8 As 6/2011 — Nejvyšší správní soud

57 A 75/2016- 60 - text 20 pokračování 57A 75/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobkyně: nezletilá A.Ž., zastoupená matkou L.Ž., jako zákonnou zástupkyní, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.6.2016, čj. ŠMS/5355/16, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobkyně se prostřednictvím své matky, jako zákonné zástupkyně, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10.6.2016, čj. ŠMS/5355/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Mateřské školy Štěnovice, okres Plzeň-jih (dále jen „mateřská škola“) ze dne 6.5.2016, čj. MŠŠ/244/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že se žalobkyně nepřijímá k předškolnímu vzdělávání na této mateřské škole ve školním roce 2016/2017. Žalobkyně navrhovala, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. II. Důvody žaloby Žalobkyni bylo odepřeno přijetí do předškolního vzdělávání a přístup ke službám poskytovaným dětem mateřskými školkami. Jediným důvodem bylo, že žalobkyně neabsolvovala řádně některá z povinných očkování, která jsou uložena podzákonnými právními předpisy České republiky. Prvostupňovým a napadeným rozhodnutím tak byla porušena základní práva žalobkyně zaručená Úmluvou o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen „Úmluva''), Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o biomedicíně") a Listinou základních práv EU (dále jen „Charta"). Na podporu svého tvrzení žalobkyně poukázala na nepoužitelnost a neplatnost § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ZOVZ“ nebo „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Dle žalobkyně se žalovaný svévolně nevypořádal s mnoha explicitně vznesenými námitkami v odvolání a pominula řádně splnit své procesní povinnosti. V přímé souvislosti s tím se poté dopustil nesprávného úředního postupu a mnohočetně porušil základní práva žalobkyně. V části II. žaloby žalobkyně namítala „Popření povinnosti přednostní aplikace ústavního práva ve správním řízení“. Uvedla, že v odvolání explicitně žádala ve svém případě o výjimku ve vztahu k očkování, kterou jí zaručují předpisy ústavního, mezinárodního i unijního práva. Žádost detailně rozvedla a mnoha konkrétními argumenty odůvodnila. Žádost však nebyla správními orgány po věcné stránce vůbec posouzena, viz odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Ředitelka mateřské školy nemohla ve svém rozhodnutí zohlednit požadovanou výjimku z očkování, vzhledem k tomu, že jí zákon toto správní uvážení neumožňuje.“ Žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 449/06 a sp.zn. I. ÚS 1253/14 (nálezy Ústavního soudu v tomto rozsudku citované jsou dostupné na . http://nalus.usoud.cz), jimiž bylo dostatečně objasněno, že existují odůvodněné výjimky z povinnosti k očkování, a to výjimky ústavního (mezinárodního) práva, jejichž aplikace má přednost před aplikací ostatních předpisů podústavního práva České republiky. Pokud existuje ústavně zaručená výjimka, kterou nemohou příslušné správní orgány při svém rozhodování zohlednit a nemusí ji proto ani věcně přezkoumat, kdo může žádost o výjimku přezkoumat a zohlednit jako první? Pokud by výjimku ve prospěch žadatele o výjimku nemohl posoudit nikdo, pak taková výjimka po materiální stránce vůbec neexistuje. Takový výklad práva by byl v přímém rozporu s nálezy Ústavního soudu, který existenci ústavně zaručeného práva jednotlivce na takovou výjimku (v dostatečně odůvodněných případech) potvrdil. Dle žalovaného se mateřské školky v České republice rozhodující jako prvostupňové správní orgány posuzováním takové ústavně zaručené výjimky nemohou po věcné stránce vůbec zabývat a nemohou ji proto udělovat nikomu. