7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

30 Af 11/2017- 57 - text 23 30 Af 11/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně Z.P., bytem …, zastoupené Mgr. Josefem Bedečem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Chebská 80/52, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2017, čj. 152/2017-900000-304.6, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobou ze dne 23. 2. 2017, Krajskému soudu v Plzni (dále též „soud“) doručenou téhož dne, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2017, čj. 152/2017-900000-304.6 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Karlovarský kraj (dále též „celní úřad“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 8. 11. 2016, čj. 31527-9/2016-540000-12. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyni dle § 135zk odst. 2 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o spotřebních daních“ nebo „ZSD“), jako fyzické podnikající osobě uložena pokuta 50 000 Kč za spáchání správního deliktu proti značení tabákovými nálepkami dle § 135zk odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, neboť dne 5. 5. 2016 v prostorách provozovny označené nápisem „Infocentrum“ na adrese Skalná, Česká ulice 569, skladovala a nabízela k prodeji tabákové výrobky, které byly značeny tabákovými nálepkami, které odpovídaly jiné než v době kontroly platné sazbě daně, a proto se ve smyslu § 118c odst. 3 zákona o spotřebních daních považovaly za neznačený tabákový výrobek. Žalobkyně se domáhala též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Zákon o spotřebních daních upravuje mimo jiné povinnosti při značení tabákových výrobků. Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). II. Žaloba Žalobkyně odůvodnila žalobu pěti skupinami žalobních bodů (část III., body č. 3 – 7 žaloby). V první skupině žalobkyně namítala porušení § 50 odst. 3 správního řádu. K tomu nejprve ocitovala znění předmětného ustanovení a odbornou literaturu podávající jeho výklad (konkrétně publikaci Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 206), přičemž uvedla, že je evidentní, že prvoinstanční správní orgán zcela rezignoval na naplnění § 50 odst. 3 správního řádu, přestože se v dané věci jedná o řízení, jehož konečným důsledkem má být uložení povinnosti z moci úřední, konkrétně povinnosti k zaplacení pokuty dle § 135zk odst. 2 písm. a) ZSD. Již k okamžiku vydání oznámení prvoinstančního správního orgánu o zahájení řízení o správním deliktu ze dne 10. 6. 2016, čj. 31527-2/2016-540000-12, byl prvoinstanční správní orgán připraven nijak nereflektovat vyjádření a případné důkazní návrhy žalobkyně (k této námitce viz níže), když současně byla žalobkyně usnesením ze dne 18. 10. 2016, čj. 31527-6/2016-540000-12, informována o ukončení dokazování, aniž by se dokazování v jakékoli formě a kdykoliv v průběhu správního řízení skutečně před prvoinstančním správním orgánem provádělo. Nejenže tedy prvoinstanční správní orgán evidentně nehodlal přihlížet k jakýmkoli případným návrhům žalobkyně, ale rovněž neměl v úmyslu sám zjišťovat žádné jiné skutečnosti, než ze kterých vycházel ke dni vydání oznámení o zahájení řízení o správním deliktu ze dne 10. 6. 2016, čj. 31527-2/2016-540000-12. Žalobkyně v tomto směru rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2012, čj. 4 Ads 44/2010-132, v němž bylo konstatováno: „Zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu je pak třeba klást v rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání. Poukázat zde lze rovněž na významnou úlohu zásady vyšetřovací (vyhledávací) ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, podle něhož v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48. Z uvedeného důvodu byla žalobkyně toho názoru, že závěry přijaté v uvedených rozsudcích Nejvyššího správního soudu dopadají i na posuzovaný případ. Ve druhé skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení § 3 správního řádu. Dle žalobkyně je porušení § 50 odst. 3 správního řádu logicky spojeno právě s porušením jeho § 3, které zakotvuje zásadu materiální pravdy a je úzce spojeno s § 50 správního řádu. Správní orgány obou stupňů porušily citované ustanovení správního řádu, když svá rozhodnutí založily fakticky pouze na skutečnostech zjištěných před zahájením správního řízení, tj. před vydáním oznámení prvoinstančního orgánu o zahájení řízení o správním deliktu ze dne 10. 