6 As 153/2014 — Nejvyšší správní soud

57 A 173/2019- 64 - text  15 57 A 173/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: PRIVAMED, a.s. IČ 468 85 251 sídlem Kotíkovská 927/19, 323 00 Plzeň zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Havlem sídlem Martinská 8, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2019, č. j. MZDR 36690/2019-2/PRO takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2019, č. j. MZDR 36690/2019-2/PRO, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. JUDr. Tomáše Havla, advokáta. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 19. 7. 2019, čj. PK-ZDR/1852/19, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 26 odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě (dále jen „ZZS“) a byla jí uložena pokuta ve výši 90 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. II. Žaloba 2. V podané žalobě žalobkyně namítala ve vztahu k jednání dne 12. 10. 2018 (dále jen „třetí případ“), že neporušila § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 3 písm. d) ZZS, protože přijetí pacienta nebylo (ani ústně) potvrzeno kontaktním místem žalobkyně. Pacient s diagnózou epilepsie NS (pacient po křečích) sdělenou kontaktnímu místu žalobkyně nebyl v přímém ohrožení života. Pokud by pacient v přímém ohrožení života byl, byl v souladu s ust. § 6 odst. 3 ZZS transportován na urgentní příjem Fakultní nemocnice Lochotín. Zdravotnické zařízení žalobkyně navíc nebylo nejbližším poskytovatelem zdravotnických služeb - z místa zásahu X. P., je zdravotnické zařízení žalobkyně vzdáleno 4,4 km a Fakultní nemocnice Plzeň - Lochotín je vzdálena 3,4 km. Závěr, že mezi poskytovatelem zdravotnické záchranné služby a pracovníkem žalobkyně byl dohodnut převoz pacienta na neurologii žalobkyně, nemá oporu ve spisu a je v rozporu se skutkovými zjištěními správního orgánu prvního stupně na straně 9 jeho rozhodnutí, kde je konstatován rozhovor o nepojištěném cizinci po křečích, kdy pracovník žalobkyně jeho vyšetření odmítl, což vylučuje žalovaným tvrzenou dohodu o přijetí pacienta. Žalovaný pominul, že k tomu, aby žalobkyni vznikla povinnost převzít pacienta do péče, musela by nejprve potvrdit svým kontaktním místem, že může pacienta přijmout, což žalobkyně neučinila. Proto žalobkyně nemohla vedoucímu výjezdové skupiny ani písemně potvrdit převzetí pacienta do péče, neboť tato povinnost platí pouze pro poskytovatele akutní lůžkové péče, kteří pacienta do péče převzali. 3. Ve vztahu ke stíhanému jednání ve dnech 9. 10. 2018 a 10. 10. 2018 (dále jen „první a druhý případ“) žalobkyně namítla nezákonný výklad správních orgánů ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 3 písm. d) ZZS. Podle správních orgánů žalobkyně převzala pacienty do péče, vyšetřil je lékař, zjistil jejich zdravotní stav a nepřijal je k hospitalizaci. Žalobkyně odkázala na vyjádření MUDr. J. Š., Ph.D., předsedkyně SUMMK CLS JEP, vedoucí lékařky pro vědu, výzkum a vzdělávání ZZS Středočeského kraje, považované správními orgány za irelevantní. Podle správních orgánů měla žalobkyně pacienta převzít do své odpovědnosti, písemně potvrdit převzetí pacienta vedoucímu výjezdové skupiny a provést další diagnostiku, přičemž následně mohla řešit definitivní umístění pacienta nebo jeho propuštění do ambulantní péče. Takový výklad však podle žalobkyně neodpovídá dikci ust. § 6 odst. 2 ZZS, neboť z tohoto zákonného ustanovení vyplývá povinnost cílového poskytovatele akutní lůžkové péče převzít pacienta do péče, nikoliv přijmout k hospitalizaci, což je rozdíl. Žalobkyni nevznikla tudíž povinnost převzít pacienta do své odpovědnosti a následně provést další diagnostiku. 4. Žalobkyně namítla dále, že správní orgány nesprávně vyložily pojem nejblíže dostupný poskytovatel akutní lůžkové péče ve smyslu § 3 písm. d) ZZS. Podle žalobkyně jde o poskytovatele, který je nejblíže (z hlediska vzdálenosti) místu poskytovatele akutní lůžkové péče. U prvního případu šlo o pacienta z křížení ulic A. a J., P., přičemž zdravotnické zařízení žalobkyně je od tohoto místa vzdáleno 3,1 km a Fakultní nemocnice Plzeň - Lochotín je od místa zásahu vzdálena 2,5 km. U druhého případu byl pacient transportován z adresy A., P., přičemž zdravotnické zařízení žalobkyně je od tohoto místa vzdáleno 3,1 km a Fakultní nemocnice Plzeň - Lochotín je od místa zásahu vzdálena 2,4 km. Zdravotnická záchranná služba Plzeňského kraje, příspěvková organizace, tedy v rozporu s ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 3 písm. d) ZZS nekontaktovala nejbližšího poskytovatele akutní lůžkové péče (cílového poskytovatele). 