30 A 131/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci v právní věci žalobců: a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, a b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov, se sídlem Chotíkov 363, Chotíkov, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská, a.s., se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2015, čj. KUJCK 51875/2015/OREG,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

Na žádost společnosti Plzeňská teplárenská, a.s., bylo rozhodnuto o umístění stavby Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov) na pozemcích parc. č. 920/3 v k. ú. Kůští a parc. č. 558/1, 558/195, 712/1, 720/4, 720/5, 720/6, 720/8, 720/9, 720/10, 720/11, 720/12, 720/15, 720/16, 720/17, 720/18, 720/19, 720/20, 720/21, 720/22, 720/23, 720/26, 720/27, 720/28, 720/29, 720/30, 720/31, 720/32, 720/33, 720/34, 720/36, 725/2, 725/32, 725/33 a 725/34 v k. ú. Chotíkov (výrok č. I.), byly stanoveny podmínky pro umístění této stavby (výrok č. II.) a bylo rozhodnuto o námitkách účastníků řízení (výrok č. III.) [rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. OV-Asch/4953/2012, čj. OV-Asc/12440/2012, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, ze dne 23. 7. 2015, čj. KUJCK 51875/2015/OREG, č. spis. OREG/21066/2015/vipe].

Zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 7. 2015, čj. KUJCK 51875/2015/OREG, se samostatnými žalobami domáhali žalobce a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a žalobce b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. Jelikož tyto samostatné žaloby směřovaly proti témuž rozhodnutí žalovaného, předseda senátu je podle § 39 odst. 1 s. ř. s. usnesením ze dne 27. 10. 2015, čj. 30A 132/2015-36, spojil ke společnému projednání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 6 As 35/2008-163).

Územní plánování je upraveno zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném pro příslušné období (dále též jen „stavební zákon“).

Postup podle zákona č. 100/2001 Sb.

V srpnu 2011 byla Ing. Karlem Vurmem, CSc., zpracována dokumentace záměru ZEVO Chotíkov (v Informačním systému EIA na internetových stránkách CENIA – http://www.cenia.cz pod kódem PLK1595). Následně společnost Plzeňská teplárenská, a.s., předložila dokumentaci záměru ZEVO Chotíkov Krajskému úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí (datováno dne 25. 8. 2011 a došlo příslušnému úřadu dne 26. 8. 2011). K dokumentaci záměru ZEVO Chotíkov se mj. vyjádřilo občanské sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov (datováno dne 28. 9. 2011, předáno k poštovní přepravě dne 29. 9. 2011 a došlo příslušnému úřadu dne 30. 9. 2011). V prosinci 2011 zpracoval posudek záměru ZEVO Chotíkov prof. Ing. Vladimír Lapčík, CSc. (v Informačním systému EIA na internetových stránkách CENIA – http://www.cenia.cz pod kódem PLK1595). K posudku záměru ZEVO Chotíkov se mj. vyjádřilo občanské sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov (datováno dne 23. 1. 2012 a došlo příslušnému úřadu dne 23. 1. 2012) a občanské sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (datováno dne 23. 1. 2012 a došlo příslušnému úřadu dne 23. 1. 2012). Veřejné projednání dokumentace a posudku záměru ZEVO Chotíkov se konalo dne 25. 1. 2012. Na těchto podkladech zpracoval zpracovatel posudku prof. Ing. Vladimír Lapčík, CSc., vypořádání písemných vyjádření k posudku a vyjádření z veřejného projednání záměru ZEVO Chotíkov (datováno dne 2. 2. 2012). Dne 17. 2. 2012 pod zn. ŽP/1175/12, sp. zn. ZN/3448/ŽP/11, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí, vydal k záměru ZEVO Chotíkov souhlasné stanovisko podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. z hlediska přijatelnosti vlivů záměru na životní prostředí.

Řízení o žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby před stavebním úřadem

Dne 2. 3. 2012 Plzeňská teplárenská, a.s., podala Městskému úřadu Nýřany, odboru výstavby (dále též jen „stavební úřad“), žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Dne 29. 3. 2012 pod sp. zn. OV-Asch/4953/2012, čj. OV-Asc/7346/2012, Městský úřad Nýřany, odbor výstavby, oznámil zahájení územního řízení a pozval k veřejnému ústnímu jednání na den 3. 5. 2012. Dne 2. 5. 2012 byly Městskému úřadu Nýřany, odboru výstavby, doručeny námitky občanského sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu k územnímu řízení o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Téhož dne jsou datovány námitky občanského sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov k územnímu řízení o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Dne 3. 5. 2012 se konalo ústní jednání ve věci územního rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov.

Usnesením ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. OV-Mrá/10305/2012, čj. OV-Mrá/10408/2012, vedoucí odboru výstavby Městského úřadu Nýřany rozhodl, že úřední osoba M.A. není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení vedeném pod sp. zn. OV-Asch/4953/2012. Proti usnesení vedoucího odboru výstavby Městského úřadu Nýřany ze dne 4. 5. 2012, čj. OV-Mrá/10408/2012, se odvolalo občanské sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov (podáno dne 21. 5. 2012). Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2012, čj. RR/1755/12, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, usnesení vedoucího odboru výstavby Městského úřadu Nýřany ze dne 4. 5. 2012, čj. OV-Mrá/10408/2012, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu, který usnesení vydal, k novému projednání. Usnesením ze dne 2. 7. 2012, čj. OV-Mrá/15308/2012, vedoucí odboru výstavby Městského úřadu Nýřany znovu rozhodl, že úřední osoba M.A. není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení vedeném pod sp. zn. OV-Asch/4953/2012. Proti usnesení vedoucího odboru výstavby Městského úřadu Nýřany ze dne 2. 7. 2012, čj. OV-Mrá/15308/2012, se odvolalo občanské sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov (podáno dne 20. 7. 2012). Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2012, čj. RR/2681/12, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, usnesení vedoucího stavebního úřadu Městského úřadu Nýřany ze dne 2. 7. 2012, čj. OV-Mrá/15308/2012 potvrdil (nabylo právní moci dne 5. 9. 2012).

Dne 1. 6. 2012 pod sp. zn. OV-Asch/4953/2012, čj. OV-Asc/12440/2012, Městský úřad Nýřany, odbor výstavby, I. vydal rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov, II. stanovil podmínky pro umístění uvedené stavby a III. vydal rozhodnutí o námitkách účastníků řízení.

