5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

57 A 90/2021- 48 - text  16 57 A 90/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: H. T. P. zastoupená Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2021, č. j. MV-86078-4/SO-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 29. 3. 2021, č. j. OAM-21115-38/DP-2019 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž bylo podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem studia. 2. Z obsahu správního spisu je zřejmý následující průběh správních řízení žalobkyně. 3. Žalobkyně podala dne 22. 7. 2019 ministerstvu žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, které měla uděleno do 30. 8. 2019. K této žádosti mj. přiložila potvrzení o studiu vydané dne 8. 7. 2019 Vyšší odbornou školou cestovního ruchu a mezinárodního obchodního styku, spol. s r. o. (dále jen „VOŠ“), přičemž toto potvrzení bylo vydáno jako doklad pro denní studium od 2. 9. 2019 do 31. 8. 2020 a vyplývalo z něj, že žalobkyně bude ve školním roce 2019/2020 studentkou prvního ročníku předmětné školy. 4. Na základě žádosti ministerstva sdělila dne 26. 8. 2019 VOŠ, že žalobkyně byla její studentkou již ve školním roce 2018/2019, a to prvního ročníku, ale první ročník musí opakovat, jelikož nesplnila všechny zkoušky a zápočty – splněné zkoušky a zápočty jí byly uznány. VOŠ k žádosti ministerstva o sdělení počtu zkoušek a zápočtů splněných i nesplněných, docházky a průběhu výuky v odpovědi ze dne 27. 8. 2019 a 1. 10. 2019 toto odmítla sdělit. 5. Dne 15. 10. 2019 žalobkyně sdělila ministerstvu, že prokázala, že je studentkou denního studia VOŠ, a brojila proti tomu, že ministerstvo prověřuje její studium a požaduje od VOŠ její důvěrné osobní údaje, a dále proti svému výslechu. 6. Dne 23. 10. 2019 proběhl výslech žalobkyně, kdy žalobkyně na podstatnou část otázek týkajících se podrobností a detailů o jí deklarovaném studiu jak ve školním roce 2018/2019, tak i ve školním roce 2019/2020 odmítla vypovídat z důvodu, že by se v důsledku svých odpovědí mohla vystavit nebezpečí stíhání pro přestupek. Žalobkyně například z tohoto důvodu odmítla odpovědět na otázku, jaké předměty měla na VOŠ v zimním a letním semestru 2018/2019, kde a jak často probíhala výuka, kdo ji učil, totéž i ve vztahu ke školnímu roku 2019/2020, zda chodila a chodí do školy pravidelně, jaké studijní povinnosti ve školním roce 2018/2019 splnila a jaké ne, zda využila všech možností k získání zkoušek a zápočtů. Žalobkyně dále uvedla, že je zdravá, těhotná a na území má manžela, matku a mladšího bratra – ve Vietnamu žije její otec a starší sestra. 7. Následně ministerstvo usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. OAM-21115-18/DP-2019, zastavilo na základě § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců řízení o žádosti žalobkyně, neboť odmítla v řízení vypovídat. K odvolání žalobkyně, v němž argumentovala tím, že jen využila svého práva nevypovídat, uvedené rozhodnutí ministerstva rozhodnutím žalované ze dne 6. 2. 2020, č. j. MV-184124-4/SO-2019 (dále jen „zrušující rozhodnutí“), zrušeno a vráceno ministerstvu k novému projednání s odůvodněním, že nelze předjímat důvody odepření výpovědi a že ministerstvo měl učinit další kroky ke zjištění skutkového stavu věci. 8. Následně ministerstvo rozhodnutím ze dne 6. 4. 2020, č. j. OAM-21115-27/DP-2019, žádost žalobkyně zamítlo, neboť se i přes provedení pohovoru a vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž vedle nepřiměřenosti rozhodnutí a společného dítěte s manželem namítla, že splňuje veškeré podmínky pro vyhovění žádosti, kdy potřebné údaje lze ověřit ze spisu – ministerstvo tížilo důkazní břemeno, pokud jde o prokázání důvodů bránících vyhovění žádosti. Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 7. 2020, č. j. MV-81320-4/SO-2020, odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila s odůvodněním, že se nepodařilo ověřit plnění předchozího účelu pobytu (studium v roce 2018/2019). K žalobě žalobkyně byly rozhodnutí ministerstva i žalované zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2021, č. j. 57 A 100/2020-55 (dále jen „zrušující rozsudek“) a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. 