8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

57 A 9/2015- 44 - text 15 pokračování 57 A 9/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobce: MGH-CONSULT spol. s r.o., se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 727/1, zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, se sídlem Praha 3, Domažlická 1256/1, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2014 č.j. 3018/DS/14-8, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadené rozhodnutí. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2014 č.j. 3018/DS/14-8 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „prvoinstanční orgán“) vydanému dne 3.9.2014 pod č.j. 16994/OD-P/14 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) rozhodnuto tak, že „výrok č. I. o správním deliktu ze dne 24. září 2013 se ruší a řízení o tomto správním deliktu se zastavuje“, „rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, vydané dne 3. září 2014, pod č.j. 16994/OD-P/14, se mění takto: - ve výrokové části, na straně druhé, v odstavci šestém, se slova pokuta ve výši 2.500 Kč (dvatisícepětset korun českých) nahrazují slovy pokuta ve výši 2.000,- Kč (slovy dvatisíce korun českých); - v odůvodnění, na straně šesté, v odstavci sedmém, se slova pokutu 2.500 Kč nahrazují slovy pokutu ve výši 2.000 Kč; - v části odůvodnění se odůvodnění výroku č. I. napadeného rozhodnutí z textu vypouští bez náhrady“ a že „v ostatních částech napadené rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, vydané dne 3. září 2014, pod č.j. 16994/OD-P/14, potvrzuje“. Prvoinstančním rozhodnutím bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto tak, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona, a to tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Volvo, registrační značky …, nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byla dne 24.9.2013 v čase a místě specifikovaném v rozhodnutí dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když neznámý řidič předmětného vozidla nerespektoval dopravní značení IP 27a – „Pěší zóna“ a s vozidlem stál v této zóně na místě, které není označeno jako parkoviště. Pod bodem II. a III. výroku rozhodnutí bylo rozhodnuto tak, že se žalobce stejných správních deliktů dopustil i dne 13.3.2014 (bod II.) a dne 16.1.2014 (bod III.) v časech a místech specifikovaných v rozhodnutí. Za uvedené správní delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.500 Kč; současně byla žalobci uložena povinnost náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba. Žalobce nejprve upozornil na to, že mu prvoinstančním orgánem bylo doručeno rozhodnutí č.j. 16994/OD-P/14 ze dne 2.9.2014, žalovaný však ve svém rozhodnutí hovoří o rozhodnutí ze dne 3.9.2015, kteréžto neexistuje; žalobce žalobou napadá rozhodnutí prvoinstančního rozhodnutí ze dne 2.9.2014. Žalobce v prvním žalobním bodu, který se týká skutku ze dne 16.1.2014, sporoval požadavek správních orgánů na předložení originálu plné moci prokazující zastoupení žalobce advokátem Mgr. Bc. Lukášem Bělským a s tím spojené nepřijetí vysvětlení s uvedením totožnosti řidiče vozidla, které bylo prvoinstančnímu orgánu zasláno jmenovaným advokátem. Žalobce k tomu uvedl, že prostřednictvím svého zmocněnce zaslal své vyjádření k předmětnému skutku. Vyjádření včetně plné moci bylo správnímu orgánu zasláno advokátem prostřednictvím datové schránky. Žalobce je toho právního názoru, že ze správního řádu nevyplývá povinnost předkládat správnímu orgánu plnou moc opatřenou doložkou autorizované konverze a že ze zákona nevyplývá povinnost předkládat správním orgánům plnou moc v originálu. Oprávnění správního orgánu jako orgánu státní moci musí vyplývat ze zákona. Ze zákona možnost správního orgánu prvního stupně postupovat způsobem, kterým správní orgán postupoval, nevyplývá. Prvoinstanční orgán a následně i žalovaný tak postupovaly nezákonně. Žalobce prvoinstančnímu orgánu zákonným způsobem sdělil totožnost řidiče. V druhém žalobním bodu, který se týká skutku ze dne 13.3.2014, žalobce nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že ve věci byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, přesto nebyly v zákonné lhůtě zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a proto byla věc odložena. Žalobce s poukazem na § 