Řízení o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby u Krajského úřadu Plzeňského kraje

Proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012, o umístění stavby ZEVO Chotíkov se odvolalo mj. občanské sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (podáno dne 2. 7. 2012) a občanské sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov (podáno dne 10. 7. 2012). Dne 28. 8. 2012 pod čj. MMR-28731/2012-83/1794 Ministerstvo pro místní rozvoj sdělilo, že ředitel Krajského úřadu Plzeňského kraje není v řízení o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012, oprávněnou úřední osobou ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu, a proto se na něj ust. § 14 správního řádu nevztahuje. Usnesením ze dne 10. 9. 2012, čj. KŘE/1222/12, ředitel Krajského úřadu Plzeňského kraje rozhodl, že vedoucí odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského kraje Ing. arch. Miloslav Michalec není vyloučen z projednávání a rozhodování v odvolacím řízení proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012 (nabylo právní moci dne 5. 10. 2012). Usnesením ze dne 24. 9. 2012, čj. RR/2946/12, vedoucí odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského kraje rozhodl, že právnička odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského kraje Mgr. Jaroslava Milerová není vyloučena z projednávání a rozhodování v odvolacím řízení proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012 (nabylo právní moci dne 13. 10. 2012). Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2012, čj. RR/3178/12, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, odvolání občanského sdružení Děti Země – Plzeň, občanského sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a občanského sdružení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012, potvrdil.

Předchozí řízení před Krajským soudem v Plzni a před Nejvyšším správním soudem

Zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15. 10. 2012, čj. RR/3178/12, se samostatnými žalobami domáhali žalobci Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. Jelikož tyto samostatné žaloby směřovaly proti témuž rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, předseda senátu je podle § 39 odst. 1 s. ř. s. usnesením ze dne 16. 12. 2013, čj. 30A 75/2012-96, spojil ke společnému projednání. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2014, 30A 76/2012-266, Krajský soud v Plzni rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15. 10. 2012, čj. RR/3178/12, se zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnosti Krajský úřad Plzeňského kraje a společnost Plzeňská teplárenská, a.s. Rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 202/2014-66, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2014, 30A 76/2012-266, zamítl.

Řízení o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby u Krajského úřadu Jihočeského kraje

Usnesením ze dne 31. 10. 2014, čj. MMR-33163/2014-83/2586, Ministerstvo pro místní rozvoj pověřilo projednáním a rozhodnutím věci v řízení o odvoláních spolku Děti Země – Plzeň, spolku Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a spolku Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012, Krajský úřad Jihočeského kraje. Dne 18. 6. 2015 pod čj. KUJCK 31229/2015/OREG, Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavební řádu a investic, oznámil pokračování v řízení o uvedených odvoláních proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012. Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2015, čj. KUJCK 51875/2015/OEG, které nabylo právní moci dne 3. 8. 2015, Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavební řádu a investic, odvolání spolku Děti Země – Plzeň, odvolání spolku Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a odvolání spolku Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 1. 6. 2012, čj. OV-Asc/12440/2012, potvrdil.

Krajský soud v Plzni svými rozsudky ze dne 25. 7. 2014, čj. 30A 76/2012-266, a ze dne 2. 2. 2015, čj. 30A 58/2013-187, zrušil z důvodu rizika systémové podjatosti všech zaměstnanců Krajského úřadu Plzeňského kraje rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 15. 10. 2012 o potvrzení územního rozhodnutí ze dne 1. 6. 2012 vydaného stavebním úřadem MěÚ Nýřany a rozhodnutí uvedeného úřadu ze dne 26. 6. 2013 o potvrzení stavebního povolení ze dne 18. 1. 2013 vydaného stavebním úřadem MěÚ Nýřany.

Z těchto rozsudků krajského soudu je zřejmé, že všichni zaměstnanci Krajského úřadu Plzeňského kraje jsou v podezření z tzv. systémové podjatosti, takže by měli být z každého rozhodovacího aktu jako vážné riziko spravedlivého procesu vyloučeni, tzn. každý tento akt měl být v novém řízení o umístění předmětné stavby spalovny (za 2 mld. Kč) nahrazen obdobným aktem, který ale vydá jiný (nepodjatý) krajský úřad.

Žalovaný se ovšem s touto skutečností nijak dle § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu přezkoumatelně a přesvědčivě nevypořádal, pokud dle § 89 odst. 2 správního řádu tvrdí, že všechny tyto rozhodovací akty byly vydány v souladu se zákonem, ačkoliv je vydal Krajský úřad Plzeňského kraje, který byl na základě dvou rozsudků krajského soudu usvědčen z tzv. systémové podjatosti.

Žalobce se tedy domnívá, že žalovaný měl vydané územní rozhodnutí zrušit, neboť řada podkladů ve spise byla vydána prokazatelně podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, tzn. např. MMR mělo na základě žádosti žalovaného posoudit a rozhodnout, zda všechny podkladové rozhodovací akty Krajského úřadu Plzeňského kraje, které mají vztah k umístění spalovny odpadů (tj. závazná stanoviska, např. k ochraně ovzduší, vyjádření k zákonnosti závazných stanovisek nižších orgánů, např. k ochraně krajinného rázu či okraje lesa apod., stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 a příp. správní rozhodnutí a usnesení, např. o výjimce dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb.) byla vydána skutečně nepodjatým krajským úřadem. A pokud nikoliv, tak MMR mělo vybrat jiný, nepodjatý, kraj, který by o vydání těchto rozhodovacích aktů znovu rozhodl, zejm. o procesu EIA a vydání stanoviska EIA.

Žalovaný výše citovanou floskulí o údajném dodržení ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu podle názoru žalobce postupoval nesprávným způsobem, neboť z ní není zřejmé, jak se vyrovnal s právním názorem Krajského soudu v Plzni v jeho rozsudku o zrušení pravomocného územního rozhodnutí z důvodu tzv. systémové podjatosti všech osob na Krajském úřadě Plzeňského kraje, které o spalovně odpadů v Chotíkově pro její umístění rozhodovaly.

Žalované rozhodnutí je přitom prakticky totožné s rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15. 10. 2012, který svým rozsudkem ze dne 25. 7. 2014 zrušil Krajský soud v Plzni. Žalovaný tedy v rámci své úřední činnosti neprovedl žádná vlastní zjištění ve vztahu k tomuto rozsudku, a pokud prováděl nějaké dokazování, tak jen na základě obsahu spisového materiálu shromážděného právě podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje.

Žalovaný tedy postupoval téměř stejně, jako podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje, ačkoliv měl shora uvedenou skutečnost zohlednit a přezkoumatelně a přesvědčivě se dle základních zásad správního řádu se s ní vypořádat. Nic takového ovšem v žalovaném rozhodnutí není, jen výše citovaná floskule (zřejmě opsaná z jiných rozhodnutí).

Žalobce je přesvědčen, že dle § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu měl žalovaný v návaznosti na závěry zdejšího soudu v citovaném rozsudku především zkoumat zákonnost všech rozhodovacích aktů Krajského úřadu Plzeňského kraje z úřední povinnosti, příp. předat tuto agendu nadřízenému orgánu (MMR).