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí ani žalovaný nepovažuje posouzení žádosti o výjimku a rozhodnutí o ní za svou povinnost. Žalovaný transparentně vyjádřil svůj právní názor, že skutečnost, že mateřská škola nemůže takové výjimky zohlednit, zakládá nedůvodnost odvolání. Tedy, že není povinností žalovaného nahrazovat činnost prvostupňového správního orgánu. Co nebyl povinen zohlednit prvostupňový správní orgán, není povinen zohlednit ani odvolací orgán. (Tento názor sám o sobě logický je.) Pokud by žalovaný měl pravdu, a pokud se výklad práva nemá příčit nálezům Ústavního soudu, měl by to být správní soud, který by byl jako první oprávněn posoudit a rozhodnout o udělení či neudělení ústavně zaručené výjimky. Žalobkyně ale nechápala, proč musí, než se obrátí na správní soud, nejprve podstoupit dvě správní řízení (prvostupňové a odvolací), která apriori nemohou vést k vyhovění její žádosti. Nechápala, jak mohlo být vydáno pravomocné správní rozhodnutí, ve kterém apriori nemůže být rozhodnuto o jejím právu na výjimku, která je zcela zásadní pro způsob konečného správního rozhodnutí v meritu věci (přijetí či nepřijetí k předškolnímu vzdělávání). Žalobkyně byla přesvědčena, že mezi její ústavně zaručená práva patří i právo, aby o obsahu jejích jiných ústavně zaručených práv bylo rozhodnuto právě v tom typu řízení (ještě před pravomocným rozhodnutím), pro jehož výsledek je určení obsahu jejích ústavních práv významné, a proto nezbytné. Proto žalobkyně tvrdila, že žalovaný a mateřská škola nesplnili svou zákonnou povinnost zabývat se obsahem její žádosti o udělení výjimky z důvodu přesvědčení a svědomí. V rozporu se svými povinnostmi tak neurčili existenci subjektivního práva žalobkyně na udělení této výjimky ve smyslu ratia decidendi nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1253/14. Protože téměř veškerá věcná a odborná argumentace žalobkyně směřovala k odůvodnění práva na tuto výjimku, ale vůbec nebyla žalovanou posouzena a vypořádána, nelze způsob posouzení ani napadnout a vtahovat do této správní žaloby. Tím byla žalobkyně krácena na svých právech a žalovaný porušil zásadu dobré správy, zásadu zákonnosti a zásadu materiální pravdy. V části III. žaloby žalovaná namítala „Zjevně nesprávné odůvodnění rozhodnutí“. Konkrétně žalobkyně namítala, že žalovaný vztahuje nález Ústavního soudu sp.zn. 449/06 pouze k povinnosti očkování a činí ústavní výjimku pouze ze sankcí (peněžitých) za nesplnění této povinnosti, proto z něj nelze dovozovat, že děti neočkované podle zákona je možné pouštět do mateřských školek, což je chápání práva ryze formalistické a v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Zákonný výkon základních lidských práv a svobod musí být vždy a za všech okolností beztrestný. Pokud existuje kolize dvou základních práv, poté jedno zkrátka vykonat nelze. Respektive jeho výkon v takovém případě je nezákonný. (Neplatí tedy vstupní předpoklad zákonného výkonu základních práv a svobod). Nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 449/06 a po něm ještě zřetelněji nález sp.zn. I. ÚS 1253/14 potvrdily, že za určitých okolností, které musí být splněny, existuje silné základní právo každého jedince, nepodřídit se zákonné povinnosti očkování. Odmítnutí očkování je poté výkonem tohoto základního práva. Jsou-li kumulativně splněny Ústavním soudem dovozené čtyři podmínky (bod 42, I. ÚS 1253/14) jedná se o výkon zákonný. Pokud podmínky splněny nejsou, jedná se o výkon nezákonný. Žalobkyně vykonala své právo zákonným způsobem při kumulativním splnění všech čtyř podmínek. (Těmito se však oba správní orgány zcela odmítly zabývat.) Proto nesmí být žalobkyně žádným způsobem trestána za výkon tohoto svého základního ústavně zaručeného práva. Trest není jen uložení pokuty či finanční sankce zákonnému zástupci žalobkyně, ale je to jakékoliv omezení žalobkyně oproti ostatním dětem. Je to mj. jakákoliv forma diskriminace žalobkyně. Zde má formu znepřístupnění možnosti účastnit se předškolního vzdělávání. Žalobkyně proto tvrdila, že jí bylo žalovaným zabráněno v beztrestném zákonném výkonu jejích ústavně zaručených práv a svobod. Pouze doplňkově upozornila, že děti, které očkovány byly a nevytvořily se u nich účinné protilátky (4-7% očkovaných dětí) jsou stejným zdravotním rizikem pro ostatní děti ve školce, jako je žalobkyně, a do této školky chodit mohou. Nikoho nezajímají jejich hladiny protilátek, aby (případně při laboratorním zjištění selhání očkování) mohly být přeočkovány jinou vakcínou. Toto pro nikoho z ochránců veřejného zdraví v této zemi totiž už není důležité. Hlavně že bylo dosaženo programové spotřeby vakcín, nikoliv účinné imunologické ochrany jednotlivců a kolektivů. V části IV. žaloby žalobkyně namítala „Zjevně nesprávné odůvodnění rozhodnutí“. K tomu uvedla, že žalovaný zjevně dez