8 Afs 59/2005 — Nejvyšší správní soud

77 Af 10/2020- 68 - text  19 77 Af 10/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Veroniky Burianové a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobce: CRISTAL PALACE a. s., Hlavní třída 61/66, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, Šmeralova 272/22, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2020, č.j. KK/438/LP/20, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 5. 2. 2020, č.j. KK/438/LP/20, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Mazůrka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 5. 4. 2020, doplněnou podáním ze dne 6. 4. 2020, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2020, č.j. KK/438/LP/20 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně (dále jen „správce poplatku“) ze dne 23. 3. 2016, č.j. FIN/13/7806/IS/1345/ML-12867 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím správce poplatku nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku na místním poplatku z ubytovací kapacity za hotel Cristal Palace ve výši 802 176 Kč za období od prosince roku 2006 do listopadu roku 2013 včetně a za hotel San Remo ve výši 468 475 Kč za období od prosince roku 2006 do října roku 2013 včetně. 2. Právní úprava místních poplatků je upravena zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Řízení ve věcech místních poplatků je upraveno daňovým řádem. [II] Žaloba a její doplnění 3. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nicotné, vnitřně rozporné a nezákonné. Žalovaný se měl v průběhu hodnocení důkazů dopustit závažných procesních pochybení. Konkrétně žalobce poukázal na to, že žalovaný neakceptoval předložené listiny obsahující tabulku Ubytovací poplatek – hosté, léčebný pobyt 2006-2013, vztahující se k hotelům Cristal Palace a San Remo jako důkaz. Důvodem toho bylo, že se jednalo o listinu vyhotovenou žalobcem, tudíž se nejednalo o důkaz, nýbrž o žalobcovo tvrzení. Shodně postupoval žalovaný i ve vztahu k prohlášení člena představenstva žalobce Mgr. U. ze dne 12. 2. 2016. Takový postup žalovaného byl v rozporu s § 93 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný se těmito důkazy neměl dle žalobce vůbec zabývat a hodnotit je. Správce poplatku nebyl oprávněn vyžadovat splnění důkazní povinnosti po žalobci, a zároveň žádný důkaz od něj pocházející neakceptovat jako průkazný a věrohodný bez uvedení argumentace zpochybňující věrohodnost žalobcem předloženého důkazu či bez předložení důkazu vyvracejícího věrohodnost žalobcem předložených důkazů. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 2 Afs 24/2007 a sp. zn. 9 Afs 103/2018 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/04. 4. Žalovaný postupoval dle žalobce nezákonně i při hodnocení výpovědí členů žalobcova představenstva Mgr. U., Ing. K. a Mag. A., neboť jejich výpovědi, s ohledem na to, že uvedené osoby byly členy statutárního orgánu žalobce, přičítal žalobci. Žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 58/2009 byl dle žalobce nepřiléhavý, neboť se týkal řízení o správním deliktu dle správního řádu, který se však na správu daní a poplatku dle § 262 daňového řádu neužije. I v tomto tak žalovaný postupoval v rozporu s § 93 odst. 1 daňového řádu a § 5 odst. 3 a § 8 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný výpovědi zmiňovaných osob nehodnotil a nezabýval se tím, zda prokazují žalobcova tvrzení, ani nepředkládal důkazy vyvracející tyto výpovědi. Žalobce rovněž tvrdil, že postup žalovaného byl v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť žalovaný žalobci neprávem zadržoval část jeho majetku. 