Přitom žalovaný byl dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán názorem Krajského soudu v Plzni v jeho rozsudku ze dne 25. 7. 2014, takže jeho povinností bylo především zkoumat zákonnost všech rozhodovacích aktů vydaných podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, která byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí MěÚ Nýřany (závazná stanoviska, usnesení a rozhodnutí a stanovisko EIA) a žalovaného rozhodnutí (stanoviska k zákonnosti závazných stanovisek). V žalovaném rozhodnutí ovšem žádné takové zohlednění právního názoru Krajského soudu v Plzni a ani k tomu vztažené úvahy žalovaného nelze nalézt.

S ohledem na shora uvedené žalobce namítá nezákonnost všech vydaných rozhodovacích aktů Krajského úřadu Plzeňského kraje, která byla v souvislosti s umístěním spalovny v Chotíkově podkladem pro vydání územního rozhodnutí stavebním úřadem dne 1. 6. 2012 i žalovaného rozhodnutí dne 23. 7. 2015, tzn. která jsou pro vydání pravomocného územního rozhodnutí nezbytná dle § 86 (obsah žádosti o vydání územního rozhodnutí), § 89 (podkladová závazná stanoviska) a § 90 (posouzení podkladů) stavebního zákona a také dle § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (stanovisko EIA).

Žalobce proto považuje žalované rozhodnutí za nezákonné, neboť žalovaný v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumatelně a přesvědčivě neposoudil soulad vydaných podkladů ve spise a vydání územního rozhodnutí s právními předpisy za situace, kdy zde existuje důvodná pochybnost (rozsudek krajského soudu) o zákonnosti všech podkladů vydaných podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje. Žalovaný tak porušil ustanovení § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu i § 78 odst. 5 s. ř. s.

Ve svém rozhodnutí ze dne 23. 7. 2015, čj. KUJCK 51875/2015/OREG, se žalovaný k obsahu vyjádření žalobce ze dne 29. 6. 2015 vyjádřil takto:

– žalovaný odmítá posoudit odborné stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 podle požadavku § 9a odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění po 1. 4. 2015, neboť územní rozhodnutí již bylo vydáno dne 1. 6. 2012 a potvrzeno dne 15. 10. 2012, a to i když následně rozsudkem krajského soudu bylo potvrzující rozhodnutí zrušeno dne 25. 7. 2014, neboť šlo o důvody pojatosti odvolacího orgánu, nikoliv o věcné a procesní nezákonnosti, takže se neuplatní požadavek v čl. II zákona č. 39/2015 Sb. (platný od 1. 4. 2015), že územní řízení neukončená pravomocným územním rozhodnutím se přeruší do doby vydání závazného stanoviska dle § 9a odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. ve znění po 1. 4. 2015 (str. 7 žalovaného rozhodnutí),

– žalovaný nemá žádnou povinnost dohlížet na zákonnost průběhu výstavby spalovny odpadů a ani na zákonnost konzervace této rozestavěné stavby (str. 10 žalovaného rozhodnutí),

– žalovaný posoudil správnost územního rozhodnutí ze dne 1. 6. 2012 v mezích odvolacích námitek účastníků řízení a k dalším skutečnostem nemá povinnost přihlížet (str. 10 žalovaného rozhodnutí),

– žalovaný nemá povinnost se vypořádávat se skutečnostmi uváděnými účastníky řízení na základě výzvy ze dne 16. 6. 2015 o pokračování odvolacího řízení (str. 10 žalovaného rozhodnutí),

– žalovaný nezjistil žádné důvody, podle kterých by územní řízení dle § 90 odst. 4 správního řádu měl zastavit (str. 12 žalovaného rozhodnutí).

Žalovaný tedy před vydáním žalovaného rozhodnutí dne 23. 7. 2015 neprovedl:

– dle § 3 správního řádu žádnou přezkoumatelnou revizi stavu podkladů ve spisu;

– dle § 89 odst. 2 správního řádu žádný přezkum zákonnosti vydání těchto podkladů a průběhu řízení, která jim přecházela: např. že Krajský úřad Plzeňského kraje, který vydal vyjádření, stanoviska, stanovisko EIA či správní rozhodnutí, je dle dvou rozsudků krajského soudu podjatý, takže všechny tyto podklady jsou nezákonné a měly by být vydány jiným krajským úřadem;

– dle § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu žádné pečlivé doplňování spisu o nové podklady a ani ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb. (ve znění po 1. 4. 2015) a zákona č. 39/2015 Sb. o dvě závazná stanoviska;

– dle § 36 odst. 3 správního řádu neumožnil účastníkům řízení se k těmto novým podkladům vyjádřit.

Žalovaný tedy všechna odvolání proti vydání územního rozhodnutí zamítl, ačkoliv např.:

– všechny podklady v odvolacím spise vydané krajským úřadem v Plzni trpí systémovou podjatostí;

– neexistují dvě ekologická závazná stanoviska dle požadavků zákona č. 100/2001 Sb. a č. 39/2015 Sb.;

– nebyl dle § 3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž nejsou pochybnosti (např. stav na staveništi ve smyslu vyjádření MěÚ Nýřany ze dne 9. 6. 2015: spalovna se staví od VII/2013 a má být dokončená do XII/2015);

– nebyla prověřována aktuální platnost podkladových vyjádření, stanovisek či závazných stanovisek ve spisu.

Absencí závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. a zákona č. 39/2015 Sb. (viz bod 3. vyjádření žalobce ze dne 29. 6. 2015) žalovaný porušil § 9a odst. 4 a odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb. a čl. II bod 1. zákona č. 39/2015 Sb., neboť vydal žalované rozhodnutí, aniž by existovala dvě ekologická závazná stanoviska vydaná podle těchto zákonů. Postupem žalovaného tak současně došlo i k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce měl právo se s těmito závaznými stanovisky seznámit a příp. se k nim vyjádřit.

Absencí dalších podkladů ve spise, tj. stav výstavby spalovny, projekt konzervačních prací, aktualizovaná vyjádření účastníků územního řízení po skončení jejich platnosti apod. (viz body 2.1. a 2.3. vyjádření žalobce ze dne 29. 6. 2015) žalovaný porušil § 3 ve vztahu k § 2 odst. 4 a § 50 odst. 2 správního řádu, pokud si nezaopatřil pro své rozhodování nové relevantní podklady, jako je např. o skutečném stavu na staveništi spalovny či projekt konzervačních prací z března 2015 a dále aktuální platná vyjádření, stanoviska či závazná stanoviska (pokud jejich platnost již skončila). Současně také došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť účastníci řízení, včetně žalobce, měli právo se s těmito novými podklady seznámit a vyjádřit se k nim.

