17 A 214/2019

Dne 26. 4. 2018 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2019. Platnost výjezdního víza žalobci skončila dne 25. 5. 2018, žalobce přesto z území státu nevycestoval. Policie jej proto dne 7. 10. 2019 zajistila za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů. Důvod pro zajištění shledala policie v tom, že se žalobce nacházel na území ČR bez pobytového oprávnění, navíc po skončení platnosti výjezdního víza.

V zařízení pro zajištění cizinců podal žalobce dne 9. 10. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu velkého dluhu ve Vietnamu. V ČR ani jinde v EU dosud o azyl nežádal. Není zde na něj odkázána žádná osoba.

Žalovaný naříkaným rozhodnutím žalobce zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, protože shledal, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalobce na území ČR pobýval několik let. O mezinárodní ochranu mohl nepochybně požádat dříve, učinil tak ovšem až poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Jiné kroky k legalizaci svého pobytu neučinil, byť si byl dobře vědom jeho neoprávněnosti. Ze žalobcových výpovědí vyplynulo, že vycestovat nehodlá. Existovalo tak nebezpečí, že z území státu nevycestuje, a bude mařit případné vyhoštění. Jeho propuštěním by byl ohrožen i průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na okolnosti dosavadního pobytu, mezi něž náležely rovněž nelegální pracovní aktivity, nelze předpokládat, že by žalobce změnil svůj dosavadní postoj k dodržování svých povinností. Zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu by tedy nebyla účinná.

Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. Vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření žalobce pokládal za nesprávné a nedostatečné. Žalovaný se nijak nevypořádal se zjevně specifickými okolnostmi žalobcova případu, které spočívaly mimo jiné v tom, že žalobce si nebyl vědom uplynutí doby určené k vycestování. Nepobýval tudíž na území ČR s jednoznačnou znalostí protiprávnosti svého pobytu. Rozhodnutí je dále v rozporu s čl. 15 tzv. návratové směrnice, tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, a taktéž s čl. 15 preambule tzv. přijímací směrnice, tj. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013. Nelze konstatovat, že by žalobce chtěl či hodlal zvláštní opatření jakkoliv mařit. Na území ČR pobýval žalobce nelegálně nevědomě a též svojí žádostí o mezinárodní ochranu prokázal, že jeho zásadním zájem je si pobytový status upravit alespoň pomocí institutu žádosti o mezinárodní ochranu. Závěr žalovaného o nemožnosti užití zvláštních opatření proto nemůže jako zjevně nepodložený obstát již pro žalobcův zásadní zájem s žalovaným v řízení o své žádosti o mezinárodní ochranu spolupracovat, a tak legální pobyt na území ČR prodloužit o co nejdelší dobu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah správního spisu. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu poté, co byl zadržen a za účelem vyhoštění zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přestože mohl o azyl požádat dříve. Žalobcova pobytová historie neskýtala záruku, že tento bude se státními orgány spolupracovat, takže nebyl důvod pro uplatnění zvláštních opatření.

Napadený výrok rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu pak je třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření – v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).

Žalobce nemá žádný vztah k území ČR, pobýval zde neoprávněně a nevycestoval ani poté, co skončila platnost jeho výjezdního víza a bylo pravomocně rozhodnuto o žalobcově vyhoštění. Za toho stavu nebylo lze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, případně řízení o vyhoštění, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné.

Žalobcem odkazovaná návratová směrnice ve svém čl. 15 odst. 1 zajištění připouští, nelze-li pro sledovaný cíl uplatnit jiný, tedy mírnější prostředek. Čl. 15 preambule přijímací směrnice zajištění podmiňuje zásadami nezbytnosti a přiměřenosti. Bylo tedy povinností žalovaného správního orgánu vzít v potaz předně žalobcovy osobní poměry, charakter jeho porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, dále žalobcovo dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR, resp. jiným členským státem EU, a to včetně charakteru porušení těchto povinností. Teprve po zvážení těchto hledisek mohl žalovaný vyloučit aplikaci mírnějších prostředků (srov. např. rozhodnutí NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017). Skutečnosti odpovídající výše zmíněným kritériím žalovaný zohlednil, konkrétně již na stranách 1–2 svého rozhodnutí, na základě čehož po právu vyloučil zvláštní opatření jako mírnější alternativu.

K bodu žaloby, ve kterém žalobce namítal, že žalovaný nezohlednil jeho nejednoznačnou znalost protiprávnosti pobytu, lze jen odkázat na obsah spisu: do protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 7. 10. 2019 žalobce uvedl, že si byl vědom neplatnosti svého víza, nedovolenosti svého pobytu a též své povinnosti vycestovat. Tudíž žalobce věděl jednoznačně, že se na území ČR nenachází legálně. Bez ohledu na to je zřejmé, že se žalobce nestaral o výsledek správních a soudních sporů souvisejících s jeho vyhoštěním. Pakliže lehkomyslně (či úmyslně) nedbal toho, že jeho pobyt na území státu je nejistý a že je případně bude muset opustit, stěží lze dospět k závěru, že je s to dodržovat podmínky zvláštních opatření.

Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému náleží podle § 35 odst. 10 s. ř. s. odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka se skládá z 3 100 Kč za doplnění žaloby jako jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, z 300 Kč za jeden režijní paušál a ze 714 Kč představujících 21 % DPH. Tato částka mu bude vyplacena z účtu soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Za účtovaný úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu soud odměnu nepřiznal, neboť je zásadně třeba, aby se po doručení usnesení o ustanovení zástupcem uskutečnila první porada s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 722/2000-35 ze dne 7. 6. 2002, č. 1024/2002 SJS, rozsudky NSS č. j. 4 Ads 306/2018 ze dne 6. 12. 2018, č. j. 8 Ads 271/2018-34 ze dne 25. 4. 2019 či usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 22/19 ze dne 29. 1. 2019), ledaže je dán objektivní důvod, proč porada neproběhla (usnesení sp. zn. I. ÚS 1879/10 ze dne 1. 8. 2011). Poradu s klientem či důvody, proč porada neproběhla, ovšem advokát soudu nedoložil.