8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 296/2018- 125 - text -pokračování- 16 30 A 296/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: R. L. proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č.j. PK-DSH/7672/18, ve znění opravného usnesení žalovaného ze dne 16. 1. 2019, č.j. PK-DSH/593/19, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 7. 11. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou dne 8. 11. 2018, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č.j. PK-DSH/7672/18 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále též jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 9. 5. 2018, č.j. MMP/108444/18 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2002 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč; žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Předmětného přestupku se žalobce dopustil tím, že „jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. VW Passat, RZ: X nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť na podkladě oznámení Městské policie Plzeň bylo zjištěno, že dne 9. 2. 2017 v době nejméně od 12:10 do 12:20 hodin v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Truhlářské ulice, u domu č. 5, po levé straně ve směru jízdy k ulici Kamenická, neznámý řidič neoprávněně zastavil a stál s uvedeným motorovým vozidlem v úseku označeném svislou dopravní značkou IP 12 (Vyhrazené parkoviště) se symbolem prostoru pro osoby na vozíku s dodatkovou tabulkou „1x“, doplněnou vodorovnou dopravní značkou V 10f (Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou), přičemž vozidlo nebylo řádně označeno parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením, čímž porušil ustanovení § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do dne 30. 6. 2017, kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do dne 30. 6. 2017.“. II. Žaloba 2. Žalobce úvodem žaloby konstatoval, že žalovaný porušil procesní předpis i nesprávně hmotněprávně věc posoudil. Jako stěžejní považuje žalobce procesní porušení, kdy nedostatečně prošetřil sdělení žalobce o přestupci. Stěžejním je pak objektivně nepodložené nepřímé označení žalobce za podvodníka, který falšuje emaily a podpisy. Takovéto jednání správního orgánu je nejen urážkou na cti, ale zejména křivé obvinění. Na základě těchto subjektivních spekulací bylo žalobcovo odvolání žalovaným zamítnuto. Žalovaný se ani nevypořádal s námitkou promlčení. Přestupek je promlčen. Žalovaný v odůvodnění uvádí celé odstavce a tvrzení, která jsou úplně mimo, vůbec se netýkají žalobcovy věci a osob. Jistě věc posuzoval na základě jiného přestupku a deliktu někoho jiného. Hmotněprávní stránku zmiňuje žalobce na závěr, jen na okraj, kdyby procesní argumenty u soudu neuspěly: Přestupek se nestal > tedy pak ani správní delikt. A i kdyby se stal, neměl v rozsahu nepatrného času stání žádnou společenskou nebezpečnost, neboť žádného invalidu vozidlo neomezilo ani na sekundu. 3. Dále žalobce uvedl, že prvoinstanční orgán měl informaci o řidiči, včetně adres. Pokud měl prvoinstanční orgán za to, že se přestupek stal, měl jej s označeným řidičem projednat. Z důkazů spisu, zejména z vyjádření osoby V. P., nar. X., ze dne 2. 6. 2017 a ze dne 5. 6. 2017, vyplývá, že řidič s orgánem spolupracoval. Ačkoli řidič své jednání – krátké zastavení na vyhraženém místě nepopřel, správní orgán toto ignoroval. Námitka: „Na základě jakého konkrétního ustanovení zákona se správní orgán vyjádřením přestupce nezabýval?“, nebyla v rozhodnutí vůbec zodpovězena a prvoinstanční orgán se jí vůbec nezabýval. Nejednalo se o nějaké obsáhlé podání (které žalovaný zmiňuje v judikátu NSS Afs 70/2008 (sic) a zjevně se jedná jiných případů), ale o základní námitku, která je v rozhodování stěžejní. Z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí žalovaným pro nepřezkoumatelnost zrušeno a vráceno prvoinstančnímu orgánu k novému projednání. Místo toho žalovaný sám nahradil odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí tím, že vyspekuloval důvod, proč asi prvoinstanční orgán vyjádření přestupce jako důkaz ignoroval. Žalovaný v rozhodnutí uvádí: Str. 3: „Odvolatel spolu s polemikou ohledně protiprávnosti posuzovaného jednání sdělil správnímu orgánu, že vozidlo řídil V. P., bytem P. (ohlašovna pobytu), email X. Správní orgán I. stupně proto předvolal V. P. k podání vysvětlení, přičemž jej kontaktoval rovněž na sděleném emailu. Odvolatel si písemné předvolání na adrese trvalého pobytu nepřevzal. Dne 2. 