Žalobce v bodě č. 7 svého odvolání ze dne 2. 7. 2012 požadoval, aby byl dle § 149 odst. 4 správního řádu proveden přezkum zákonnosti vydání závazného stanoviska podjatého Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí, ze dne 28. 2. 2011, čj. ŽP/13331/10, tj. souhlas s umístěním záměru jako zvláště velkého stacionární zdroje znečištění ovzduší. Jako důvod žalobce uvedl, že podmínka č. 1 o stanovení emisních limitů maximálně ve výši uvedených v závěrech zjišťovacího řízení vydaných krajským úřadem dne 5. 11. 2010 je irelevantní, neboť toto doporučení ze závěrů zjišťovacího řízení bylo překonáno podrobným procesem EIA a uložením příslušných podmínek stanoviska EIA ze dne 17. 2. 2012 (např. podmínka č. 8 pro fázi přípravy, podmínka č. 1 a č. 8 pro fázi realizace, podmínky č. 1, 3 a 5 pro fázi zkušebního provozu a dále relevantní podmínky pro fázi provozu). Z tohoto důvodu žalobce žádal, aby tato podmínka ze závazného stanoviska byla vyřazena. Přezkum tohoto závazného stanoviska provedlo Ministerstvo životního prostředí, které ve svém stanovisku ze dne 6. 9. 2012, zn. 628/520/12, 75331/ENV/12, toto stanovisko jako vydané dle zákona potvrdilo. Nicméně k námitce žalobce se dle § 68 odst. 3 správního řádu přezkoumatelným způsobem nevyjádřilo. Žalobce proto v bodě č. 2 svého vyjádření ze dne 26. 9. 2012 na tento nezákonný postup Ministerstva životního prostředí upozornil a žádal podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje i žalovaného, ať zjedná nápravu, neboť předložené vyjádření je nepřezkoumatelné, pokud se Ministerstvo životního prostředí konkrétním způsobem nevyjádřilo k námitce žalobce v jeho odvolání. Podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje ve svém zamítavém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2012 a ani žalovaný ve svém žalovaném rozhodnutí ze dne 23. 7. 2015 se k bodu č. 2 vyjádření žalobce ze dne 26. 9. 2012 nijak přezkoumatelným způsobem nevyjádřily a požadovanou nápravu žalobcem nezjednaly. Podle názoru žalobce jednalo nezákonným způsobem jak Ministerstvo životního prostředí, které se v rozporu s § 68 odst. 3 ve vztahu k § 3 a k § 50 odst. 4 správního řádu konkrétním a přezkoumatelně doložitelným způsobem nevyjádřilo ke konkrétní námitce žalobce proti uložené podmínce předmětného závazného stanoviska, tak i žalovaný, který postupoval podobně nezákonným způsobem, pokud přezkoumatelně nereagoval na vyjádření žalovaného ze dne 26. 9. 2012 k této otázce, ačkoliv měl vyjádření účastníků řízení před svým rozhodnutím k dispozici, neboť si opětovně u Ministerstva životního prostředí nezajistil vydání nového vyjádření, které by mělo všechny náležitosti správního řádu, včetně odpovědi na žalobcovu výhradu k uložení podmínky č. 1 tohoto závazného stanoviska jako irelevantní. Žalobci v tom dává za pravdu např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, čj. 5A 241/2011-69.

Provedený proces EIA podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, k záměru spalovny Chotíkov neumožnil získat objektivní odborný podklad pro vydání územního rozhodnutí. Realizace záměru přinese navýšení znečištění ovzduší, a to i celou řadou nových a významných škodlivin, a tím i větší zatížení okolí. Spalovna v předloženém technickém řešení by navíc byla významným zdrojem oxidu uhličitého a přispívala by tak významně ke klimatickým změnám. Spalovna by také byla odpovědna za těžbu a zpracování surovin, které svým provozem nenávratně zničí. Navíc lze předkládaný projekt spalovny považovat za energeticky málo přínosný (prevence a recyklace je energeticky výhodnější) a produkující významné množství dalších odpadů (vysoce toxických), které by musely být převážně skládkovány. Komunální odpad lze v daném již tak znečištěném kraji řešit ekonomicky, ekologicky i sociálně vhodnějšími postupy, zejména opatřeními s důrazem na prevenci vzniku odpadů a postupy zajišťujícími materiálové využití a biologickou stabilizaci odpadu. Z tohoto hlediska lze považovat proces EIA, provedený podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, za nedostatečný a stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 je vydané v rozporu s § 3 správního řádu i s účelem zákona č. 100/2001 Sb. v tehdejším znění (zejména získat objektivní podklad pro naplnění myšlenky udržitelného rozvoje a neporovnání jiných způsobů nakládání s odpady, než jejich spalováním).

Předmětné stanovisko EIA je tedy nutné z procesních i věcných důvodů i z důvodu jeho vydání podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje zrušit a zahájit nové zjišťovací řízení předložením nového oznámení a před jiným orgánem ochrany životního prostředí, resp. jiným krajským úřadem.

Podle § 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. (ve znění do 31. 3. 2015) vydá příslušný úřad stanovisko k posouzení vlivů záměru na životní prostředí mj. na základě vyjádření, uplatněných k dokumentaci EIA, popřípadě oznámení, posudku EIA a na veřejném projednání. Podle bodu III. 5. Přílohy č. 6 téhož zákona je povinnou náležitostí stanoviska EIA vypořádání vyjádření k dokumentaci EIA (oznámení) a k posudku EIA. Žalobce je přesvědčen, že se podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí, s řadou námitek, uplatněných žalobcem i dotčenou veřejností (zejména spolky a veřejností v Chotíkově), v rámci posuzování vlivů na životní prostředí v žalovaném stanovisku EIA vyrovnal zcela nedostatečně a formálně. Stanovisko EIA tak porušuje základní zásadu v § 3 správního řádu. Podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí, tedy nesprávným postupem, zejména nevyužitím § 7 odst. 5 (posoudit jiné varianty jako je třídící a recyklační linka s kompostárnou), § 8 odst. 4 (vrátit dokumentace EIA k přepracování) a § 9 odst. 5 (vrátit k přepracování posudek EIA) zákona č. 100/2001 Sb. v tehdejším znění nezajistil, aby došlo k řádnému vypořádání námitek v rámci procesu EIA (zejména námitek k dokumentaci EIA a k posudku EIA). Došlo tak k porušení i § 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. v tehdejším znění tohoto zákona a požadavků tehdejší Přílohy č. 6 citovaného zákona v této věci.

