1 Afs 331/2018 — Nejvyšší správní soud

30 Af 65/2018- 130 - text  35 30 Af 65/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: Techmania Science Center o.p.s., IČ 26396645 U Planetária 1/2969, 301 00 Plzeň zastoupena JUDr. Karlem Vodičkou, LL. M., advokátem sídlem Kyjevská 1228/77, 326 00 Plzeň proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018, č. j. 43263/18/5000-10470-702394 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018, č. j. 43263/18/5000-10470-702394, se v rozsahu výroků 1 a 2 zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Zbytek žaloby se zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Včas podanou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018, č. j. 43263/18/5000-10470-702394 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 3. 2017, č. j. 553342/17/2300-31471-402485, č. j. 553343/17/2300-13471-402485, č. j. 553344/17/2300-13471-402485 a č. j. 553345/17/2300-13471-402485 (dále jen „platební výměry“ či jednotlivě „platební výměr“). Platebními výměry byla žalobkyni uložena povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s přijetím dotace na realizaci projektu „TECHMANIA SCIENCE CENTER“. Napadeným rozhodnutím došlo toliko ke změně výše vyměřeného odvodu, který byla žalobkyně povinna odvést částečně do státního rozpočtu a částečně do Národního fondu. II. Žaloba První okruh žalobních námitek 2. První okruh žalobních námitek se týkal vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s veřejnou zakázkou „Úprava návštěvnického systému“ na základě hlášení č. 108/2015 z podnětu č. 1 poskytovatele dotace. 3. Žalobkyně sporovala závěr žalovaného, že porušila § 23 odst. 7 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) tím, že vítězi předchozího otevřeného zadávacího řízení zadala dodatečné stavební práce (vícepráce) spočívající v úpravě návštěvnického systému. Žalobkyně argumentovala tím, že její postup prověřoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) a neshledal důvody pro zahájení řízení ex offo o správním deliktu žalobkyně podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Žalobkyně odmítla jako nesprávnou argumentaci žalovaného, že ÚOHS se zabývá jen takovými pochybeními, při kterých mohlo dojít k podstatnému ovlivnění nejvhodnější nabídky, zatímco porušení rozpočtové kázně zahrnuje porušení povinnosti stanovené právním předpisem. Pokud by žalobkyně postupovala dle ust. § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách neoprávněně, muselo by vždy dojít k podstatnému ovlivnění nejvhodnější nabídky, neboť žalobkyně zadala vícepráce vítězi předchozího otevřeného řízení. Závěr ÚOHS měl dle žalobkyně v projednávané věci význam proto, že pokud by tento dospěl k závěru, že podmínky ust. § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách nebyly splněny, automaticky by to vedlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách právě s ohledem na účast jediného uchazeče v zadávacím řízení – muselo by totiž dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky a tudíž by ÚOHS přestupkové řízení zahájil. Závěr ÚOHS tak byl dle žalobkyně pro daňové orgány závazný. Právě s ohledem na účast jediného uchazeče v jednacím řízení bez uveřejnění dochází k nejvýraznějšímu omezení hospodářské soutěže. Z rozdílného postupu daňových orgánů a ÚOHS žalobkyně dovodila porušení zásady legitimního očekávání. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že i její případné pochybení ve vztahu k porušení ust. § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách bylo pochybením marginálním, neboť takto bylo též vyhodnoceno ze strany ÚOHS. 4. Žalobkyně označila za nesprávné hodnocení žalovaného, že ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Jelínkem vyplývá, že návštěvnický systém uvedený v původní zadávací dokumentaci byl nekompatibilní se systémem Plzeňská vstupenka (dále jen „nekompatibilní“), neboť znalec původní zadávací dokumentaci vůbec nehodnotil. Podle žalobkyně naopak tyto systémy byly v době zadání původního otevřeného řízení vzájemně kompatibilní, avšak následně došlo vzhledem ke změnám na straně provozovatele systému Plzeňská vstupenka k takovým změnám, které tyto systémy učinily vzájemně nekompatibilní, přičemž žalobkyně