46 Ad 23/2025 – Krajský soud v Praze

46 Ad 23/2025- 22 - text 7 46 Ad 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Lenkou Oulíkovou ve věci žalobkyně: Š. K. bytem X zastoupená advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M. sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2025, čj. MPSV-2025/118668-925, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2025, čj. MPSV-2025/118668-925, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 269,40 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2025, čj. MPSV-2025/118668-925 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 27. 5. 2024, čj. 1808/2024/VOT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým úřad práce zamítl návrh na změnu výše přiznaného příspěvku na péči a příspěvek ponechal v původní výši 12 800 Kč měsíčně. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá osm základních životních potřeb (mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost), a považuje se tedy za závislou na pomoci jiné osoby ve stupni III (těžká závislost). Žaloba 2. Žalobkyně namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Uvádí, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor soudu vyslovený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2025, čj. 58 Ad 34/2024-28 (dál jen „zrušující rozsudek“). V něm soud dospěl k závěru, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) dostatečně neodůvodnila schopnost zvládat základní životní potřebu komunikace, a zavázal žalovaného, aby doplnil úvahy týkající se této základní životní potřeby. Žalovaný pouze převzal závěry nového posudku posudkové komise ze dne 11. 4. 2025 a vlastní právní závěry ohledně schopnosti zvládat základní životní potřebu komunikace nijak nedoplnil. Ve vztahu k dílčí aktivitě podle přílohy č. 1 písm. c) bodu 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále „prováděcí vyhláška“), tedy schopnosti používat běžné komunikační prostředky, pouze konstatoval, že žalobkyně byla schopna telefonovat mobilním telefonem s případným využitím hlasitého odposlechu, což bylo považováno za přijatelný standard. Nezohlednil však závěr zdejšího soudu, který v bodech 41 až 44 zrušujícího rozsudku uvedl, že pokud žalobkyně může používat mobilní telefonem pouze v případě, kdy jí pro to pečující osoba vytvoří podmínky, nelze hovořit o zvládání aktivity způsobem, který je běžný a obvyklý. Stejně tak žalovaný nereflektoval závěr soudu ohledně dílčí aktivity vytváření rukou psané zprávy, která nebyla v řízení zkoumána. Žalobkyně uzavřela, že žalovaný nerespektoval závazná právní názor soudu, jímž byl vázán, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné a je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaný tak učinil nesprávný závěr, že žalobkyně nesplňuje podmínky IV. stupně závislosti. Vyjádření k žalobě 3. Žalovaný uvádí, že posudková komise znovu prostudovala spisovou dokumentaci za účasti žalobkyně a opět posoudila schopnost zvládat základní životní potřebu komunikace. Vycházela přitom ze skutečnosti, že žalobkyně byla schopna se najíst lehkým příborem a podepsat se. S přihlédnutím k výbornému provedení podpisu nebyl shledán důvod, proč by neměla zvládnout napsat krátkou zprávu i s případným využitím facilitujících pomůcek. Žalobkyně byla též schopná telefonovat s hlasitým odposlechem. Výsledek tohoto posouzení byl v souladu s doloženými lékařskými zprávami. Dle údajů ze sociálního šetření žalobkyně nezvládala samostatně většinu ze základních životních potřeb a potřebovala dopomoc při řadě činností, což však bylo v rozporu s výstupy z odborných lékařských vyšetření. Posudková komise při posouzení preferovala odborné lékařské nálezy objektivně popisující úroveň funkčního postižení. Žalovaný shrnuje, že se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami. Posudek posudkové komise pokládá za úplný, objektivní a přesvědčivý. Navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Posouzení žaloby soudem 4. Soud ověřil, že žalobu podala včas osoba k tomu oprávněná. Žaloba má všechny zákonem požadované formální náležitosti. Soud ji proto věcně projednal. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). 5. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, neboť účastníci na výzvu soudu nesdělili, že by s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasili, a má se tedy za to, že s ním souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud nadto shledal důvod pro postup podle § 76 odst. 1 s. ř. s. 6. Soud zdůrazňuje, že přezkoumává rozhodnutí žalovaného poté, co bylo přechozí rozhodnutí žalovaného o téže věci zrušeno zrušujícím rozsudkem. K právní úpravě týkající se posouzení stupně závislosti pro účely rozhodování o příspěvku na péči a obecným požadavkům, které je třeba klást na posudek posudkové komise, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, soud plně odkazuje na body 14 až 28 zrušujícího rozsudku. 7. Těžiště žalobní argumentace tkví v tom, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku a nedoplnil úvahy ve vztahu k dílčím aktivitám základní životní potřeby komunikace, a to schopnosti žalobkyně používat běžné komunikační prostředky a vytvářet rukou psanou krátkou zprávu [příloha č. 1 písm. c) body 3 a 5 prováděcí vyhlášky]. 8. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. platí, že právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. 9. Nutnost respektovat závazný právní názor vyslovený správním soudem ve zrušujícím rozsudku plyne z ústavních zásad, znění zákona i konstantní judikatury správních soudů. Nerespektování závazného právního názoru má bez dalšího za následek zrušení nového rozhodnutí pro nezákonnost [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 9. 2003, čj. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 8. 3. 2008, čj. 10 As 305/2017-57]. Pro správní orgány jsou závazné všechny právní názory týkající se projednávané věci, které krajský soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (viz rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2008, čj. 2 Afs 80/2008-67, č. 1744/2009 Sb. NSS). I soud je následně svým dříve vyjádřeným závazným právním názorem vázán (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, č. 4615/2024 Sb. NSS). 10. Vázanost právním názorem je oslabena pouze výjimečně, a to typicky v případě nových skutkových zjištění nebo změny právní úpravy (viz rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2004, čj. 2 Ads 16/2003-56, č. 352/2004 Sb. NSS), popř. v důsledku tzv. kvalifikované změny judikatury na úrovni, kterou by byl soud povinen akceptovat v novém rozhodnutí (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS). 11. Pokud žalovaný nesouhlasil se závazným právním názorem zdejšího soudu, jedinou přípustnou polemikou bylo podání kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku, v němž byl závazný právní názor obsažen (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2016, čj. 9 As 201/2015-34). Toho však žalovaný nevyužil. 12. Soud souhlasí s žalobkyní, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor zaujatý ve zrušujícím rozsudku, aniž by pro to byl dán některý z výše uvedených výjimečných důvodů. 13. Důvodem pro zrušení předchozího rozhodnutí bylo, že žalovaný dostatečně neposoudil schopnost žalobkyně zvládat základní životní potřebu komunikace, konkrétně dílčí aktivity podle přílohy č. 1 písm. c) bod 3 a 5 prováděcí vyhlášky. 14. Ve vztahu k dílčí aktivitě užívání běžných komunikačních prostředků soud ve zrušujícím rozsudku vytkl žalovanému, že se nezabýval tvrzením žalobkyně, že je schopna ovládat mobilní zařízení až ve chvíli, kdy jí pro to pečující osoba vytvoří podmínky (připraví jí nejen samotný komunikační prostředek, ale rovněž upraví její polohu), a případnými důsledky pro zvládání dané dílčí aktivity. Poukázal na to, že toto tvrzení žalobkyně má oporu v posudku posudkové komise, která konstatovala na horních končetinách kořenově těžkou, akrálně středně těžkou parézu s tím, že je schopna flexe horních končetin zhruba k úrovni obličeje. Zároveň soud konstatoval, že jestliže může žalobk