Tím, že nebyly řádným způsobem zodpovězeny námitky některých účastníků procesu EIA a tím, že žalovaný vydal žalované rozhodnutí, došlo k porušení § 3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (např. o reálnosti či nereálnosti varianty nakládání s odpady v Plzeňském kraji i bez energetického využití či o některých možných negativních vlivech spalovny na zdraví, zejména nebyly pečlivě vypořádány obavy a námitky dotčené veřejnosti proti znečištění ovzduší). Dále byl porušen § 2 odst. 4 správního řádu, neboť podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje svým postupem nedbal, aby přijaté řešení (optimální využití komunálních odpadů v Plzeňském kraji) bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Veřejný zájmem je řešit vznikající odpad, a to ekologicky i ekonomicky. Proto žalobce a dotčená veřejnost právem očekávali, že procesem EIA za účasti veřejnosti budou pečlivě zváženy všechny relevantní (a v zahraničí prověřené „bezspalovací technologie“) varianty, tzn. nejprve využití těchto odpadů (kvalitní sběr, maximální třídění a znovuvyužití, včetně bioodpadu na kompostárně) a v případě nemožnosti této varianty vybudovat nejmodernější spalovnu odpadů.

Vydáním stanoviska EIA dne 17. 2. 2012 před tímto vyhodnocením za účasti veřejnosti, zda je možné řešit odpady v Plzeňském kraji bez jejich spálení, je tak v rozporu s cíli a očekáváním zákona č. 100/2001 Sb. v tehdejším znění tohoto zákona. Podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí, tak podle názoru žalobce nesplnil svou úlohu, když celý proces EIA vedl formálním způsobem, neboť nevyužíval zákonných možností k vyhodnocení všech relevantních variant a všech očekávaných (a dopředu známých) negativních vlivů.

Žalobce ve svých námitkách ze dne 2. 5. 2012 v bodě č. 1 uvedl, proč je povinné mít ve spisu stanovisko EIA, k čemu slouží a jak s ním má stavební úřad naložit. Stavební úřad i žalovaný ale nepostupovaly dle § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (ve znění do 31. 3. 2015) a dle § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, neboť přezkoumatelně a doložitelně neuvedly, jak bylo s těmito námitkami žalobce naloženo. Stavební úřad do bodu č. 23 územního rozhodnutí ze dne 1. 6. 2012 zahrnul 11 podmínek stanoviska EIA, přičemž u zbývajících 40 neuvedl žádný relevantní a přezkoumatelný důvod, proč tyto podmínky nezahrnul. Pouze uvádí, že „požadované námitky stanoviska EIA byly zapracovány do podmínek pro umístění stavby“. Žalobce přitom ve svém odvolání ze dne 2. 7. 2012 v bodě č. 3 upozornil žalovaného, že stavební úřad nesprávně aplikoval § 10 odst. 4 zákona č. 100/2010 Sb. (ve znění do 31. 3. 2015), takže současně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nelze přezkoumatelně a doložitelně zjistit, proč z 51 podmínek stanoviska EIA bylo zahrnuto jen 11 a zbývajících 40 nikoliv. Podle názoru žalobce a řady rozsudků správních soudů měl stavební úřad správně u každé podmínky stanoviska EIA, pokud ji nezahrnul mezi podmínky územního rozhodnutí, uvést, proč se tak rozhodl tak konat, resp. pokud už byla splněna, tak měl uvést, jak a pokud bude splněna, tak měl uvést, že teprve bude. Podstatné je, že stavební úřad v rozporu s § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (ve znění do 31. 3. 2015) vydal územní rozhodnutí, aniž u každé podmínky přesně uvedl, proč zahrnuta nebyla, a žalovaný územní rozhodnutí potvrdil, navzdory konkrétní námitce žalobce o nezahrnutí některých podmínek stanoviska EIA, aniž rovněž ke každé nezahrnuté podmínce konkrétně a přezkoumatelně uvedl, proč zahrnuta nebyla – pouze nepravdivě tvrdil, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem a že nezahrnutí zbývajících 40 podmínek stanovisek EIA mu žádný zákon nepřikazuje. Postupem stavebního úřadu i žalovaného tak došlo k porušení práva žalobce na přezkoumatelné a zákonné odůvodnění jeho námitek v bodě č. 3 v jeho odvolání dle § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a současně došlo k porušení § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (ve znění do 31. 3. 2015), neboť žalobce jako dotčená veřejnost má zákonné právo vědět, jak jedním z nejdůležitějších podkladů na ochranu životního prostředí bylo oběma správními orgány naloženo v souladu se zákonem.

V části IV. žaloby má žalobce za to, že žalovaný přes závěry zdejšího soudu rozhodl napadeným rozhodnutím na základě zjištění a důkazů opatřených a provedených Krajským úřadem Plzeňského kraje v předchozím správním řízení předcházejícím vydání Rozhodnutí KÚPK, které bylo zrušeno Rozsudkem zdejšího soudu. Žalovaný v rámci své úřední činnosti neprovedl žádná vlastní zjištění, a pokud prováděl nějaké dokazování, tak pouze na základě obsahu spisového materiálu shromážděného Krajským úřadem Plzeňského kraje. Tato zjištění a důkazy žalovaný nijak neověřil a ani v návaznosti na závěry zdejšího soudu v Rozsudku nepodrobil žádnému přezkumu, ačkoliv zde objektivně existují důvodné pochybnosti o jejich zákonnosti. Ačkoliv zdejší soud v Rozsudku konstatoval, že Krajský úřad Plzeňského kraje a všechny úřední osoby u něj zařazené jsou vyloučeny z rozhodování o odvolání proti Územnímu rozhodnutí, je žalobce přesvědčen, že důvody vyloučení všech úředních osob zařazených u Krajského úřadu Plzeňského kraje lze vztáhnout rovněž na všechny předchozí úkony a stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje související s napadeným rozhodnutím, ale i s Územním rozhodnutím a s řízením jeho vydání předcházejícím. Skutečností totiž je, že o všech předchozích námitkách podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování věci v jednotlivých fázích správního řízení rozhodoval ve druhém stupni zpravidla Krajský úřad Plzeňského kraje, tedy správní orgán, u něhož jsou objektivně dány důvody svědčící pro pochybnosti o tom, že úřední osoby u něj zařazené mohou mít s ohledem na svůj poměr k věci, účastníkům řízení, resp. zaměstnanecký poměr, jiný než zákonem předvídaný zájem na výsledku řízení, a ve smyslu § 14 správního řádu by se tak neměly na rozhodování jakkoliv podílet. Pakliže zdejší soud vyslovil, že všechny úřední osoby zařazené u Krajského úřadu Plzeňského kraje jsou vyloučeny z rozhodování o odvolání proti Územnímu rozhodnutí, nelze se ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu domnívat jinak, než že jsou tyto osoby vyloučeny i z rozhodování a ze všech úkonů, při jejichž provádění by mohly výsledek řízení ovlivnit. Tedy i úkonů předcházejících vydání Územního rozhodnutí. Žalobce k tomu připomíná ust. § 78 odst. 5 s. ř. s., dle něhož je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku. Dle právního názoru žalobce tak bylo povinností žalovaného zkoumat v odvolacím řízení možnou nezákonnost jednotlivých rozhodnutí a stanovisek Krajského úřadu Plzeňského kraje, jež jsou podkladem napadeného rozhodnutí nebo upravovala po procesní stránce průběh správního řízení, a to i bez výslovné námitky žalobce, z úřední povinnosti ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný se však touto skutečností nezabýval ani k námitkám žalobce v odvolání a v doplnění odvolání, a namísto toho dokonce nekriticky konstatoval, že tato byla podána opožděně. Přitom skutečnost, že ve věci rozhodovaly úřední osoby, u nichž existují důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti, má zásadní význam z hlediska zákonnosti správního řízení a samotného rozhodnutí. Žalobce pak zásadně nesouhlasí s tvrzením žalovaného o tom, že vzhledem k tomu, že dle závěrů zdejšího soudu o tom, že Krajský úřad Plzeňského kraje skutečně nemohl v tomto konkrétním řízení o odvolání rozhodovat, odpadl i důvod, aby se žalovaný v odvolacím řízení námitkami podjatosti uplatněnými v odvolání dále zabýval. Dle názoru žalobce bylo však právě proto povinností žalovaného se důsledně zabývat všemi námitkami žalobce. Stejně tak se žalobci jeví absurdním konstatování žalovaného, že: „Rozsudek tak nemá dopad na závazná stanoviska nebo stanovisko k posuzování vlivů vlivu stavby na životní prostředí, či na jiné podklady pro rozhodnutí o umístění stavby.“. Takové závěry jednak odporují § 78 odst. 5 s. ř. s., jednak vyvolávají pochybnosti o tom, že žalovaný skutečně podrobil Územní rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející náležitému přezkumu z hlediska zákonnosti, jak mu ukládá § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce má za to, že žalovaný tímto svým postupem, resp. nekonáním, kdy žalovaný bez dalšího konstatuje zákonnost všech dílčích a souvisejících rozhodnutí a stanovisek Krajského úřadu Plzeňského kraje, přes prokazatelnou existenci důvodných pochybností o jejich zákonnosti, porušil nejméně ust. § 2 odst. 1, 2 a 4 a § 89 odst. 2 správního řádu a současně ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.

