá kompenzace, která činila v reálné hodnotě 1 390 305 Kč, přesahuje případné úroky z úvěru o 1 029 538 Kč. Žalovaný je proto přesvědčen, že žalobkyni se dostalo dostatečné kompenzace. Ačkoli dle aktuální judikatury nelze nárok na úrok z úroku odepřít bez dalšího, vůle soudů směřovala k poskytnutí spravedlivé kompenzace za nemožnost disponovat s finančními prostředky a ochraně daňových subjektů před možným vznikem újmy. Dle žalovaného nelze automaticky přiznávat úrok z úroku, jehož přiznání je dovozeno judikaturou a neplyne výslovně ze zákona, pokud by postrádalo materiální smysl, tedy kompenzaci za nemožnost nakládat s úrokem z daňového odpočtu ve správné výši ke správnému datu. V tomto případě byla žalobkyně prvním úrokem „překompenzována“. Žalovaný nevylučuje možnost vzniku nároku na druhý úrok, ten by však měl být přiznán až za situace, kdy (první) úrok z nadměrného odpočtu ztratil svou hodnotu z důvodu opož