1 As 21/2008 — Nejvyšší správní soud

57 A 147/2019- 44 - text  10 57 A 147/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: M. N., bytem X zastoupený JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou, sídlem Modřínová 2436/2, 326 00 Plzeň proti žalovanému: za účasti OZNŘ Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, 301 00 Plzeň CETIN, a.s, sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, č. j. PK-ŽP/7689/19 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadená rozhodnutí 1. Žalobce žalobami brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, č. j. PK-ŽP/7689/19 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru životního prostředí (dále jen „prvoinstanční orgán“) č. j. OŽP-BAR/6283/2019 ze dne 9. 4. 2019 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž bylo povoleno vypouštění odpadních vod do vod povrchových z čistírny odpadních vod z výrobny objektu Řeznictví Macáš a schválen stavební záměr „Nové odpadní potrubí z ČOV Řeznictví Macáš – změna dokončené stavby“. II. Žaloba 2. Žalobce úvodem žaloby shrnul historii stavby ČOV a uvedl, že se stal vlastníkem části pozemku č. parc. X, k. ú. X, nabyl ho od a.s. České dráhy, která následně potvrdila, že neudělila souhlas ke zřízení stavby kanalizace či čistírny odpadních vod na svém pozemku, ani nezřídila věcné břemeno k tomu sloužící. Dnes se jedná o pozemek č. parc. X. Skutečnost je taková, že nejenže na tento pozemek žalobce je sveden vývod z čistírny odpadních vod a je přes něj veden do bezejmenného přítoku X, ale na pozemek přímo zasahuje část stavby čistírny odpadních vod, jak je patrné z veřejně dostupné katastrální mapy. Ohledně vývodu z čistírny odpadních vod se žalobce již domohl toho, že otevřený příkop na jeho pozemku již nemůže být považován za vodní tok, a to rozhodnutím KÚ Plzeňského kraje - odboru životního prostředí ze 4. 5. 2017. Ohledně výstavby části stavby vodního díla (ČOV) se žalobce ničeho nedomohl a stanovisko správních orgánů v této věci je obsaženo zejm. v rozhodnutí Městského úřadu v Nýřanech ze dne 9. 4. 2019, které žalovaný v odvolacím řízení potvrdil. Převzal tím i argumentaci prvostupňového orgánu, který tvrdí, že tehdejší vlastník - České dráhy - nepodal podnět k přezkumu povolení k užívání stavby, a toto rozhodnutí již nelze přezkoumat. Žalovaný navíc v rozhodnutí na str. 7 doplňuje, že podle stavebního zákona v té době platného mohlo být s řízením o kolaudaci stavby spojeno i řízení o změně stavby, prvoinstanční orgán akceptoval změnu stavby a tehdejší vlastník pozemku byl účastníkem kolaudace. S touto argumentace nelze v žádném případě souhlasit. Tehdejší vlastník pozemku nebyl účastníkem řízení, jak vyplývá přímo z rozhodnutí č. j. OZP-BAR/31148/2008 z 16. 12. 2008 - není zde jako účastník uveden. Rozhodnutí z 16. 12. 2008 neobsahuje žádný výrok, kterým by výslovně povoloval změnu nejen stavby vodního díla, ale především umístění na pozemek č. parc. X. Z textu se parcela č. X uvádí jako místo odvodu přečištěné vody otevřeným příkopem do bezejmenného toku. Naopak v textu odůvodnění rozhodnutí se jako zjištění na místě uvádí, že stavba byla provedena dle projektové dokumentace ověřené ve vodoprávním řízení. Z textu rozhodnutí z 16.12.2008 nelze dovodit, že stavba ČOV zasahuje do pozemku č. parc. X (dnesX). Skutečnost, že stavbu lze užívat není zárukou toho, že stavba byla umístěna a povolena v tom rozsahu, jak v současné době existuje. Žalobce na tyto skutečnosti již několik let upozorňuje a tvrdí, že stavba ČOV v tom stavu, jak dnes existuje, tj. i se zásahem do pozemku č. X NEBYLA NIKDY POVOLENA, ani UMÍSTĚNA. Jedná se tedy v této části trvale o stavbu provedenou v rozporu s umístěním a povolením stavby, resp. vodního díla. V tomto směru žalobce žádal, aby došlo k projednání této stavby provedené v rozporu s vydaným povolením stavby, a teprve poté došlo ke změně této stavby, jak investor požaduje. Nesouhlasí s tím, aby se jakkoliv jednalo ve správním řízení o stavbě, která současně zasahuje do pozemku v jeho výučném vlastnictví, aniž by to vlastník a stavební úřad výslovně povolily. I kdyby příslušný úřad projednával v r. 2008 změnu stavby a umístění stavby, resp. její přesah na sousední pozemek, musel by vést současně řízení o dodatečném povolení změny stavby před dokončením, a to za účasti tehdejšího majitele pozemku, nehledě na to, že i v r. 2008 bylo nutno doložit právo k pozemku, které investora opravňuje na pozemku provést stavbu či její část. Toto oprávnění investor nemohl doložit, a proto nebylo možno jakoukoli změnu spočívající v umístění stavby na sousedním pozemku ani povolit. Jelikož rozhodnutí Městského úřadu Nýřany čj. OZP-BAR/31148/2008 ze dne 16. 