Pod bodem III./A) žaloby se uvádí, že žalovaný byl s přihlédnutím k závěrům zdejšího soudu v Rozsudku povinen zkoumat ve vztahu k možné podjatosti úředních osob zařazených u správního orgánu I. stupně zákonnost rozhodnutí krajského úřadu Plzeňského kraje potvrzujících rozhodnutí správního orgánu I. stupně a nepodjatosti úřední osoby, nejméně rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/2681/2012 z 3. 9. 2012. Zvláště pak za situace, kdy Územní rozhodnutí bylo vydáno dříve, než bylo vůbec rozhodnuto o případné podjatosti úředních osob zařazených u správního orgánu I. stupně.

Pod bodem III./B) žaloby se namítá, že s ohledem na závěry zdejšího soudu v Rozsudku, byt’ se týkaly toliko řízení o odvolání proti Územnímu rozhodnutí, že existují důvodné pochybnosti o zákonnosti některých pro Územní rozhodnutí významných stanovisek Krajského úřadu Plzeňského kraje, zejména pak závěru zjišťovacího řízení dle § 7 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2015, sp. zn. ŽP/8511/10 ze dne 5. 11. 2010, závazného stanoviska k umístění zvláště velkého stacionárního zdroje znečišťování ovzduší sp. zn. ŽP/13331/10 z 28. 2. 2011 a stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2015.

Pod bodem IV./C) žaloby se vyslovuje přesvědčení o zmatečnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když se žalovaný na jednu stranu odmítl zabývat námitkami o podjatosti úředních osob, na druhou stranu však konstatuje, že Odvolací správní orgán je oprávněn zkoumat pouze to, zda námitky podjatosti byly vypořádány a zda se na rozhodnutí nepodílela úřední osoba, která byla pro podjatost vyloučena. Přitom z Rozsudku je zjevné, že v případě úředních osob zařazených u Krajského úřadu Plzeňského kraje existuje riziko tzv. „systémové podjatosti“, a to z důvodu, že Plzeňský kraj jako účastník Dohody o partnerství a spolupráci na Integrovaném systému nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji ze dne 6. 4. 2010 deklaroval společně se statutárním městem Plzeň, Sdružením měst a obcí Plzeňského kraje a vedlejším účastníkem řízení „podporu a společný zájem na vytvoření Integrovaného systému nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji, s vybudováním zařízení na energetické využití směsných komunálních odpadů a podobně vhodných odpadů na území Plzeňského kraje (t.č. v katastru obce Chotíkov a Města Touškov)“ a „v této souvislosti se zavázal v rámci svých kompetencí a možností a bez zbytečných odkladů poskytnout maximální součinnost směřující k realizaci výše uvedeného záměru.“ Je tedy zjevné, že nejméně od 6. 4. 2010 nelze považovat Plzeňský kraj, Krajský úřad Plzeňského kraje a úřední osoby u něj zařazené za nepodjaté ve všech věcech týkajících se a souvisejících se stavbou ZEVO Chotíkov. Ačkoliv žalobce na existenci systémové podjatosti opakovaně poukazoval a namítal ji rovněž v odvolání, jakož i v souvislostech Rozsudku v doplnění odvolání ze dne 8. 7. 2015, žalovaný se touto otázkou nezabýval. Namísto toho v rozporu se zjištěními zdejšího soudu a se zjevným skutečným stavem věci fakticky rezignoval na zkoumání, zda námitky podjatosti byly v předcházející fázi řízení vypořádány v souladu se zákonem. Přitom skutečnost, že o věci rozhodovaly, resp. pověřovaly MěU Nýřany rozhodováním věci, podávaly závazná stanoviska a přezkoumávaly dílčí a procesní rozhodnutí MěU Nýřany úřední osoby (zařazené u Krajského úřadu Plzeňského kraje), u nichž existuje důvodné podezření o jejich nestrannosti, má zásadní vliv na zákonnost Rozhodnutí MěU Nýřany jako i napadeného rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené a s ohledem na závěry a konstatování žalovaného v napadeném rozhodnutí lze konstatovat, že žalovaný zcela rezignoval na přezkum zákonnosti Rozhodnutí MěÚ Nýřany a řízení jeho vydání předcházejícího, když se nezabýval možnou nezákonností dílčích rozhodnutí a stanovisek vydaných Krajským úřadem Plzeňského kraje, a to ani k námitkám žalobce, ani z úřední povinnosti, přestože mu tak ukládá § 89 odst. 2 správního řádu.