5. Žalobce dále uvedl, že žalovaný požadoval jako jediný důkaz způsobilý prokázat žalobcova tvrzení jmenný seznam hostů za relevantní časové období včetně jejich osobních údajů, účelu pobytu a přesného data pobytu. Tento postup žalovaného byl dle žalobce v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 Afs 23/2018. Žalobce nebyl oprávněn shromažďovat osobní údaje svých hostů vzhledem k právní úpravě obsažené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679, obecné nařízení o ochraně osobních údajů (dále také jako „nařízení GDPR“), a vzhledem k lékařskému tajemství. S ohledem na stáří věci a množství osob, žalobce nemohl od svých bývalých hostů vyžadovat čestná prohlášení či je předvolávat k výslechu u správce poplatku. Míra důkazu byla ze strany žalobce splněna, když z listin obsahujících tabulky s počtem hostů, čestného prohlášení Mgr. U. a výpovědí JUDr. Ch., MUDr. O., Ing. K., Mgr. U. a Mag. A. dostatečně vyplývaly tvrzené skutečnosti. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 93 odst. 1 daňového řádu a § 92 odst. 5 téhož zákona, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 6. V podání označeném jako „rozšíření žalobních bodů u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s.“ žalobce nad rámec již uvedeného uvedl, že žalovaný vycházel ze skutkových zjištění učiněných v jiném řízení, aniž by o tom žalobce informoval, přičemž podklady z žalovaným odkazovaného řízení nebyly součástí správního spisu vedeného v projednávané věci. Žalovaný žalobce nevyzval k vyjádření se ke skutečnostem zjištěným v jiném řízení ani mu neumožnil se k nim vyjádřit. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 5 odst. 3 daňového řádu, § 6 odst. 2 a 3 téhož zákona a rovněž s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnosti zjištěné v rámci jiného řízení nebyly konstatovány pouze na okraj. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze sp. zn. II. ÚS 173/01. 7. Žalobce dále namítal, že správce poplatku provedl výslech svědků JUDr. Ch. a MUDr. O. nezákonně, neboť nevymezil předmět dotazování a fakticky se svědků na nic neptal. Závěr žalovaného, že z daňového řádu nevyplývala jeho povinnost pokládat svědkům otázky, byl dle žalobce v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 51/2004. Pokud se totiž správce poplatku svědků nedotazoval, nemohl následně uzavřít, že jejich výpovědi neprokazují nic relevantního. 8. Žalovaný dle žalobce postupoval rovněž v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť v odvolacím řízení prováděl dokazování výslechem Ing. K., Mgr. U. a Mag. A., aniž by žalobce následně seznámil s hodnocením těchto důkazů. Žalobce tak byl zkrácen na svém právu navrhnout v žalovaným určené lhůtě patnácti dnů eventuální nové důkazy. I v tomto žalovaný postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 9. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 10. 6. 2020. Uvedl, že není pravdou, že by v rámci svého rozhodování nezohlednil žalobcem odkazované důkazy. K výslechu členů statutárního orgánu žalobce žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č.j. 1 Afs 58/2009-541, a ze dne 4. 4. 2019, č.j. 9 Afs 431/2017-39, z nichž vyplývalo, že členy statutárního orgánu nelze vyslýchat jako svědky. Jejich vyjádření proto bylo třeba posuzovat jako tvrzení žalobce. Stejně tak bylo třeba hodnotit jako tvrzení žalobce jím předložené a vyhotovené listiny. 11. Žalovaný se zabýval žalobcem předloženými tabulkami hostů v hotelu Cristal Palace a San Remo. Pokud chtěl být žalobce se svou žádostí úspěšný, byl povinen prokázat, že příslušná lůžka byla prodána hostům v souvislosti s poskytnutím lékařské či lázeňské péče. To však žalobce ani přes výzvy žalovaného neprokázal. 12. Žalovaný dále uvedl, že se snažil ověřit pravdivost žalobcových tvrzení a vyzýval ho, aby předložil důkazy, z nichž by bylo možné ověřit jeho tvrzení. Dle žalovaného se mohlo jednat např. o ubytovací knihy ve spojení se záznamy o poskytnuté lékařské či lázeňské péči. Poskytnutí těchto údajů nebránily ani předpisy o ochraně osobních údajů, neboť dle § 9 odst. 1 daňového řádu je správa daní neveřejná. Žalovaný byl rovněž oprávněn nakládat s osobními údaji třetích osob, pokud to bylo nezbytné pro správu daní (§ 9 odst. 3 daňového řádu). Žalobce mohl uvedené listiny předložit rovněž v anonymizované verzi. 13. Žalobce nepředložil relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaný nedisponoval potřebnými důkazy, a proto vyzval žalobce k jejich předložení.