5. Předmětem další námitky žalobkyně bylo, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal s jejími odvolacími námitkami směřujícími k nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí orgánu prvního stupně. Šlo o nedostatečné vypořádání námitky, že žalobkyně v prvním a druhém případě provedla prvotní vyšetření pacientů lékařem a takto zjistila, že pacientův stav nemůže způsobovat vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo by mohly způsobit náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta dle ust. § 6 odst. 2 ZZS. Za situace, kdy po vyšetření lékařem byl zjištěn vážný stav, žalobkyně vždy takového pacienta přijala k další hospitalizaci, což uvedl ve svém rozhodnutí prvoinstanční orgán. 6. Žalobkyně dále namítla, že je nezákonným postupem orgánu prvního stupně, kdy ve svém rozhodnutí pouze strojově převzal vyjádření žalovaného, tj. svého odvolacího orgánu, ze dne 29. 1. 2019, což odporuje zásadě dvojinstančnosti přestupkového řízení. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že jeho stanovisko bylo obecné bez vztahu ke konkrétnímu případu, je to v rozporu s obsahem stanoviska, neboť v hlavičce předmětného stanoviska je uvedena spisová značka řízení orgánu prvního stupně a orgán prvního stupně ve své žádosti o stanovisko ze dne 14. 1. 2019 vylíčil všechny skutečnosti zjištěné v předmětném přestupkovém řízení. Ve svém stanovisku žalovaný zjevně hodnotil konkrétní situaci popsanou prvostupňovým orgánem. Jelikož orgán prvního stupně vycházel při svém právním hodnocení výhradně ze stanoviska žalovaného, žalovaný podáním stanoviska podřízenému správnímu orgánu překročil svou působnost uvedenou v ust. § 23 ZZS. Žádné zákonné ustanovení neumožňuje metodicky řídit činnost orgánů jemu podřízených a takto zasahovat do probíhajícího přestupkového řízení. 7. Poslední žalobní námitka směřovala do výše uložené pokuty. Uložená pokuta ve výši 90 000 Kč je dle žalobkyně zjevně nepřiměřeně přísným trestem, protože žalobkyně v době od června 2018 do září 2018 ošetřila celkově téměř 30 nepojištěných pacientů, které převzala k hospitalizaci a od druhé poloviny měsíce října 2018 se nedopustila žádného obdobného jednání. Správní orgány nedostatečně zohlednily polehčující okolnost, že žalobkyně se správními orgány plně spolupracovala a nemařila vedení přestupkového řízení a že se v minulosti nedopustila obdobného přestupku. Správní orgány též nepřihlédly k osmiměsíční délce přestupkové řízení, které mělo trvat nejdéle 60 dnů. Naopak nesprávně bylo dáno k tíži žalobkyně, že je poskytovatelem zdravotních služeb, přestože uvedeného přestupku se může dopustit výhradně poskytovatel zdravotních služeb, a bylo přihlíženo k délce trvání protiprávního stavu, přestože mělo jít o pokračující přestupek. Co do výše pokuty je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nepřiměřené. 8. Žalobkyně též navrhla, aby soud přerušil řízení podle § 48 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. z důvodu rozporu § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 3 písm. c) ZZS s ústavně zaručeným právem podnikat dle čl. 26 odst. 1 LZPS a předložil návrh dle ust.§ 95 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vzhledem k tomu, že výklad předmětného ustanovení je sporný a působí potíže. Jde o to, že pokud je každý cílový poskytovatel lůžkové péče přijmout pacienta v přímém ohrožení života, tak by takovému cílovému poskytovateli mělo být za provedené úkony poskytnuto přiměřené protiplnění. Péče poskytnutá nepojištěnému pacientovi zůstává totiž velmi často také ze strany pacienta neuhrazena a musí být poskytovatelem vymáhána soukromoprávní cestou. Povinnost poskytnout neodkladnou lékařskou péči v zásadě všem pacientům bez rozdílu je ukládána zákonem podnikateli bez zajištění protiplnění. Tato situace by byla řešitelná např. zřízením obdobného garančního fondu jako v pří