6. 2018 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno emailové podání bez elektronického podpisu následně potvrzené písemně, v němž se údajně pan P. doznává, že vozidlo na místě zaparkoval on s tím, že má za to, že přestupek nespáchal, když počítal, že do 3 minut vozidlo odjede. Uvedl, že se zdržuje mimo ČR, přičemž k podání vysvětlení se může dostavit, jen když mu správní orgán uhradí zálohu 5000 Kč, nebo v neděli, popř. možná až v prosinci. Vzhledem k tomu, že správní orgán pojal důvodnou pochybnost o autorství těchto podání, vyzval jmenovaného P., aby své podání opatřil úředně ověřeným podpisem, učinil jej u zdejšího správního orgánu do protokolu nebo jej učinil v elektronické podobě opatřené uznávaným elektronickým podpisem, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Výzvu opět zasílal na email i na adresu trvalého pobytu, kde si zásilku odvolatel nepřevzal. Odvolatel na výzvu nereagoval. Správní orgán I. stupně proto věc podezření z přestupku odložil, neboť se mu nepodařilo zjistit osobu řidiče.“ 4. Dle žalobce nemůže správní orgán jen na základě subjektivních dedukcí a domněnek označit žalobce nepřímo za podvodníka, který falšuje zprávy a podpisy. Musí vycházet z objektivních důkazů, např. vyšetřování policie, která by zajistila důkazy o podvodu, nebo ze znaleckého zkoumání podpisů. 5. Dále žalobce namítal, že v textu odůvodnění, výše uvedeném, žalovaný předvolával řidiče P., ale dle textu zaslal předvolání odvolateli (žalobci) a odvolatel na výzvu nereagoval – tedy dle odůvodnění bylo doručováno nesprávné osobě. Dle důkazů ze spisu V. P. dodržel v podání § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a doručil své vyjádření zcela správně dle dikce zákona, tak aby na něj mohlo být pohlíženo jako na jeho řádné podání. Ověřovat podpis nebyla zákonná povinnost. Zákon nikde nezmiňuje ani neumožňuje správnímu orgánu požadovat ověřený podpis. Takovéto jednání prvoinstančního orgánu by bylo vůči P. šikanózní. Zákon ale v pochybnostech umožnoval orgánu použít jiný zákonný postup, který správní orgán nevyužil. Žalovaný, zvláště pokud měl pocit, že vyjádření řidiče je podvod, měl využít doručení výzvy k podání vysvětlení veřejnou vyhlášku dle § 66 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). V kontextu s § 25 odst. 1 správního řádu. Tak také měl využít § 60 a § 137 odst. 1 správního řádu a měl V. P. nechat předvést. 6. Žalobce k tomu dále uvedl, že je mu známo, že v jiných případech Magistrát města Plzně běžně doručování pomocí Městské policie používá, proto nechápe, že se o to nepokusil ani v tomto případě. I když se účastník na adrese pobytu nezdržuje, je kontaktován při náhodné kontrole osoby kteroukoli policií. Dalším podstatným důkazem nečinnosti správního orgánu je, že měl sdělit žalobci, že se řidič nedostavil, že není možné mu doručit. Žalobce pak mohl orgánu sdělit třeba doručovací adresu do zahraničí, nebo telefon na něj, nebo sám mu o víkendu doručit písemnost. Žalobce takto nijak nemůže ovlivnit neschopnost (neochotu) správního orgánu postupovat důsledněji. Jelikož chování správního orgánu nemůže ovlivnit, logicky nemůže být následně zodpovědný za delikt, řešený jen díky odložení přestupku. Kdyby správní orgán sdělil žalobci před odložením přestupku, že nemá za prokázané, že P. byl řidičem, mohl žalobce k tomu navrhnout další důkazy (svědky, smlouvy, nahrávky tel. hovorů atd.) Po odložení přestupku už je jakékoli sdělení důkazů proti řidiči k ničemu. Opět ne z viny žalobce. Další spekulace žalovaného o tom, jak podání odpovídá podvodu, dle požadavků řidiče a shodného textu s podáním žalobce, je lehce vysvětlitelným nesmyslem: 1. Pokud