8 Azs 137/2015 — Nejvyšší správní soud

57 A 38/2019- 35 - text  11 57 A 38/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: H.M.N., narozený dne … státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem … zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-3553-10/SO-2019, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-3553-10/SO-2019, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobci k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, náklady řízení v částce 15 342 Kč. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuto jako opožděné jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 3. 2018, č. j. OAM-429-16/ZR-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a dle ustanovení § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců mu byl udělen výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. II. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce nejprve konstatoval, že zásadním způsobem nesouhlasí s argumentací žalované, jíž odůvodňuje zamítnutí žalobcova odvolání - žalovaná se dopustila zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem. Dále žalobce namítal, že žalovaná nedostála své povinnosti přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, čímž aprobovala nezákonné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a sama zatížila i své rozhodnutí nezákonností. 3. Dále se žalobce neztotožnil ani se závěry žalované o nevyhovění žádosti o určení neplatnosti doručení, proti němuž podal také odvolání. Žalobce nesouhlasil ani s nevyhověním prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Žalovaná argumentovala, že žalobce nijak neprokázal, že překážkou pro včasné podání odvolání byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění, s tím však žalobce nemohl souhlasit. Žalobce dále upozorňoval na skutečnost, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s namítanou neplatností doručení a z toho vyplývajícími konsekvencemi. Co jiného by mělo být závažnou překážkou pro podání odvolání než špatné doručení. Žalobci bylo doručeno v rozporu se zákonem, z toho důvodu neměl vůbec tušení o zrušeném pobytu a ustanovený opatrovník nedbal své povinnosti hájit zájmy opatrovance v nejlepším zájmu a nepodal odvolání. Žalovaná se zcela nedostatečně vypořádala s argumentací uvedenou v žádosti o zmeškání lhůty pro podání odvolání dle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí žalované je tudíž nepřezkoumatelné a nezákonné. Správní orgány se naprosto nedostatečně vypořádaly s namítanou překážkou, která bránila žalobci v podání odvolání. Přesto žalobce již ve své žádosti, závažné důvody, které mu bránily v podání odvolání, uvedl, a to neplatné doručení. Žalobce argumentoval, tím, že sdělení poštovního doručovatele, že na evidované adrese adresát nebydlí, rozhodně nevypovídá o tom, že adresát je neznámého pobytu. Nadto žalobce upozorňoval, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo doručeno opatrovníkovi dne 5. 4. 2018 tedy tři roky po ustanovení opatrovníka. V té době však důvod pro ustanovení opatrovníka mohl dávno odpadnout. 4. Podle žalobce se žalovaná také nijak podrobně nezabývala oprávněnosti ustanovení opatrovníka, jen v obecné rovině konstatovala, že jelikož se dvakrát žalobci nepodařilo na hlášenou adresu doručit, byl ustanoven opatrovník v souladu se zákonem. Nijak nezkoumala, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu bylo doručeno až tři roky poté, co byl žalobce označen jako neznámý na hlášené adrese, tedy v době, kdy se rozhodné skutečnosti mohly dávno změnit. Přesto správní orgán I. stupně tvrdil a žalovaná tento závěr aprobovala, že jednal v souladu s právem, když oznámení o zahájení řízení se vrátilo s odůvodněním, že adresát je na uvedené adrese neznámý, jako dostatečně zjištění stav pro ustanovení opatrovníka a argumentaci žalobce pak zcela ignorovala. 5. Žalobce trval na tom, že došlo k porušení § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Správní orgán nijak nevzal v potaz, že se fakticky mohl žalobce dočasně zdržovat na jiné adrese, než kterou měl nahlášenou. Takový stav je možný dle rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2016, č. j.: MV-179228-4/SO-2015, kde žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Azs 137/2015 – 37, podle něhož „Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců nelze dovodit povinnost zdržovat se pouze, či v určitém rozsahu na adrese, kde má cizinec zajištěno ubytování ve smyslu § 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Takový výklad zákona by byl v rozporu s ústavním pořádkem, a to konkrétně se svobodou pohybu a pobytu, kterou článek 14 Listiny zaručuje každému člověku. Podle čl. 14 odst. 3 Listiny lze svobodu pohybu a pobytu omezit pouze zákonem, „jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.“(…) „Z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců nevyplývá, že by každý cizinec měl být bez dalšího a neustále fyzicky k dispozici policii a orgánům veřejné správy, pokud nenastanou zákonné předpoklady vyžadující součinnost cizince. Výslovně je tato povinnost stanovena např. pro cizince, kterému bylo uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování z území podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve znění od 1. 1. 2011. Cizinec je podle tohoto zvláštního opatření povinen „oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií.“ Toto zvláštní opatření se cizinci ukládá rozhodnutím, které lze vydat pouze tehdy, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec nevycestuje z území v době stanovené k vycestování v rozhodnutí o správním vyhoštění; rozhodnutí o zvláštním opatření je zpravidla součástí rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud cizinec poruší povinnost stanovenou zvláštním opatřením, je policie oprávněna jej zajistit (v podrobnostech srov. § 123b odst. 2, 5, 6 a 7 zákona o pobytu cizinců). Povinnost zdržovat se na hlášené adrese se ukládá rozhodnutím, a to pouze těm cizincům, kterým bylo uloženo správní vyhoštění. Správní orgán se ovšem nijak nezabýval možností dočasného faktického přebývání žalobce na jiné adrese. 6. Podle žalobce se žalovaná taktéž nevypořádala s jeho námitkou, že fakt, že byl na hlášené adrese neznámý, nemusí být vůbec jeho chyba, jméno na schránce nebo zvonku běžně poškozují vandalové a to, že nebyl zrovna zastižen, není nic neobvyklého. Mimo to, jak je již výše uvedeno doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu bylo opatrovníku doručeno až tři roky poté, co byl žalobce prohlášen za neznámého na uvedené adrese. V té době však již podmínky pro ustanovení opatrovníka být splněny vůbec nemusely, neboť na uvedené adrese žalobce pobýval. Správní orgány vůbec nezkoumaly, zda důvody pro ustanovení opatrovníka trvají. Takovým svým jednáním zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Ani v nejmenším se nedá hovořit, že by se správní orgány vypořádaly se všemi námitkami žalobce a už vůbec ne, že by zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu. 7. Dále žalobce namítal, že argumentační postup žalované lze považovat za přepjatý formalismus, jenž je konstantně judikaturou označován za zcela nezákonný, v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, resp. skutečně zjištěného stavu věci označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud. Z obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovn