3 As 18/2011 — Nejvyšší správní soud

30 A 66/2010- 55 - text 12 pokračování 30A 66/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: M.S., proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) M.S., b) M.P., a c) P.K., v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 6.9.2010 č.j. RR/1468/10, t a k t o: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 6.9.2010 č.j. RR/1468/10 a rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 18.2.2010 č.j. OV-Mrá/22948/2008 s e z r u š u j í a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému . II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2.000,- Kč, a to k rukám žalobkyně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku . III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í Žalobou ze dne 15.10.2010 téhož dne osobně doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „zdejší soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 6.9.2010 č.j. RR/1468/10 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“), ze dne 18.2.2010 č.j. OV-Mrá/22948/2008 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání mj. žalobkyně a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, kterým byla dodatečně povolena stavba rekreační chaty na pozemku st.p.č. 109 v k.ú. Košetice u Hunčic. Stavební řízení bylo upraveno zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též jen „stavební zákon“). Obecné požadavky na využívání území při vymezování ploch a pozemků, při stanovování podmínek jejich využití a umisťování staveb na nich a rozhodování o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území byly upraveny vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „Vyhláška“). Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“). Žalobkyně připomněla, že jí svědčí vlastnické právo ke stavbě - rekreační chata stojící na pozemku st.p.č. 89 v k.ú. Košetice u Hunčic. Napadeným rozhodnutím byla zkrácena na hmotných právech. Žalobkyně konstatovala, že ve správním řízení uplatnila jedinou námitku, a to, že dodatečně povolovaná stavba nesplňuje obecné technické požadavky na výstavbu, jelikož odporuje § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. tím, že je ve vzdálenosti kratší, než předepsaných 10 m od chaty žalobkyně. Podle katastrální mapy je tato vzdálenost kratší, než 8 metrů. Stavební úřad sice namítaný rozpor konstatoval, avšak nepostupoval v řízení zákonem předepsaným způsobem podle § 111 odst. 3 písm. a) stavebního zákona tím, že by stavebníka vyzval k odstranění tohoto nedostatku a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Námitku žalobkyně zamítl s odůvodněním, že skutečná naměřená vzdálenost byla 9,80 m a jde o minimální odchylku od stanovené vzdálenosti, která nezasahuje závažným způsobem do vlastnických práv žalobkyně. Navzdory nesplnění obecných technických požadavků na výstavbu stavební úřad vydal dodatečné povolení předmětné chaty. Žalobkyně se proti rozhodnutí o dodatečném povolení odvolala. Odvolání odůvodnila dvěma nedostatky řízení, které mají za následek nezákonnost správního rozhodnutí. Prvním nedostatkem je skutečnost, že žádost o dodatečné povolení nebyla přezkoumána podle § 111 odst. l písm. a) stavebního zákona, jelikož po zrušení stavebního povolení ze dne 25.7.1989 č.j. výst. 1829/89 zde chybí příslušný veřejnoprávní titul k umístění stavby. Jedná se o rekreační chatu, která podle platných předpisů nevyžaduje územní rozhodnutí, pročež ji nelze umístit dodatečným povolením podle § 129 odst. 7 stavebního zákona. Jde o stavbu, která vyžaduje územní souhlas. Ten však vydán nebyl. Jelikož platné stavební právo nedává v řízení o dodatečné povolení stavby možnost vyřešit absenci územního souhlasu dodatečným povolením jako u staveb, které vyžadují územní rozhodnutí, avšak výslovně předepisuje, že v řízení o podané žádosti o dodatečné povolení se musí postupovat podle § 111 až 115, nelze v řízení neprovést přezkum této žádosti podle § 111 odst. l písm. a) stavebního zákona, tj. je povinností stavebního úřadu zjistit, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s podmínkami územního souhlasu. V daném případě proto bylo povinností