8 As 141/2012 — Nejvyšší správní soud

57 A 10/2014- 57 - text 20 pokračování 57A 10/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobce Pekelný vrch z.s., se sídlem Radyňská 5, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení Skanska a.s., se sídlem Líbalova 1, Praha 4, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2013, čj. 772/520/13, 67681/ENV/13 a ze dne 18.12.2013, čj. 771/520/13, 67672/ENV/13 t a k t o : I. Žaloby se z a m í t a j í . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou vedenou u krajského soudu pod sp.zn. 57 A 10/2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.12.2013, čj. 772/520/13, 67681/ENV/13 (dále jen „napadené rozhodnutí ze dne 19.12.2013 “), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí (dále jen „KÚPK“) ze dne 21.8.2013, čj. ŽP/5735/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí z 21.8.2013“), jímž byl stanoven společnosti Skanska a.s. (dále jen „žadatel“) způsob a podmínky vypouštění důlních vod do vod podzemních z kamenolomu Březín v k.ú. Březín podle § 38 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). 2. Žalobou vedenou pod sp.zn. 30 A 21/2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.12.2013, čj. 771/520/13, 67672/ENV/13 (dále jen „napadené rozhodnutí z 18.12.2013“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí (viz výše dále jen „KÚPK“) ze dne 13.8.2013, čj. ŽP/8219/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí z 13.8.2013“), jímž byl společnosti Skanska a.s. (viz výše dále jen „žadatel“) ve výroku I. stanoven způsob a podmínky vypouštění důlních vod do vod povrchových z kamenolomu Březín v k.ú. Březín do vodního toku Starý potok podle § 38 odst. 3 vodního zákona a výrokem II. byla povolena podle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny výjimka ze zákazu stanoveného v § 50 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, která společnost Skanska opravňuje zasahovat po dobu platnosti této výjimky vypouštěním důlních vod do Starého potoka na pozemku p.č. 2031/4 v k.ú. Březín do biotopu a přirozeného vývoje zvláště chráněného druhu živočicha – kriticky ohrožené mihule potoční (Lampetra planeri). 3. Usnesením ze dne 10.4.2014, čj. 30A 21/2014-39, byla žaloba vedená pod sp.zn. 30 A 21/2014 spojena ke společnému projednání s žalobou vedenou pod sp.zn. 57 A 10/2014 a o žalobách je nyní rozhodováno pod sp.zn. 57 A 10/2014. K uvedenému procesnímu postupu přistoupil předseda senátu jednak na základě návrhu žalobce, jednak podle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“ nebo „soudní řád správní“), neboť spolu obě věci skutkově souvisejí. II. Důvody žaloby I. 4. V žalobě původně vedené pod sp.zn. 57 A 10/2014 žalobce shrnul, že je na základě touto žalobou napadeného rozhodnutí žadatel oprávněn v souladu s § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon – (dále jen „horní zákon“) vypouštět důlní vody bez omezení s tím, že vodoprávní úřad stanovuje toliko způsob a podmínky pro toto vypouštění. 5. Dle žalobce je (i) napadené rozhodnutí z 19.12.2013 velmi nepřesvědčivé a ve velké části nepřezkoumatelné; (ii) není odůvodněno, proč žalovaný nevzal v úvahu již existující pravomocné rozhodnutí jiného správního orgánu (iii) procesní pochybení, že nebyla k návrhu žalobce spojena správní řízení ve věcech nyní soudem posuzovaných ve spojeném řízení, má dopady i do oblasti hmotně právního posouzení. 6. Konkrétně žalobce k důvodům žaloby uvedl, že je argumentace žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí z 19.12.2013 nepřesvědčivá, neboť žalovaný je při stanovení podmínek a způsobu vypouštění vázán obecně závaznými právními předpisy, zejména předpisy týkajícími se způsobu ochrany životního prostředí (§ 1 horního zákona) a v souladu s § 73 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“ nebo „správní řád“) pravomocnými rozhodnutími jiných správních orgánů, a tím je omezeno jeho správní uvážení. 