2 Afs 81/2004 — Nejvyšší správní soud

57 Af 45/2013- 176 - text 11 pokračování 57 Af 45/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Miroslavy Kašpírkové, v právní věci žalobce M.B., proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25.11.2013, č.j. 26201/13/5000-14503-703460, a č.j. 26202/13/5000-14503-703460, t a k t o: I. Žaloby se z a m í t a j í. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadená rozhodnutí. Žalobce se žalobami domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2013, č.j. 26201/13/5000-14503-703460 (dále jen „první napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 9.5.2013, č.j. 979994/13/2301-25201-404726, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím bylo částečně vyhověno odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 25.3.2013, č.j. 520296/2301-25201-402537 (dále jen „první prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo pro specifikované pohledávky zřízeno zástavní právo na specifikovaných nemovitostech žalobce. Žalobce se dále domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2013, č.j. 26202/13/5000-14503-703460 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 9.5.2013, č.j. 980061/13/2301-25201-404726, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím bylo částečně vyhověno odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 25.3.2013, č.j. 519873/2301-25201-402537 (dále jen „druhé prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo pro specifikované pohledávky zřízeno zástavní právo na specifikovaných nemovitostech žalobce. II. Žaloby. Žalobce žaloby odůvodnil tím, že napadená rozhodnutí jsou v rozponu s Ústavou a zákony České republiky, morálkou a etikou. Žalovaný ve svém usnesení v odůvodnění píše, že předmětné zástavní právo bylo správcem daně zřízeno za účelem zajištění daňové pohledávky v celkové výši 41.716 Kč váznoucí za žalobcem, konkrétně se jedná o odvod za porušení rozpočtové kázně, který byl stanoven výměrem č.j. 235528/02/138980/03040 ve výši 11.088 Kč, penále na dani z převodu nemovitostí ve výši 29.518 Kč, stanovené platebním výměrem č.j. 223423/03/138962/1673, exekuční náklady ve výši 404 Kč a ve výši 706 Kč. Proti těmto údajným pohledávkám a požadavkům na peníze žalobce podával odpor, specifikoval skutečnosti a podložil jejich neoprávněnost a nezákonnost. A to svým podáním k soudu v žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu na srážky z důchodu v částce 11.088 Kč, napadené rozhodnutí č.j. 26334/13/5000-14503-703460 z 25.11.2013 a v žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu ve věci odvolám proti exekučnímu příkazu na srážky z důchodu v částce 29.518 Kč, napadené rozhodnutí: č.j.: 26335/13/5000-14503-703460 z 25.11.2013. Žalovaný uvádí na str. 3 rozhodnutí, že podmínkou zřízení zástavního práva je existence právního titulu. Ten v tomto řízení není, to žalobce uvádí ve svých podáních a žalobách. Výměry nebyly řádnou pohledávkou. Dále je na této straně v rozhodnutí v odůvodnění uvedeno: „Zástavní právo je obecným právním institutem sloužícím k zajištění pohledávky“. Ale v tomto předmětném rozhodnutí ve věci je zřízení zástavního práva porušení práva vlastnit majetek, které zaručeno ústavním právem, ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., čl. 11. V prvním odstavci na str. 4 (resp. v poslední větě na straně 3) rozhodnutí žalovaného je uveden křivý údaj, že pohledávky nebyly odvolatelem uhrazeny řádně a včas, i když finančnímu orgánu bylo známo to, že došlo k nemožnosti plnění, výměry nemohly být plněny vůbec pro nedostatek finančních prostředků z důvodu sociální tísně. V závěru rozhodnutí orgán uvádí, že v demokratickém a právním státě patří mezi jedno z nezpochybnitelných morálních práv i právo věřitele, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla uhrazena, čímž řízení politizují. Státní orgán nahrazuje ve svých frázích slovo socialistický slovem demokratický. V demokratickém státě by se především měla dodržovat ústava a lidská práva. A morální práva zde citovat v tomto řízení je zrůdnost, když se zde brutálně vymáhají peníze na starém nemocném člověku bez prostředků k obživě jen na základě křivých údajů. Kdyby zde byl právní stát, jenž je zde citován, tak by se něco takového