správního orgánu postupovat podle § 45 odst. 2 správního řádu a nadále pokračovat v řízení podle § 129 odst. l stavebního zákona, neboť přerušit řízení podle odst. 3 věty druhé bude moci, až když stavebník předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Tvrzení správního orgánu a žalovaného odvolacího správního orgánu, že předmětná stavba byla umístěna jejím provedením, je v rozporu s § 76 odst. 1 stavebního zákona. Druhým nedostatkem je skutečnost, že projektová dokumentace dodatečně povolované stavby nesplňuje obecný technický požadavek na výstavbu předepsaný v § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. tím, že předmětná stavba je ve vzdálenosti kratší, než je v zákoně předepsaných 10 m od chaty žalobkyně. Ačkoliv stavební úřad konstatoval, že dodatečně povolovaná stavba nesplňuje tento obecný technický požadavek na výstavbu, postupoval v rozporu s § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, podle něhož lze dodatečně povolit pouze stavby, jež nejsou v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Žalobkyně napadla i tvrzení, že stavební úřad zjistil, že chata žalobkyně není ve skutečnosti umístěna na pozemku st.p.č. 89, jak je zakreslená v katastrální mapě, že skutečná vzdálenost její chaty od dodatečně povolované stavby je 9,80 m a že tato vzdálenost byla naměřená při místním šetření konaném dne 7.2.2006. Žalobkyně totiž nebyla k žádnému místnímu šetření, při kterém měla být zjištěna vzájemná vzdálenost obou staveb, přizvána. Nebyla přítomna ani uvedenému šetření dne 7.2.2006, a proto neměla příležitost vyjádřit se k naměřené hodnotě, ke způsobu jejího zjištění a případně proti ní uplatnit námitku. Správní orgán je proto povinen vycházet z údajů katastru nemovitostí. Žalobkyně následně uvedla, že chatu postavila její právní předchůdkyně bez stavebního povolení. Dne 20.12.1985 vydal Okresní národní výbor Plzeň-sever, odbor výstavby a územního plánování, dodatečné stavební povolení č.j. výst. 2367/85 a ověřil dokumentaci, jejíž součástí je situace v měřítku 1:200, v níž je chata od jižní hranice pozemku číslo 13/3 zakreslená ve vzdálenosti 15 mm, což činí 3,0 m v terénu. Dne 19.1.1988 rada Místního národního výboru v Líšťanech listinou č.j. 15/88 určila chatě evidenční číslo x bez kolaudace. Na základě tohoto určení zpracovala Geodézie, n.p. Plzeň, geometrický plán č. 6901-719-87 pro zaměření této chaty. V něm vyznačila čtyři lomové body, jejichž souřadnice a ostatní měřické údaje jsou uloženy ve všeobecné dokumentaci. Jelikož chata již byla v té době postavená, geometr zaměřil dne 10.2.1988 její skutečné provedení, což dne 14.3.1988 ověřil a potvrdil Ing. Vondráček. Tento geometrický plán byl podkladem kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu Města Touškova ze dne 9.10.2003 č.j. 1014/2003/-Ho, kterým povolil užívání této chaty. Umístění chaty tedy bylo dvakrát zaměřeno a obojí zaměření bylo ověřeno. Tato zaměření byla provedena odborně způsobilými osobami a nelze je proto revidovat jinak, než jiným odborným zaměřením. Žalobkyni ale není známo, že by k takovéto revizi došlo. Letecký snímek není pro malou přesnost zobrazení krajiny způsobilým důkazním prostředkem ke zjištění stavu věci podle § 3 správního řádu a v tomto řízení jej proto nelze užít jako podkladu rozhodnutí. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 3.1.2011, když argumentačně vyšel z obsahu napadeného rozhodnutí a odkázal na jeho odůvodnění. K věci doplnil, že podle jeho názoru lze letecký snímek daného území použít jako podklad pro rozhodnutí. Žalovaný neurčoval z leteckého snímku vzájemnou vzdálenost obou rekreačních chat, ale zjistil z něj, že chata žalobkyně je umístěna jinak, než je zakresleno v katastrální mapě. Tato skutečnost je z leteckého snímku zřejmá a pro její prokázání lze letecký snímek zcela určitě použít. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného replikou datovanou dne 31.1.2011. V ní žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žalovaný se vůbec ničím nevyjádřil k hlavnímu žalobnímu bodu - rozporu napadeného rozhodnutí s § 129 odst. 2. písm. c) stavebního zákona, podle něhož lze dod