6 As 73/2016 — Nejvyšší správní soud

30 A 175/2016- 36 - text 13 pokračování 30A 175/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudce JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a soudce Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: K.D., narozena …, bytem …, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2016 č. j. DSH/9732/16, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2016 č. j. DSH/9732/16, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 27. 6. 2016 č. j. MMP/154934/16, kterým byla žalobkyni dle ust. § 125f odst. 3 za využití ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“) uložena pokuta ve výši 1.500 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále byla žalobci v souladu s ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. K porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo dne 9. 7. 2015 v době nejméně od 13:14 do 15:05 hod. tak, že neznámý řidič zastavil a stál s vozidlem zn. Toyota Yaris, RZ … (dále též „vozidlo“), jehož je žalobkyně provozovatelkou, v Plzni, v ulici Husova ulice v prostoru před budovou České národní banky, za křižovatkou ulic sady Pětatřicátníků x Smetanovy sady x Husova, po pravé straně ve směru jízdy k autobusovému nádraží, v úseku označeném svislou dopravní značkou IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou „Placené, Po-Pá 7.00-19.00, zóna B“. II. Žaloba Žalobkyně v prvé řadě namítala, že správní orgán neprovedl dostatečné kroky ke zjištění osoby řidiče. Žalobkyně je toho názoru, že správní orgán měl předvolat k podání vysvětlení řidiče vozidla, pana X., jehož totožnost správnímu orgánu žalobkyně sdělila. Správní orgán měl zjistit, zda je tato osoba pachatelem přestupku či nikoli a případně vést proti ní přestupkové řízení. Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že takový postup krátil žalobce na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti její a jejího obhájce a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (ust. § 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně dále uvedla, že správní orgán neprokázal, že by řidič vozidla neměl zakoupen parkovací lístek a dopouštěl se tak přestupku. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, avšak ten nemůže být považován za důkazní prostředek. Žalobkyně rovněž namítala, že na fotografiích z místa spáchání přestupku není patrné, že by nebyl řidič vozidla neměl ve vozidle zakoupen platný parkovací lístek. Fotografie jsou nekvalitní a na žádné není vidět za čelní sklo vozidla. Žalobkyně dále uvedla, že na fotografiích není uveden datum a čas pořízení fotografie, když tento je pouze vložen pod fotografii. Je tedy zřejmé, že datum a čas byly k fotografii přidány dodatečně. Je tedy možné, že policie pořídila fotografie v době, kdy řidič parkoval na daném místě zcela řádně (tj. kdy nemusel mít zakoupen parkovací lístek, případně kdy platil parkovací lístek, který si řidič vozidla původně zakoupil). Žalobkyně rovněž namítala, že odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla již zanikla z důvodu promlčení. Žalobkyně měla dále za to, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v ust. § 10 ods. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s ústavou, ústavními principy a základními právy. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 11. 2016 nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a poté se vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobkyně. K námitce žalobkyně, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče vozidla, žalovaný uvedl, že tvrzení žalobkyně, že správní orgán I. stupně postupoval protizákonně, je zcela nedůvodné, stejně jako tvrzení, že správní orgán I. stupně měl zahájit řízení o přestupku s konkrétní osobou řidiče. To by bylo možné pouze v případě, že by byl na podkladě jí uvedených údajů řidič bezpochyby ustanoven, jinými slovy, že by ve věci uvedená osoba podala vysvětlení, na podkladě kterého by nebylo o osobě řidiče v době spáchání přestupku žádných pochyb, což v daném případě nebylo. Žalovaný nepovažoval za důvodnou ani námitku, že správní orgán vycházel ze skutečností známých z úřední činnosti, aniž by tuto činnost blíže specifikoval. Ve spisové dokumentaci vedené správním orgánem I. stupně jsou na stranách 35-46 kopie dodejek prokazující bezúspěšné pokusy o doručování písemností panu L.Y. v jiných řízeních, žalobkyně měla možnost seznámit se se všemi podklady rozhodnutí. Žádná procesní práva žalobkyni v řízení upřena nebyla. K námitce, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, žalovaný uvedl, že ve věci bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, přičemž žalobkyně byla o termínu dokazování s předstihem vyrozuměna, bylo jí sděleno, jaké důkazy budou prováděny a mohla se tohoto dokazování účastnit, navrhovat důkazy a uplatňovat skutková i právní tvrzení. Této možnosti nevyužila, což jde k její tíži. K námitce, že správní orgán neprokázal porušení povinnosti stanovené dopravní značkou IP 13c, resp., že vycházel pouze z úředního záznamu, žalovaný uvedl, že na podkladě předložené spisové dokumentace nemá žádnou pochybnost, že nezjištěný řidič v místě přestupku s vozidlem zaparkoval a ve vozidle umístil parkovací lístek platný pouze do 10:34 hodin dotčeného dne, přičemž vozidlo bylo v místě zaparkováno ještě ve 13:00 hodin, čímž byla porušena povinnost vyplývající z dotčené dopravní značky IP 13c. Svědčí o tom jednak oznámení přestupku a především pořízená fotodokumentace pořízená strážníky městské policie, kteří neměli jakýkoliv důvod uvádět ve věci nepravdivé skutečnosti. Dále podal ve věci svědeckou výpověď zasahující strážník pan J.H.,, který uvedl, že v dotčeném vozidle nebyl umístěn platný parkovací lístek. V daném případě tak úřední záznam nebyl považován za stěžejní důkaz, nýbrž za listinný podklad, který je v souladu s důkazem, jímž je pořízená fotodokumentace. K žalobkyní namítané neústavnosti právní úpravy institutu správního deliktu provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2016 č. j. 6 As 73/2016, přičemž neshledal vážný důvod pochybovat o ústavnosti předmětné právní úpravy. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně týkající se promlčení správního deliktu. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání, žalovaný i žalobce ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., a proto soud nenařizoval jednání ve věci samé. Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Při posouzení věci vycházel soud především z následujících zákonných ustanovení: Dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí: „Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ Dle ust. § 10 odst. 3 citovaného zákona pak platí: „Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na poze