Pod bodem IV./D) žaloby se v návaznosti na shora uvedené namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, když se žalovaný nezabýval námitkou místní nepříslušnosti MěÚ Nýřany k rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov, a to i v souvislostech příp. nezákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/518/12 ze dne 20. 2. 2012, resp. tuto námitku posoudil chybně a v rozporu splatnými právními předpisy. Přes závazný právní názor zdejšího soudu v Rozsudku se žalovaný nezabýval zákonností rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/518/12 ze dne 20. 2. 2012, kterým byl MěÚ Nýřany ve smyslu § 131 odst. 4 správního řádu pověřen projednáním a rozhodnutím věci. Dle právního názoru žalobce je však rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/518/12 ze dne 20. 2. 2012 nezákonné, když jednak bylo vydáno úřední osobou, u níž existuje důvodné podezření z podjatosti ve věci stavby ZEVO Chotíkov, jednak bylo vydáno v době, kdy žádné řízení o umístění stavby ZEVO Chotíkov neprobíhalo. Ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí je zjevné, že osoba zúčastněná na řízení svoji žádost o vydání územního rozhodnutí ve věci stavby ZEVO Chotíkov vzala dne 13. 2. 2012 zpět, načež Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 14. 2. 2012 územní řízení zastavil. Osoba zúčastněná na řízení následně podala žádost o vydání územního rozhodnutí až dne 2. 3. 2012, a to přímo k MěÚ Nýřany. Je tedy zjevné, že Krajský úřad Plzeňského kraje pověřil dle § 131 odst. 4 správního řádu MěÚ Nýřany rozhodováním ve věci, která však byla předtím zastavena a v níž neprobíhalo žádné řízení. Dle právního názoru žalobce tato skutečnost vyvolává přinejmenším pochybnosti o zákonnosti celého správního řízení a o příslušnosti MěÚ Nýřany k projednání věci. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/518/12 má zásadní vliv na průběh celého správního řízení, je žalobce přesvědčen nejen o nezákonnosti tohoto rozhodnutí, ale i o nezákonnosti celého správního řízení, které bylo vedeno místně nepříslušným správním orgánem.

Pod bodem IV./E) žaloby se poukazuje na skutečnost, že v průběhu správního řízení opakovaně namítal podjatost úřední osoby vedoucí správní řízení před MěÚ Nýřany, a to z důvodu, že v průběhu správního řízení činila ve vztahu k osobě zúčastněné zcela nestandardní kroky, vyvolávající pochybnosti o tom, že nemá na výsledku řízení jiný než zákonem předvídaný zájem. Na základě vlastních zkušeností pak žalobce uvádí, že takové kroky zpravidla nečiní tato úřední osoba, ani jiná úřední osoba zařazená u MěU Nýřany ve vztahu k jiným žadatelům, nehledě přitom na parametry plánované stavby a její vliv, resp. dopady na životní prostředí a její okolí. Došlo tak k porušení nejméně § 7 odst. 1 správního řádu.

Pod bodem IV./F) žaloby je žalobce s ohledem na shora uvedené přesvědčen o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když jeho podklady a podklady Rozhodnutí MěU Nýřany jsou stanoviska a mezitímní rozhodnutí správního orgánu vyloučeného z rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov, tedy Krajského úřadu Plzeňského kraje, přičemž žalovaný se v rozporu s § 89 odst. 2 a v rozporu se závazným právním názorem zdejšího soudu nezabýval zákonností a věcnou a právní správností Rozhodnutí MěÚ Nýřany a řízení jeho vydání předcházejícího, jakož i jeho podkladů. Žalobce má za to, že žalovaný se tímto postupem dopustil závažného porušení procesních ustanovení, které může mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

V části V. žaloby má žalobce za to, že v řízení před správním orgánem I. stupně došlo k významnému porušení procesních práv žalobce, jakož i dalších účastníků řízení, když neúplnou žádost o vydání územního rozhodnutí doplnila osoba zúčastněná na řízení teprve v průběhu správního řízení, a to krátce před ústním projednáním věci. Dle právního názoru žalobce nehraje roli, zda se žalobce s podklady seznámil či nikoliv, nýbrž zda byla dodržena zákonná lhůta na seznámení se s úplnými podklady rozhodnutí před ústním jednáním dle § 87 stavebního zákona. Zvláště pak v případě tak velké a z hlediska jejích dopadů významné stavby, jako je ZEVO Chotíkov. Navíc dle právního názoru žalobce nelze § 87 odst. 1 stavebního zákona chápat tak, že v případě jakékoliv stavby postačí minimální lhůta 15 dnů k seznámení se s podklady rozhodnutí, nýbrž je třeba stanovit lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí vždy s ohledem na povahu a složitost konkrétní řešené stavby. Žalobce je přesvědčen, že lhůta 15 dnů je v případě stavby, jejíž podklady včetně projektové dokumentace čítají několik svazků (šanonů), nejméně šibeniční, spíše však diskriminační, a významně omezuje práva účastníků řízení seznámit se důkladně se všemi podklady rozhodnutí a řádně hájit svá práva ve správním řízení. Nad rámec uvedeného žalobce poukazuje na skutečnost, že ačkoliv byl do podkladů před ústním jednáním nahlédnout, nebylo v jeho možnostech se s podklady před ústním jednáním důkladně seznámit, aby při veřejném projednání mohl uplatnit kvalifikované námitky a připomínky ke všem podkladům rozhodnutí. Žalobce je proto přesvědčen o tom, že postupem správního orgánu I. stupně a žalovaného byla porušena procesní práva žalobce, jakožto spolku zastupujícího veřejnost a hájícího zájmy veřejnosti. Žalobce je v této souvislosti přesvědčen o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když se žalovaný nevypořádal se shora uvedenou námitkou uplatněnou žalobcem v odvolání, neposoudil postup MěÚ Nýřany v souladu s platnou právní úpravou a aktuální judikaturou a v konečném důsledku tak posvětil nezákonný postup MěÚ Nýřany porušující procesní práva žalobce, ale i dalších účastníků řízení.

