53 A 3/2025 – Krajský soud v Praze

53 A 3/2025- 21 - text 12 53 A 3/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobce: I. C., narozený X státní příslušník Moldavské republiky zastoupený advokátem Mgr. Filipem Dusem sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2025, č. j. CPR-12229-2/ČJ-2025-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Hlídka Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) v rámci pobytové kontroly konané v noci z 16. na 17. 1. 2025 na ubytovně v X ulici v obci X zajistila žalobce pro podezření, že neoprávněně pobývá na území České republiky. Žalobce u sebe neměl cestovní pas. Lustrací dle jeho jména a data narození a porovnáním daktyloskopických otisků bylo zjištěno, že na území České republiky nedisponuje žádným platným oprávněním k pobytu. 2. Správní orgán prvního stupně z výše uvedených důvodů s žalobcem zahájil řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Řízení o správním vyhoštění bylo po žalobcově výslechu konaném dne 17. 1. 2025 posléze vedeno jen z důvodu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce dodatečně předložil platný cestovní pas. 3. V rámci řízení o správním vyhoštění správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce na území České republiky pobývá bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn [§ 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců]. Z tohoto důvodu žalobci uložil rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. KRPS-15764-23/ČJ-2025-010022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), správní vyhoštění. Dále stanovil, že žalobci nelze po dobu 18 měsíců umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Současně stanovil dobu k vycestování, která činila 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně zároveň neshledal existenci důvodů znemožňujících vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců ani nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života (§ 174a zákona o pobytu cizinců). 4. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí brojil odvoláním, o němž žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že je zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 5. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, případně i rozhodnutí prvostupňového. 6. Žalobce předesílá, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Jeho nezákonnost má spočívat především v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v jehož důsledku došlo k nesprávné aplikaci právní normy. 7. Pochybení v postupu správních orgánů žalobce spatřuje především v tom, že z protokolu o výslechu ze dne 17. 1. 2025 zjevně vyplývá, že z žalobcových úst opakovaně zazněla obava z fyzického násilí ze strany soukromé osoby. Ta mohla být relevantní pro vyžádání závazného stanoviska ve smyslu § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které by posoudilo možnost žalobcova vycestování. Jeho absenci žalobce namítal již v odvolání. Správní orgán prvního stupně se však možnou hrozbou fyzického násilí vůbec nezabýval a během výslechu mechanicky pokračoval v kladení připravených otázek. Nepokusil se ani zjistit, zda se v této věci žalobce obrátil na moldavské bezpečnostní složky, případně jaká je v obdobných případech v Moldavsku vymahatelnost práva na ochranu života a zdraví. Omezil se pouze na kladení obecných a potenciálně návodných otázek týkajících se toho, zda je žalobci zaručeno právo na osobní bezpečnost, účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Mezi zárukou určitého práva a jeho faktickou vymahatelností či naplňováním je přitom podstatný rozdíl. Výhružky fyzickým násilím od soukromé osoby by mohly naplňovat definici skutečného nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Nadto se žalobce vyjádřil v tom smyslu, že v Moldavsku panuje korupce i ve veřejném sektoru. Ani po tomto vyjádření se však správní orgán prvního stupně žalobce na nic bližšího nedoptával. 8. V souvislosti s výše uvedeným žalobce cituje pasáž napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně náležitě zjistil stav věci a opatřil potřebné podklady. Dále také cituje pasáž, v níž žalovaný uvedl, že se správní orgán prvního stupně dostatečně zabýval žalobcovým postavením v domovské zemi prostřednictvím otázek položených v rámci výslechu provedeného dne 17. 1. 2025. Při tomto výslechu dle žalovaného žalobci nic nebránilo jakékoliv skutečnosti více konkretizovat, což však neučinil a neučinil tak ani v odvolacím řízení. Výše uvedené odůvodnění podkládá žalobce za příliš obecné. Stran zjištění rozhodných skutečností k postavení žalobce žalovaný pouze odkázal na provedený výslech, aniž by se zabýval způsobem kladení jednotlivých otázek, jejich obsahem, návazností na předchozí otázky a zjištěními z nich vyplývajících. Nadto kladl k tíži žalobce, že měl uváděné skutečnosti více konkretizovat. Je však povinností správních orgánů zjistit skutkový stav (primárně prostřednictvím výslechu). V rámci této povinnosti mají správní orgány klást dostatečně konkrétní otázky tam, kde je to potřeba. Žalobce byl při výslechu v pasivní roli, na čemž nic nemění ani skutečnost, že mohl odpovědi sám formulovat a případně se ještě na konci výslechu vyjádřit. Cizinci (a navíc právní laici) typicky neznají účel jednotlivých otázek a důležitost, kterou jednotlivým odpovědím přisuzuje správní orgán. Právě správní orgán je tím, kdo vybírá otázky, klade je, volí jejich pořadí a konkretizaci a uzpůsobuje je dané situaci. Je tak tedy především na něm, aby v případě, kdy v odpovědi zazní informace jevící se jako důležitá, této skutečnosti uzpůsobil kladení dalších otázek a následně jejich prostřednictvím potvrdil či vyvrátil relevanci této informace. 9. Žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného, že neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti ani jiná individualizovaná tvrzení, která by vylučovala označení Moldavska za bezpečnou zemi původu nebo vedla k důvodným podezřením na hrozbu skutečného nebezpečí. Žalobce konkrétní skutkové okolnosti a individualizovaná tvrzení formuloval právě tvrzením hrozby fyzického násilí, kterou měl správní orgán prvního stupně blíže prozkoumat. Tento nedostatek prvostupňového rozhodnutí měl žalovaný přezkoumat a vyhodnotit, nicméně tak neučinil. Správní orgány se tak dostatečně nezabývaly žalobcovým postavením v zemi původu. 10. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel, že se žalobce měl ve věci výhružek obrátit na moldavské státní orgány, neboť v rámci výslechu uvedl, že má zaručeno právo na právní ochranu, spravedlivý proces a osobní bezpečnost. Žalovaný tak dle žalobce namísto posouzení relevance žalobcových obav pouze zopakoval závěry správního orgánu prvního stupně, aniž by se jakkoliv zabýval příslušnou odvolací námitkou. To má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 11. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), které uvedl v odvolání, jsou nepřiléhavé. Jednalo se sice do určité míry o odlišné případy, nicméně judikatura i ve skutkově bližších případech dovozuje povinnost správního orgánu obstarat si závazné stanovisko i v případech bezpečných zemí původu, pokud je naplněna podmínka, že cizinec v rámci řízení uvedl skutečnosti svědčící o možném vystavení skutečnému nebezpečí. K tomu cituje z rozsudku NSS ze dne 23. 11. 2023, č. j. 2 Azs 282/2022 – 59, dle nějž již samotná tvrzení svědčící o tom, že by cizinec mohl být vystaven skutečnému nebezpečí, vyvolávají povinnost správního orgánu vyžádat si závazné stanovisko k možnosti vycestování. Tento rozsudek dle žalobce potvrzuje i jeho žalobní argumentaci, že se správní orgány měly detailněji zabývat jeho tvrzením o hrozícím nebezpečí. 12. V neposlední řadě žalobce namítá nedostatky odůvodnění ve vztahu k posouzení dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí je podle něj také vydáno v rozporu s tímto ustanovením. Žalobce je příbuzným občana EU. Jeho vnuk, R. V. G., je občanem Itálie. Matkou žalobcova vnuka je O. G., která je žalobcovou dcerou. Je držitelkou italského pobytového oprávnění a manželkou občana Itálie. Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobci znemožňuje vs