4 Afs 22/2015 — Nejvyšší správní soud

30 Af 14/2017- 202 - text 15 pokračování 30 Af 14/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: V.H.T.T., D…, zastoupené JUDr. Janem Durným, daňovým poradcem se sídlem Slovenská 2136, Sokolov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017, čj. 1666/17/5100-41453-711866, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobkyni bylo Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, Územním pracovištěm v Chebu (dále též „správce daně“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) celkem devíti zajišťovacími příkazy vydanými podle § 167 daňového řádu uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet finančního úřadu, a to ve vztahu k období duben 2014 až prosinec 2014. Žalobkyně proti těmto zajišťovacím příkazům brojila odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2017, čj. 1666/17/5100-41453-711866 (dále též „napadené rozhodnutí“) zamítl a zajišťovací příkazy potvrdil. Žalobou ze dne 12. 3. 2017 doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též „soud“) se žalobkyně domáhala zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak zajišťovacích příkazů. Problematika zajišťovacích příkazů je upravena v § 167 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). [II] Žaloba, vyjádření k žalobě Žalobkyně vyjevila žalobní námitky na celkem jedenácti stranách textu (vlastní text žaloby má čtrnáct stran), když předeslala, že jelikož podané odvolání plně a přesně shrnuje napadené zajišťovací příkazy a jelikož odvolací orgán se s argumenty žalobkyně dostatečně nevypořádal, nezbývá než zopakovat některé námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení doplněné o repliku odvolacího orgánu. Soud, vzhledem k obsáhlosti žaloby, když podstatná část žalobních námitek koresponduje s námitkami odvolacími, neprovedl její úplné přepsání a konstatuje pouze základní žalobní teze. Leitmotivem žaloby je námitka, že nebyla zodpovězena nejdůležitější otázka, která tvoří základ celé věci, a to jaké konkrétní indicie a jejich síla a věrohodnost vedly k přesvědčení, že zboží, které je předmětem zajišťovaného plnění, skutečně prodávala žalobkyně. To je dle žalobkyně ta nejpodstatnější otázka, na které stojí žalobkynin případ. Tedy zda fakt, že zboží bylo dodáno na adresu „vykládky“, jež je shodná s adresou sídla podnikání žalobkyně, obstojí s tvrzením žalovaného, že zboží bylo prodáváno žalobkyní. Další žalobní námitky pak vyplývají z polemiky s textem napadeného rozhodnutí, příp. zajišťovacích příkazů, a cílí především na nevypořádání se (ze strany daňových orgánů) s uplatněnými námitkami. V podrobnostech soud odkazuje níže na vlastní odůvodnění rozsudku. Žalovaný se vyjádřil k žalobě v podání datovaném dne 5. 5. 2017, přičemž odkázal na text napadeného rozhodnutí s tím, že veškeré uplatněné námitky byly vyvráceny. Stran povahy zajišťovacích příkazů akcentoval, že správce daně v případě vydání zajišťovacího příkazu nevychází z dokazování, nýbrž toliko ze skutečností a zjištění, které má v danou chvíli k dispozici. Podmínky pro postup podle § 167 a násl. daňového řádu byly v žalobkynině případě naplněny, a žalovaný proto navrhoval zamítnutí žaloby. [III] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud rozhodl v souladu s § 51 s. ř. s. o věci samé bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný vyslovili s takovým postupem souhlas. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 167 odst. 1 daňového řádu je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. Soudní praxe věnuje zajišťovacím příkazům zvláštní pozornost. „Zajišťovací příkaz vydaný podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků [od 1. 1. 2011 podle § 167 až 169 daňového řádu], není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s. a není vyloučen ze soudního přezkumu.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, čj. 9 Afs 13/2008-90, publikovaný pod č. 2001/2010 Sb. NSS; toto i další zde zmíněna rozhodnutí kasačního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz). V červnu 2015 Nejvyšší správní soud uvedl: „Současně je nutno souhlasit se žalovaným, že při vydávání zajišťovacího příkazu nebude na místě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. § 167 odst. 1 daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném řízení vyměřovacím.“ (rozsudek ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015-48). V srpnu 2015 Nejvyšší správní soud navazoval: „Jak správně poznamenal krajský soud, je třeba rozlišovat předmět zajišťovacího a nalézacího řízení. Cílem nalézacího řízení je stanovení samotné daně. Institut zajišťovacího příkazu oproti tomu představuje tzv. předstižné rozhodnutí, často založené na hypotetické úvaze správce daně (BAXA, J.; KANIOVÁ, L. Komentář k § 167. In: BAXA, J. et al. Daňový řád: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011). Správce daně totiž v případě vydávání zajišťovacího příkazu nevychází z dokazování, nýbrž toliko ze skutečností a zjištění, které má v daný moment k dispozici. V řízení o zajišťovacím příkazu proto „nebude namístě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. § 167 odst. 1 daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném řízení vyměřovacím.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48). Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatelky, podle něhož je v zajišťovacím řízení (a případně na něj navazujícím soudním řízení) nutné zkoumat, zda daň skutečně bude dostatečně stanovena. To je problém, který zjevně spadá do kategorie otázek, které mají být řešeny v rámci řízení nalézacího.“ (rozsudek ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Afs 108/2015-35). V lednu 2016 o uvedené otázce obsáhle pojednal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104. Jeho závěry byly shrnuty do této právní věty: „Předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou podle § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009, daňového řádu, je odůvodněná obava tj. přiměřená pravděpodobnost, (i) že daň bude v budoucnu stanovena a zároveň (ii) že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi. Důvody vztahující se k oběma prvkům musí být uvedeny v odůvodnění zajišťovacího příkazu a podléhají soudnímu přezkumu. Jsou-li důvody nasvědčující pravděpodobnosti, že daň bude stanovena, „slabší“, lze zajišťovací příkaz přesto vydat, jsou-li zjištěny „silné“ důvody nasvědčující pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně (např. daňový subjekt se zbavuje majetku, ukončuje podnikatelskou činnost apod.).“ (publikováno pod č. 3368/2016 Sb. NSS). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104, je široce respektován. Např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2016, čj. 7 Afs 4/2016-74, k němu ovšem Nejvyšší správní soud dodal: „V citovaném rozsudku [ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104] Nejvyšší správní soud navíc konstatoval, že „[s]právce daně je povinen důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu a v odůvodnění rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost vyvrací“. Této povinnosti správní orgány dostály. Z jejich rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů je pravděpodobné, že bude daň doměřena. Jelikož tyto skutečnosti stěžovatel v žalobách adekvátním způsobem nesporoval, nelze městskému soudu vytýkat jeho postup. Nutno rovněž zdůraznit, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104, nevyplývá, že by správní soud měl míru pravděpodobnosti existence daňové povinnosti zkoumat z úřední povinnosti. Nelze navíc opomenout závěry z rozsudku Nejvyššíh