9 Afs 92/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 37/2018- 162 - text  11 17 A 37/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: J. L., narozen X, bytem P., zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. PK-DSH/15783/17 ze dne 3. 1. 2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím č. j. MMP/271005/17 ze dne 8. 11. 2017 shledal Magistrát města Plzně žalobce vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Těchto přestupků se žalobce měl dopustit tím, že dne 12. 5. 2017 v Plzni jel rychlostí nejméně 68 km/h v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h a při silniční kontrole nepřeložil řidičský průkaz. Za to mu magistrát uložil pokutu ve výši 2 000 Kč. Magistrát při rozhodování vyšel ze spisového materiálu vedeného Policií ČR, o jehož obsahu neměl pochybnosti. Dále správní orgán vyšel ze svědeckých výpovědí zakročujících policistů a z písemného vyjádření žalobce. Listinné důkazy spolu se svědeckými výpověďmi prokázaly bez důvodných pochybností, že žalobce oba přestupky spáchal. 2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které ani přes výzvu správního orgánu nedoplnil. Žalovaný toto odvolání následně zamítl naříkaným rozhodnutím a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Protože žalobce neuvedl, v čem spatřuje věcnou nesprávnost rozhodnutí popř. jeho nezákonnost či vady řízení, žalovaný přezkoumal rozhodnutí a jemu předcházející řízení z hlediska souladu s právními předpisy v celém rozsahu a neshledal žádné pochybení magistrátu. Nad rámec tohoto žalovaný uvedl, že neshledal ani žádné vady ve věcné správnosti rozhodnutí, které by vedly k nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Magistrát podle žalovaného postupoval v souladu se zákonem, provedl potřebné důkazy a spolehlivě prokázal, že se žalobce přestupků dopustil. Nelze pochybovat o skutečnosti, že vozidlu žalobce byla naměřena rychlost jízdy 71 km/h (68 km/h po odečtení toleranční odchylky), tedy žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 18 km/h, a nelze pochybovat ani o skutečnosti, že žalobce při silniční kontrole na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz. 3. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, v níž namítl řadu vad v samotném postupu správních orgánů v řízení (např. nepřezkoumatelnost odůvodnění, neúplnost výroku), při zjišťování skutkového stavu (nesprávné vyhodnocení změřené rychlosti a nesprávnost zjištění o nejvyšší dovolené rychlosti) a při právním posouzení věci (povaha komunikace, dvojí přičítání, nezohlednění všech okolností, absence materiální stránky přestupků, nepřípustnost měření z neoznačeného policejního vozu). Vzhledem k tomu, že šlo o typové podání uplatňované v soudním řízení správním napříč Českou republikou a jeho obsah je procesním subjektům znám, není třeba je v podrobnostech rekapitulovat. 4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že materiální stránka přestupků byla nepochybně naplněna. Skutečnost, že žalobce ukázal vyfocený řidičský průkaz, nijak zásadně nesnižuje společenskou nebezpečnost jeho protiprávního jednání. Řidičský průkaz na fotografii byl rozpoznatelný jen dle tvaru a barvy kartičky, nebylo zřejmé, zda není upravován, a zda je pravý. Materiální znak přestupku byl naplněn i u překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci nejméně o 18 km/hod., neboť nešlo o překročení rychlosti banálního charakteru. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zcela dostačující. Právně nevýznamné je tvrzení žalobce, jak se mu silnice jeví. Prokazatelně se jednalo o úsek v obci, kde byl žalobce povinen dodržet rychlost stanovenou zákonem. Žalobci nepřísluší hodnotit adekvátnost rychlostního limitu. Žalovaný postupoval procesně i hmotněprávně dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 (zejména podle zákona č. 200/1990 Sb.), protože nebyl důvod k užití zákona č. 250/2016 Sb. účinného od 1. 7. 