12. 2008, ač výslovně nepovoluje změnu umístění ani stavby, je považováno za správní akt, dle kterého se nahlíží ze strany správních úřadů na dnes existující vodní dílo (ČOV) jako na povolené, navrhuje žalobce, aby toto rozhodnutí bylo jako závazný podklad dnes přezkoumávaného rozhodnutí rovněž přezkoumáno soudem, resp. přezkoumána jeho zákonnost. Žalobce tvrdí, že toto rozhodnutí z 16. 12. 2008 podmiňuje vydání správního aktu - rozhodnutí, proti němuž byla podána tato žaloba, a to z důvodu, že pokud by nebylo vydáno rozhodnutí z 16. 12. 2008 o povolení k užívání, nebylo by možno projednávat změnu stavby. To vše za předpokladu, že rozhodnutí z 16. 12. 2008 je možno skutečně chápat jako akt, kterým byla povolena změna stavby. Nezákonnost tohoto aktu spočívá v již uvedených nedostatcích, tj. chybějící doklad o právu investora provést stavbu na cizím pozemku, neexistující výslovný akt povolení změny stavby a umístění směrem do cizího pozemku a neúčast osoby vlastníka v tomto řízení. Z uvedeného vyplývá, že se nejedná pouze o občanskoprávní spor mezi vlastníky, ale že správní úřad v tomto směru překročil meze svých pravomocí. Rovněž dnešní odkaz na tehdy zřejmě předložený zákres změny projektu z r. 2005 nemůže obstát, jelikož text rozhodnutí z 16. 12. 2008 je naprosto jednoznačný - stavba byla provedena dle ověřené dokumentace. Žalobce se domnívá, že dnes projednávanou změnu stavby ČOV, která nebyla povolena tak, jak je skutečně provedena, je třeba odsunout do doby, než bude vyřešena původní stavba ČOV. Žalobce je toho názoru, že nelze uskutečnit změnu stavby, když původní stavba není zcela legální. Žalobce se domníval, že správní orgány vědomy si svého pochybení v r. 2008 se budou snažit vyřešit v rámci tohoto řízení i tyto otázky, odpovědí však bylo jen to, že jejich pochybení již nelze zhojit. Rovněž tak poukazovaly na nabytí práv v dobré víře. Práva zde nabyl pouze investor, ale nikoliv v dobré víře, protože to byl on, kdo zabral cizí pozemek pro svou stavbou, aniž by měl snahu věc s majitelem pozemky byť jen projednat, natož se s ním vyrovnat či narovnat vztahy mezi nimi. Vzhledem k tomu, že původní existující stavba se nachází na pozemku žalobce (zčásti), domnívá se, že jeho účastenství v řízení mělo být odvozeno od tohoto jeho postavení osoby, která je vlastníkem pozemku, na němž se nachází stavba, dotčená povolovanou změnou dle § 94k písm. d) stavebního zákona a žádost měla být doložena jeho souhlasem se změnou stavby, která se nachází na jeho pozemku. 3. Žalobce dále poukazuje na nedostatky v řízení, na které také upozorňoval, a to zejm. týkající se umístění stavby. Prvoinstanční orgán v podkladech pro rozhodnutí neuváděl vůbec stanovisko orgánu územního plánování. Žalovaný sice v odůvodnění již toto stanovisko uvádí, ovšem jeho rozhodnutí nepředcházel akt vůči účastníkům, kterým by jim oznámil, že rozšířil podklady pro rozhodnutí o toto stanovisko. Tento nedostatek byl tedy zhojen jen napůl, totiž v tom, že bylo přihlédnuto k stanovisku orgánu územního plánování, ale rozšíření podkladů, které správní orgán jako podklad zahrnuje do výčtu listin, na jejichž obsahu zakládá své rozhodnutí, nebylo účastníkům sděleno. Navíc na str. 4 textu rozhodnutí žalovaného jsou uváděny skutečnosti, z nichž vyplývá, že posouzení, zda je stavba v souladu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, učinil krajský úřad sám, navíc nikoliv jako orgán územního plánování, ale jako orgán povolující vodní dílo, tedy bez příslušné kvalifikace k takovému posouzení. Žalobce se domnívá, že tímto postupem překročil také meze své pravomoci ve smyslu §§ 6 a 7 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), jelikož výklad územní plánu obce a posuzování souladu s územním plánem obce přináleží orgánům obce. Posouzení souladu s územně plánovacími prvky je základním úkonem v umisťování staveb, a proto není pouze drobnou vadou řízení, když rozhodující orgán opomine takové posouzení vů