nemohlo dít. Správce daně se řídí zásadou zákonnosti obsaženou v Listině základních práv a svobod, konkrétně čl. 11 odst., která stanoví, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. V souladu se zásadou legality je tedy veškerá činnost správce daně vázána právním řádem. Toto ustanovení však svými rozhodnutími porušuje nejen správce daně ale i žalovaný, a to nedodržení daňového řádu, zákona č. 280/2009 Sb. a předešlého zákona č. 337/1992 Sb., dále pak zákona č. 40/1964 Sb. Tento poslední uvedený zákon se v tomto rozhodnutí ještě zpochybňuje. Postup úředníků úřadu práce a úředníků finančních orgánů je pouze akt zla, vedený brutálně proti občanu v tísni. Finanční orgány porušují ústavu České republiky, ústavní zákon č. 162/1998 Sb., tím, že porušily: čl. 2 tohoto zákona, jenž ukládá, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 11 odst. 1 omezením vlastnického práva, odst. 5, který ukládá, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Úředníci finančních orgánů v tomto řízení provedli protiprávní jednání, nedodrželi daňový řád a občanský zákoník. Na rozhodnutí finančních orgánů se vztahuje § 39 zákona č. 40/1964 Sb., který ustanovuje, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. III. Vyjádření žalovaného k žalobám. Žalovaný navrhl zamítnutí žalob. Ve vyjádření k žalobám uvedl, že z ustanovení § 170 daňového řádu zřetelně plyne, že k zajištění daňové pohledávky může správce daně rozhodnutím zřídit zástavní právo. V daném případě zřídil správce daně zástavní právo na základě odvolatelových nedoplatků (odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 11.088 Kč, penále na dani z převodu nemovitostí ve výši 29.518 Kč a exekučních nákladů ve výši 404 Kč a 706 Kč, které jsou blíže žalovaným specifikované na str. 3 napadených rozhodnutí. Z ustanovení § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu je dovoditelné, že exekučním titulem může být jen takové rozhodnutí, které je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí se v právní úpravě obsažené v ustanovení §§ 101 a 103 daňového řádu váže k podmínce účinnosti rozhodnutí a tedy fakticky k podmínce řádného doručení. Žalovaný v daném případě ověřil, že všechny výše uvedené nedoplatky žalobce jsou pravomocné a vykonatelné a jsou správcem daně evidovány na osobním daňovém účtu žalobce. Žalovaný je toho názoru, že podkladová rozhodnutí představující exekuční tituly pro zajištění daňových pohledávek žalobce zřízením zástavních práv jsou další fází daňového řízení navazujícího na vyměřovací řízení, kdy byla splněna podmínka existence pravomocných rozhodnutí vztahujících se k vykonávacímu řízení, která zakotvuje povinnost žalobce uhradit zde uvedené částky. K omezení vlastnického práva žalobce ze strany správce daně nedošlo. Zásahy do vlastnického práva jako práva základního je třeba co nejvíce minimalizovat. K danému se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2.12.2008, podle kterého cit. „interpretace a aplikace daňového práva procesního a hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto základního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva“. Ze správního spisu se podává, že předmětná zástavní práva byla správcem daně zřízena k nemovitostem, které jsou ve vlastnictví žalobce. Nejednalo se, jak žalobce, uvádí o „údajné pohledávky“, nýbrž předmětná zástavní práva byla správcem daně zřízena za účelem zajištění nedoplatků žalobce v celkové výši 41.716 Kč na základě vykonatelných rozhodnutí. Žalovaný k danému rovněž poukazuje na skutečnost, že u všech těchto správcem daně vymáhaných nedoplatků uplynula lhůta k plnění, neboť v této lhůtě nebyly uložené povinnosti žalobcem dobrovolně splněny. K žalobcem namítanému „křivému údaji, že pohledávky nebyly uhrazeny řádně a včas vzhledem k jeho finanční tísni“ si dovoluje žalovaný odkázat na odůvodnění žalobami napadených rozhodnutí (viz. str. 5 a 6) a dále plně odkázat na str. 3 rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 17/2010 - 106 ze dne 29.4.2010 a na související rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 57 Ca 42/2008-43 ze dne 16.10.2009, kde byla žalobcem uplatněna zcela totožná námitka, která byla příslušným správním soudem shledána nedůvodnou. Česká republika je po