125f odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), argumentoval tím, že prvoinstančnímu orgánu sdělil identitu řidiče, který se dopustil předmětného skutku. Toto sdělení je ze zákona skutečností odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, neboť prvoinstanční orgán zjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti této osobě. Navzdory výše uvedenému se prvoinstanční orgán ani nepokusil uvedenou osobu obeslat, a to dokonce za situace, kdy zná její identitu. Prvoinstanční orgán porušil zákon a zcela účelově věc odložil s odkazem na § 66 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), a to proto, aby mohl zahájit řízení s provozovatelem vozidla – žalobcem. Z postupu prvoinstančního orgánu vyplývá nezákonná premisa, a totiž, že prvoinstanční orgán považuje osobu cizince za automaticky nedostupnou. Nezahájí proti ní řízení o přestupku, protože je pro něj mnohem jednodušší zahájit řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla – žalobcem. Tento přístup je však v rozporu se zákonem. Žalobce sdělil prvoinstančnímu orgánu totožnost řidiče, správní orgán tak již „zjistil údaje odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě“. Za této situace správní orgán musí zahájit řízení proti této osobě - řidiči a nemůže věc odložit pro to, že by nevěděl, proti komu má řízení zahájit. Prvoinstanční orgán i žalovaný mají kompletní identifikaci řidiče k dispozici. Žalobce nemůže za to, že byl řidičem cizozemec a že má cizí jméno a příjmení a že bydlí v cizím státě. Pokud se prvoinstanční orgán snažil donutit žalobce, aby mu překládal jméno a příjmení řidiče do českého jazyka, případně i jeho adresu, postupoval nezákonně. Z mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána, vyplývá, že každý má právo na to, aby vystupoval ve vztahu vůči orgánům státu ve svém rodném jméně a příjmení. Tyto právní předpisy mají vyšší právní sílu než zákon a jsou jim nadřazeny. I přes výše uvedené žalobce v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl jméno, příjmení a adresu řidiče v překladu do českého jazyka. Ze všech výše uvedených důvodů považuje žalobce rozhodnutí za nezákonné. Ve třetím žalobním bodu žalobce uvedl, že před prvoinstančním orgánem i v odvolání opakovaně uvedl, že považuje postup i rozhodnutí prvoinstančnímu orgánu za nezákonné také proto, že nebyla naplněna ani další ustanovení zákona o silničním provozu: - Pro splnění podmínky § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu je nutné prokázat naplnění § 2 odst. 1 přestupkového zákona, což prvoinstanční orgán žádným způsobem neprokázal. - Pro splnění podmínky § 125f odst. 2 písm. c) zákona silničním provozu je nutné prokázat, že následkem jednání popsaného prvoinstančním orgánem a žalovaným nebyla způsobena dopravní nehoda, a to i taková, která se nemusí hlásit Policii České republiky (nesplňuje podmínky dle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu). Z prvoinstančního rozhodnutí ani z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak může prvoinstanční orgán i žalovaný s jistotou a nezpochybnitelně tvrdit, že v rozhodnutí popsané jednání vykazuje znaky přestupku a nemá za následek dopravní nehodu. Znamená to tedy, s ohledem na požadovaný důkazní standard a důkazní břemeno, které v přestupkovém řízení leží na správním orgánu, že musí být nade vší rozumnou pochybnost prokázáno, že nedošlo k dopravní nehodě. Důkazní břemeno nese správní orgán. Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2006 č.j. 2 As 46/2005-55. Žalobce na tuto skutečnost upozornil ve svém vyjádření i v odvolání, žalovaný se k ní ale nevyjádřil. V dalším, čtvrtém, žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgány neuvádí, že by měl žalobce omezit nebo dokonce ohrozit jiného účastníka silničního provozu. Je tak nesporné, že při domnělém nezákonném jednání žalobce nejen nikoho neohrozil, ale dokonce ani neomezil. Jednáním žalobce tedy nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. K tomuto svému názoru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.200 č.j. 5 As 104/2008-48 s tím, že ačkoli se předmětný rozsudek týká překročení nejvyšší povolené rychlosti, jsou všechny závěry aplikovatelné i na řízení o „výše uvedeném skutku“. Dle žalobce je „argumentace NSS proto podle