6. 2016, čj. 31527-2/2016-540000-12. Ve třetí skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení § 53 odst. 6 a § 18 odst. 1 správního řádu. K tomu žalobkyně uvedla, že pokud správní orgány obou stupňů vycházely při své rozhodovací činnosti z určitých (listinných) důkazů, konkrétně z protokolu o místním šetření ze dne 5. 5. 2016, čj. 25120/2016-540000-62, a protokolu o zjištěném důvodném podezření ze spáchání protiprávního jednání ze dne 24. 5. 2016, čj. 28459/2016-540000-62, byly povinny postupovat dle předmětných ustanovení správního řádu. Je však zjevné, že jak prvoinstanční správní orgán, tak žalovaný postupovali v rozporu s těmito ustanoveními správního řádu, když vůbec žádné dokazování zákonným způsobem neprováděli. Žalobkyně rovněž poukázala na závěry, které byly stran § 53 odst. 6 správního řádu přijaty v odborné literatuře (a sice opět v publikaci Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 219) a zopakovala, že zejména prvoinstanční správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem, když řádně neprovedl ani jeden důkaz. Pochybení však spočívá i na žalovaném, který k této naprosto zásadní vadě správního řízení nepřihlédl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Z uvedeného pohledu je pak naprosto absurdní pasáž usnesení prvoinstančního správního orgánu ze dne 18. 10. 2016, čj. 31527-6/2016-540000-12, dle které správní orgán I. stupně „ukončil dokazování ve věci porušení právní povinnosti dané ust. § 118c odst. 1 a 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30.06.2016, na základě Protokolu o zjištěném důvodném podezření ze spáchání protiprávního jednání č.j. 28459/2016-540000-62 ze dne 24.05.2016 shromážděním podkladů nutných pro vydání rozhodnutí“, když žádné dokazování před prvoinstančním správním orgánem neproběhlo a za se zákonem souladný způsob dokazování nelze považovat „shromáždění podkladů nutných pro vydání rozhodnutí“, jak se mylně domnívá prvoinstanční správní orgán. Celé správní řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí je tak postiženo zásadním procesním pochybením, když žádný důkaz nebyl proveden v souladu se zákonem. V souvislosti s námitkou týkající se deficitů dokazování žalobkyně dále poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, čj. 7 A 59/99-45, a uvedla, že byť bylo předmětné rozhodnutí vydáno za účinnosti předchozího správního řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád z roku 1967“)], jsou jeho závěry nepochybně použitelné i na případ řešený touto žalobou. Navíc je dle žalobkyně nutno sdělit, že předchozí právní úprava správního řízení neobsahovala výslovné ustanovení, kterým by byl stanoven postup pro provádění listinných důkazů (viz § 37 správního řádu z roku 1967), a to na rozdíl od současné právní úpravy (viz § 53 odst. 6 a § 18 odst. 1 správního řádu). Pochybení prvoinstančního správního orgánu a žalovaného týkající se provádění důkazů je tak za současné právní úpravy zřetelnější, než by tomu bylo za účinnosti správního řádu z roku 1967. Relevantnost závěrů obsažených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, čj. 7 A 59/99-45, byla potvrzena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007-80. Žalobkyně uvedla, že odkázat lze též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, čj. 5 As 15/2008-73, s tím, že třebaže se citovaná judikatura výslovně dotýká vztahu mezi skutečnostmi zjištěnými v rámci kontrolní činnosti před zahájením správního řízení a následné povinnosti správního orgánu provést dokazování v souladu se zákonem, lze její závěry aplikovat i na předložený případ, kdy prvoinstanční správní orgán a žalo