V části VI. žaloby má žalobce s ohledem na shora uvedené za to, že napadené rozhodnutí nezákonné, když žalovaný rozhodl o odvolání žalobce, Dětí Země a DZ Plzeň, aniž by zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejícího, a to ani v rozsahu uplatněných námitek, ani v rozsahu vyžadovaném veřejným zájmem, který žalobce spatřuje zejména v odůvodněném požadavku na výkon státní správy a samosprávy v souladu se zákonem a jeho mezích. Žalobce navíc převzal bez dalšího závěry Krajského úřadu Plzeňského kraje o zákonnosti závazných stanovisek, jež jsou podkladem napadeného rozhodnutí, ačkoliv existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti Krajského úřadu Plzeňského kraje ve věci stavby ZEVO Chotíkov, jak ostatně připustil zdejší soud v Rozsudku. Jedná se nejméně o přípis Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. ŽP/7761/12 z 5. 9. 2012. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí lze považovat rovněž za nepřezkoumatelné, když žalovaný v něm konstatuje, že je zjištěno, že umístění stavby je v souladu s veřejnými zájmy, k jejichž ochraně a k dohledu nad jejich dodržováním byly dotčené osoby povolány. Žalovaný toto své zjištění nikterak nezdůvodňuje, ani neuvádí, v čem je konkrétně spatřován soulad s veřejnými zájmy. Zvláště pak za situace, kdy žalobce, jakož i Děti Země a DZ Plzeň, opakovaně poukazovali na nezákonné a nestandardní postupy v územním řízení a namítali nezákonnost významných podkladů Územního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí, když tyto byly vydány Krajským úřadem Plzeňského kraje, u něhož lze s ohledem na existenci závazku vyplývajícího z Dohody o partnerství a spolupráci důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti a o jeho nestrannosti ve všech věcech týkajících se a souvisejících se stavbou ZEVO Chotíkov. Ve zbytku žalobce odkazuje na své dříve uplatněné námitky v odvolání proti Územnímu rozhodnutí, v doplnění odvolání a v neposlední řadě v dříve podané správní žalobě vedené zdejším soudem pod sp. zn. 30A 76/2012, které žalobce tímto činí součástí tohoto podání. Žalobce má za to, že žalovaný porušil nejméně ust. § 89 správního řádu a napadené rozhodnutí tak nelze než považovat za nezákonné.

Krajský úřad Jihočeského kraje se k oběma žalobám písemně vyjádřil dne 6. 11. 2015 pod čj. KUJCK 82334/2015/OREG. V tomto vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah správních spisů a vyjádřil své stanovisko k žalobním bodům obsaženým v každé z podaných žalob.

2.1. Konkrétně namítá absenci závazných stanovisek dle zákona č. 101/2001 Sb. a zákona č. 39/2015 Sb. Námitka se vztahuje ke stanovisku EIA ze dne 17. 2. 2012 vydanému jako odborné stanovisko podle zákona č. 100/20001 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2015. S účinností od 1. 4. 2015 se stanovisko podle novely citovaného zákona mění na závazné stanovisko. Žalovaný tak měl respektovat postup podle § 9a odst. 4 a odst. 5 zákona a získat závazné stanovisko pro ověření záměru, stejně tak závazné stanovisko dle čl. II. odst. 1 zákona č. 39/2015 Sb. Žalovaný pokládá námitku za nedůvodnou a setrvává na svém názoru vysloveném v odůvodnění rozhodnutí, že ani po novele zákona o posuzování vlivů není důvodné, aby rozhodnutí v odvolacím řízení bylo podmíněno novým stanoviskem vydaným příslušným orgánem ochrany přírody podle § 9a odst. 1 této novely. Územní řízení bylo ukončeno vydáním napadeného územního rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s tehdejšími platnými zákony. Jelikož bylo toto územní rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15. 10. 2012, čj. RR/3178/12, nabylo právní moci. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2014, čj. 30 A 76/2012-266, pak bylo z důvodu vyloučení úředních osob zrušeno pouze rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, nikoli samotné územní rozhodnutí orgánu 1. stupně. Stavba tak byla ve své době řádně umístěna na podkladě platného územního rozhodnutí, jež bylo výsledkem ukončeného územního řízení a v období od 29. 10. 2012 až do právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2014, čj. 30 A 76/2012-266, bylo také v právní mocí. Nenastala tak situace, kterou upravuje současná novela zákona o posuzování vlivů a s tím spojená právní úprava stavebního zákona, podle které „územní řízení vedená podle § 91 stavebního zákona, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (do 31. 3. 2015), neukončená pravomocným územním rozhodnutím přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se přerušují dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, s tím, že „v územním řízení lze pokračovat po vydání stanoviska podle § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (od 1. 4. 2015). V době nabytí účinnosti zákona č. 39/2015 Sb. bylo územní rozhodnutí pravomocné. Věc by se totiž vrátila do fáze územního řízení, pouze pokud by soud zrušil i územní rozhodnutí. V tomto případě nastalou situaci, kdy až následně na základě rozsudku soudu bylo zrušeno pouze rozhodnutí odvolacího orgánu, nikoliv územní rozhodnutí, přechodná ustanovení právního předpisu neupravují. Nedají se uplatnit ani přechodná ustanovení vztahující se k nedokončeným povolujícím řízením, k nimž bylo vydáno stanovisko EIA podle předchozí právní úpravy. Žalovaný tak ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona o posuzování vlivů neporušil.

2.2. Žalobce namítá absenci dalších podkladů ve spise - tj. stav výstavby spalovny, projekt konzervačních prací a aktualizovaná vyjádření účastníků. Žalovaný k tomuto shodně jako ve svém rozhodnutí uvádí, že v odvolacím řízení ve věci územního rozhodnutí není v jeho působnosti dohled nad dodržováním právních předpisů při provádění stavby, její konzervaci, ani nad současnými postupy správního orgánu 1. stupně. Žalovaný odmítá námitku, že nezajistil aktualizaci podkladů, jejichž platnost již skončila - platnost těchto podkladů totiž posuzoval ke dni vydání rozhodnutí správním orgánem 1. stupně. Žalovaný dále podotýká, že uvedená námitka nebyla obsažena v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalovaný je názoru, že rozhodoval na základě dostatečných podkladů, se kterými byl žalobce řádně seznámen.

Závěrem se žalovaný vyjadřuje k žalobnímu bodu 5.2, podle kterého do rozhodnutí o umístění stavby nebyly zahrnuty všechny podmínky obsažené ve stanovisku EIA. Žalovaný uvádí, shodně jako ve svém rozhodnutí, že správní orgán 1. stupně zahrnul do rozhodnutí jen podmínky vztahující se k umístění stavby s tím, že podmínky týkající se až provádění stavby, zkušebního provozu nebo užívání stavby do podmínek územního rozhodnutí zahrnout nelze. Podrobně se s jednotlivými podmínkami vypořádal na str. 6 svého rozhodnutí. Žalovaný je pak toho názoru, že povinnost podle § 10 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., tedy povinnost odůvodnit, proč některé z podmínek ze stanoviska EIA nebyly do rozhodnutí zahrnuty, se vztahuje k případu, že by nebyly zahrnuty podmínky relevantní, tedy ty, které souvisí (v daném případě) s umístěním stavby.

Ve vztahu k oběma žalobám má pak žalovaný správní orgán za to, že se dostatečně vypořádal s námitkami žalobců obsaženými v jejich odvoláních a že jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem.

Společnost Plzeňská teplárenská, a.s., navrhla, aby žaloby obou žalobců byly jako nedůvodné zamítnuty.

V