2017. Kritéria uvedená v zákoně č. 200/1990 Sb., byla formulována demonstrativně nikoliv taxativně, stejně tak je to i v rámci nové právní úpravy. Zákon č. 250/2016 Sb. je sice podrobnější, ale stále demonstrativní výčet polehčujících a přitěžujících okolností sám o sobě nemůže mít za následek užití nové právní úpravy. Magistrát zohlednil veškeré okolnosti zjištěné ve prospěch i neprospěch žalobce a nebyl důvod zohlednit postih v disciplinárním řízení, neboť o takové skutečnosti nebyl žádný poznatek a ani žalobce jej netvrdil. Uloženou pokutu považoval žalovaný za řádně odůvodněnou a přiměřenou skutečnosti, že žalobce byl postižen ve společném řízení za spáchání dvou přestupků. Magistrát neměl žádný důvod pochybovat o zákonnosti provedeného měření rychlosti, protože žalobce žádnou námitku v tomto smyslu nevznesl, jeho rozhodnutí tedy nelze mít za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K procesním otázkám v řízení před krajským soudem 5. Původní rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 260/2019-37 ze dne 9. 4. 2020 pro nepřezkoumatelnost. Následující rozhodnutí krajského soudu vyhlášené po změně vyřizujícího soudce bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 283/2020-40 ze dne 4. 3. 2021 pro vadu řízení spočívající v tom, že se soud nedotázal žalobce, zda trvá jeho souhlas s rozhodnutím věci bez jednání, který uvedl přímo v žalobě. 6. Nejvyšší správní soud v odst. 24 rozsudku č. j. 7 As 260/2019-37 uložil krajskému soudu, aby v dalším řízení předně prověřil „tvrzení stěžovatele, že mu nebylo doručeno vyjádření žalovaného, jak to ukládá § 74 odst. 1 s. ř. s.“ To nepředstavuje závazný právní názor, tedy závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, č. 1723/2008 Sb. NSS), ale pokyn ke konkrétnímu postupu, jímž krajský soud vázán není (§ 110 odst. 4 s. ř. s. a contrario). Jen v mezích uvedeného se proto krajský soud uvedeným tvrzením žalobce zabýval a dospěl k závěru, že jde o námitku vad řízení, kterou žalobce uplatnil v odst. 7 kasační stížnosti ve věci sp. zn. 7 As 260/2019. K jejímu posouzení tedy není funkčně příslušný krajský soud, ale Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1 s. ř. s.), který ji mohl posoudit podle obsahu spisu krajského soudu, zejména průkazu doručení na č. l. 40. 7. Žalobce také navrhl, aby se soud vypořádal se změnou původně vyřizující soudkyně Mgr. Komínkové, protože se žalobci „přirozeně nechce ani dohledávat důvod změny v jednotlivých změnách rozvrhu práce.“ K tomu lze uvést, že pro soud jako procesní subjekt je vskutku bez významu, zda se žalobci chce či nechce hájit svá práva. Žalobce je zastoupen advokátem, který má zákonnou i profesní etickou povinnost využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii). Má-li tedy žalobce dojem, že soud je nesprávně obsazen, má advokáta na to, aby se k vyvrácení či potvrzení tohoto dojmu s rozvrhem práce seznámil a navrhl odpovídající postup (čl. 9 odst. 1 in fine etického kodexu České advokátní komory). 8. Zástupci žalobce je přitom známo, že podepsaný soudce dlouhodobě zastupoval ve věcech původně přidělených Mgr. Komínkové (zástupci byly doručeny rozsudky č. j. 17 A 26/2019-26 ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 A 85/2019-35 ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 A 119/2018-79 ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 A 75/2019-30 ze dne 30. 9. 2020, č. j. 17 A 219/2019-34 ze dne 30. 11. 2020), přičemž u věcí rozhodovaných souběžně s tou nynější nevznesl zástupce žalobce žádné pochybnosti o obsazení soudu (srov. kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 8 As 150/2020 a 1 As 326/2020). S ohledem na tuto skutečnost a způsob vyjádření („žalobci se nechce“) nelze pochyby žalobce považovat za vážně míněné a hodně věcného vypořádání. To platí tím spíše, že žalobce se prostřednictvím svého zástupce v předcházejícím řízení o kasační stížnosti vedeném v nynější věci pod sp. zn. 7 As 283/2020 dovolával rozvrhu práce účinného od 1. 7. 2020, který právě přerozdělení po původně vyřizující soudkyni řeší. Jestliže žalobce dříve identifikoval odpovídající rozvrh práce a nyní tvrdí, že se mu důvod změny nechce dohledávat, jednak zjevně netvrdí pravdu, jednak potvrzuje názor soudu v odst. 16 tohoto rozsudku, že účelem nynějšího řízení není ochrana veřejných subjektivních práv žalobce. 9. Po vyhlášení prvního kasačního rozsudku č. j. 7 As 260/2019-37 soud před opětovným rozhodnutím ve věci nevyzval účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Nešlo o opomenutí stávající judikatury (v souběžně rozhodované věci sp. zn. 17 A 119/2018 soud opětovnou výzvu zaslal), ale o úmyslný postup, neboť v říze