9. Poté ministerstvo vydalo prvoinstanční rozhodnutí, jímž zastavilo řízení podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců vzhledem k aktuálnímu vývoji judikatury správních soudů, na niž poukázalo a podle níž bezdůvodné odmítnutí výpovědi vede k zastavení řízení. Ministerstvo zdůraznilo, že žalobkyně odmítla odpovědět na otázky vztahující se k plnění účelu předchozího pobytu, kdy jeho neplnění je zákonným důvodem zamítnutí žádosti. Odvolání žalobkyně s námitkami totožného obsahu jako žaloba bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím. 10. Paralelně s řízením o popsané žádosti žalobkyně ze dne 23. 10. 2019 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia probíhalo i řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu z účelem společného soužití rodiny. I v tomto řízení ministerstvo prověřovalo, zda žalobkyně plnila předchozí účel pobytu (studium) a i zde žalobkyně při svém výslechu dne 26. 2. 2020 odmítla vypovídat pro nebezpečí ze stíhání za přestupek. Následně bylo rozhodnutím ministerstva ze dne 19. 3. 2020, č. j. OAM-35856-21/DP-2019, potvrzeným rozhodnutím žalované ze dne 29. 6. 2020, č. j. MV-71981-4/SO-2020, řízení zastaveno podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců z důvodu, že žalobkyně odmítla vypovídat. Žaloba žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalované byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2021, č. j. 77 A 93/2020-87, jehož vydání předcházel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 2 Azs 26/2021-29. II. Žaloba 11. Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že se žalovaná nesprávně vypořádala s odvolací námitkou rozporu prvoinstančního rozhodnutí o zastavení řízení s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť prvoinstanční rozhodnutí je v přímém rozporu se závazným právním názorem, který ve věci již dříve vyslovila žalovaná v zrušujícím rozhodnutí, že žalobkyně byla oprávněna odepřít výpověď. Ministerstvo tedy nesmělo řízení zastavit a tak vydalo nezákonné rozhodnutí o zamítnutí žádosti z důvodu podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které bylo pro nezákonnost zrušeno zrušujícím rozsudkem. Žalobkyně nesouhlasila se závěry žalované, že ministerstvo může v rámci nového projednání věci nerespektovat závazný právní názor odvolacího správního orgánu, kdy to žalobkyně považuje za nepřijatelné, protože to vede k nepředvídatelnosti v rozhodovací činnosti správních orgánů. 12. Žalobkyně dále namítla, že napadené rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí jsou v rozporu s pokyny uloženými ve zrušujícím rozsudku - Krajský soud v Plzni totiž v rámci dalšího řízení uložil správním orgánům zjistit stav věci bez důvodných pochybností, kdy na to správní orgány v dalším řízení zcela rezignovaly a řízení usnesením zastavily z důvodu, který měl nastat již během fáze řízení, která zrušujícímu rozsudku předcházela. 13. V posuzované věci nebyl naplněn důvod pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců, protože se žalobkyně se k výslechu řádně dostavila a vypovídala. Žalobkyně pouze v některých případech využila svého práva podle čl. 37 odst. 1 LZPS a ve smyslu § 55 odst. 4 správního řádu odepřela výpověď z obavy, že by výpovědí mohla sobě nebo osobě blízké způsobit nebezpečí stíhání pro přestupek nebo trestný čin. Z (žalobkyní nespecifikované) judikatury správních soudů přitom vyplývá, že z využití práva odepřít výpověď dle čl. 37 odst. 1 LZPS nelze dovozovat nic jiného, než že toto právo bylo vyslýchaným využito. 14. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaná nesprávně vypořádala s námitkou nepřezkoumatelnosti a nesprávnosti prvoinstančního rozhodnutí, že ministerstvo nepřezkoumatelně pouze ze svých domněnek dovodilo, že žalobkyně svou výpovědí nemohla způsobit nebezpečí stíhání pro přestupek sobě nebo osobě jí blízké. Jak přitom vyplývá z (nespecifikované) judikatury správ