7. Dále uvedl, že správní orgány obou stupňů nezohlednily, že souběžně probíhá správní řízení o vypouštění důlních vod do vod povrchových (viz napadené rozhodnutí z 18.12.2013 – poznámka soudu), i když se v obou rozhodnutích jedná o ty samé důlní vody. Tato skutečnost vyplývá i ze shodných podmínek vypouštění důlních vod v obou rozhodnutích. Dle žalobce jsou obě napadená rozhodnutí v kolizi ohledně množství důlních vod povoleného k vypouštění. Napadené rozhodnutí z 19.12.2013 se týká povoleného množství maximálně 124 000 m3/l rok (max. 7 l/s) a napadené rozhodnutí z 18.12.2013 povoleného množství maximálně 193 000 m3/l rok (max. 8 l/s). Pokud by obě napadená rozhodnutí zůstala v právní moci, došlo by k souběžnému vypouštění důlních vod v rozsahu až 317 000 m3/rok. V souvisejících dokumentech, které byly podkladem pro povolení těžby kameniva v lomu Březín je však jako maximální celkové množství uvedeno 8 l/s. Jedná se o základní dokument posuzování Záměru těžby stavebního kameniva na výhradním ložisku Březin v procesu EIA, kód Záměru PLK 1369, kde je na str. 26 uvedeno, že: „...přítoky podzemních vod budou dosahovat při maximálním zahloubení lomu o 35 m hodnot cca 6,3 l/s ... s očekávanými výkyvy od 5 do 8 l/s.“ Závazný obdobný limit maximálního množství pro vypouštění důlních vod stanoví i pravomocné rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Plzni ze dne 3.8.2010, čj. SBS 07564/2010/5 o povolení hornické činnosti, a to v rámci Plánu otvírky, přípravy a dobývání ložiska Březin (POPD), str. 26. To znamená, že Obvodní báňský úřad v Plzni stanovil v souladu s § 8 odst. 2 vyhlášky č. 104/1988 Sb., o racionálním využívání výhradních ložisek (dále jen „vyhláška č. 104/1988 Sb.“) podmínky pro hornickou činnost. Žalovaný nerespektoval toto pravomocné rozhodnutí a nezdůvodnil, proč se tímto rozhodnutím jiného správního orgánu necítí být vázán. Při teoretickém předpokladu nabytí právní moci obou napadených rozhodnutí by bylo povoleno vypouštění důlních vod v rozsahu celkem maximálně 317 000 m3/rok. S tímto množstvím však výchozí hydrogeologické a enviromentální posuzování, které bylo podkladem pro vydání obou napadených rozhodnutí, neuvažovalo a tedy i z tohoto důvodu by obě prvostupňová a napadená rozhodnutí byla v kolizi se základními předpoklady správního řízení. V takovém případě by podklady správního řízení musely odpovídat celkovému množství vypouštěných vod v maximální výši 317 000 m3/rok. Oddělení rozhodnutí, kdy podklady pro každé takové rozhodnutí vycházejí z výrazně nižšího množství, by vedlo k výraznému porušení právních předpisů (obdobně Nejvyšším správním soudem judikován postup tzv. „salámovou metodou“, kdy účastníci postupují v jednotlivých řízeních odděleně, neboť při spojení by pravděpodobně nedosáhli úspěchu, či výsledek takových řízení by byl zásadně odlišný). Z tohoto důvodu proto žalobce ve správním řízení navrhoval spojení obou správních řízení. Jeho procesní návrh v tom směru byl prvostupňovým správním orgánem zamítnut jako nedůvodný s argumentací, že předměty řízení jsou odlišné a že jsou ke každému správnímu řízení potřebné jiné podklady. Tato argumentace na základě výše uvedených skutečností však postrádá jakékoli věcné opodstatnění a ve svých důsledcích je protizákonná. Tento postup však akceptoval žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí z 19.12.2013. II. 8. V žalobě původně vedené pod sp.zn. 30 A 21/2014 žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí z 18.12.2013 odůvodněno v podstatě tím, že veřejný zájem na povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) z ochrany kriticky ohroženého druhu mihule potoční (Lampetra planeri) dle vyhl. č. 395/1992 Sb. v platném znění nedosahuje intenzity veřejného zájmu na dobývání výhradního ložiska vyhrazeného nerostu, tedy těžby čediče a převažuje nad zájmem ochrany přírody. Převaha veřejného zájmu na těžbě kameniva nad veřejným zájmem na ochranu přírody je dovozována ekonomickými a sociálními potřebami území. Ohrožení biotopu mihule potoční je jenom teoretické a vypouštění důlních vod do vod povrchových, tedy do Starého potoka, biotop neovlivní. Územně plánovací dokumentace obce Nečtiny zahrnuje vymezení dobývacího prostoru a z jejího schválení dovozuje, že