tyto změny nemohla jakkoliv ovlivnit, ani s ohledem na technologický vývoj předvídat. Žalobkyně neměla důvod na jedné straně v zadávacích podmínkách požadovat kompatibilitu a současně na druhé straně součástí zadávacích podmínek učinit projekt nekompatibilního návštěvnického systému. Nekompatibilita návštěvnického systému vyšla najevo právě v důsledku nepředvídaného technologického vývoje až v průběhu plnění veřejné zakázky. Žalobkyně proto nemohla trvat na splnění původního zadání. Žalovaný pominul odvolací argumentaci žalobkyně, že správce daně uvedl, jednak že žalobkyně měla trvat na splnění původního zadání a jednak že již původní zadání bylo nekompatibilní. Rozvoj budoucího provozu (použití novější technologie) lze považovat za objektivně nepředvídanou okolnost ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách – technologický vývoj systému Plzeňská vstupenka způsobil, že trvání na splnění původního zadání nebylo možné, protože výsledek by nebyl vzájemně kompatibilní. Technologický vývoj nelze považovat za předvídatelnou okolnost, neboť pak by odpovědnost žalobkyně za porušení rozpočtové kázně byla nepřiměřeně přísná, přičemž žalobkyně zachovala v posuzovaném případě rozumnou míru předvídavosti. Klíčovou byla tedy otázka, kdy se stalo zřejmým, že původně navržený návštěvnický systém je nekompatibilní – zda již v okamžiku výběru zhotovitele (neodůvodněně tvrdí žalovaný) nebo až v průběhu plnění veřejné zakázky (tvrdí žalobkyně). Žalobkyně dále uvedla, že nerozumí vyjádření žalovaného, že původní návštěvnický systém byl v podstatě realizovatelný, nikoliv však s novými IT doplňky, kdy žalobkyně neví, jaké nové IT doplňky měl žalovaný na mysli. Dále žalobkyně popírala závěr žalovaného, že původní projektová dokumentace měla vady, které ústily v nekompatibilitu. Dle žalobkyně bylo rozhodné, že původní zadávací řízení sice bylo ukončeno v roce 2012 uzavřením smlouvy, k zahájení vlastní realizace veřejné zakázky však došlo až v průběhu roku 2013, kdy bylo zajištěno její financování. Závěr žalovaného o nekompatibilitě byl dle žalobkyně nepřezkoumatelný, neboť jej žalovaný neukotvil ke konkrétnímu časovému okamžiku. Pokud toto mělo být k roku 2012, není tento závěr dle žalobkyně podepřen žádným důkazem. Žalovaný své závěry dle žalobkyně vystavěl na účelovém vytrhávání vět z kontextu znaleckého posudku a z její argumentace. Takový postup žalobkyně shledávala rozporným se zásadou materiální pravdy dle ust. § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). 5. Žalovaný odmítl návrh žalobkyně na provedení výslechu znalce Ing. J., ačkoli mohl přispět k objasnění skutkového stavu a rozptýlit případné pochybnosti daňových orgánů o správnosti postupu žalobkyně. Tento postup byl postaven na formálních důvodech v rozporu s § 6 odst. 3 daňové řádu. Žalobkyně a žalovaný totiž vyvodily ze závěrů plynoucích ze znaleckého posudku různé závěry, proto měl být proveden výslech znalce, aby tak došlo k vyjasnění stanovisek žalobkyně a žalovaného v těchto navýsost odborných otázkách. Žalovaný dle žalobkyně ve vztahu k znaleckému posudku rovněž formalisticky dezinterpretoval závěry z něj plynoucí, aniž by tyto vyvrátil. 6. Žalobkyně dále namítala, že k objasnění věcných a časových souvislostí plnění zakázky a navazující zjištění o nekompatibilitě navrhla provést důkaz výslechem svědka H., který byl žalovaným nesprávně odmítnut, ačkoliv jeho provedení nemohlo ohrozit ani prodloužit daňovou kontrolu a mohly tak být ověřeny údaje znaleckého posudku a listinných důkazů. 7. Stran znaleckého posudku znalce Ing. K. žalobkyně uvedla, že byl nesprávný závěr žalovaného, že se tento znalec nijak nezabýval otázkou kompatibility v původním zadávacím řízení. Žalobkyně argumentovala tím, že znalec uvedl, že dodatečné stavební práce zahrnuté v TLZ (technický list změny – pozn. soudu) č. 9 byly v době zpracování původní projektové dokumentace nepředvídané (shodně jako znalec Ing. N., jak potvrdil žalovaný v bodě 35 napadeného rozhodnutí). Znalec Ing. K. dále uvedl, že se některé komponenty původně navrženého návštěvnického systému již nevyráběly, proto byl neudržitelný názor žalovaného, že původně navržený návštěvnický systém byl v podstatě realizovatelný. V