1 As 44/2009 — Nejvyšší správní soud

16 A 19/2023- 49 - text  16 16 A 19/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci žalobce: M. B., nar. X, bytem X , proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2023, č. j. KK/596/DS/23-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary (dále též jen: „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 1. 2023, vydaným dne 19. 1. 2023, č. j. 1859/OD-P/23 (dále též jen: „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen: „ZSP“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 29. 7. 2022 v čase kolem 11:40 hodin řídil na pozemní komunikaci v Karlových Varech, Sokolovské ulici, na kruhovém objezdu ulic Sokolovská a Dolní Kamenná motorové vozidlo Peugeot Boxer, RZ: X, přičemž nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, ačkoliv byl k tomuto povinen. Svým jednáním tak porušil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) ZSP. Za to mu byl uložen dle § 125c odst. 5 písm. g) správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč a současně mu byla uložena povinnost dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jen: „přestupkový zákon“) nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. 2. Odvolání, jímž žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně brojil, žalovaný svým rozhodnutím ze dne 24. 4. 2023, vydaným dne 26. 4. 2023, č. j. KK/596/DS/23-3 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Obsah žaloby 3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgán I. stupně rozhodl na základě svědeckých výpovědí policistů, žalobce a videozáznamu. Z dokazování vyplynulo, že policisté pořídili videozáznam též zadní kamerou policejního vozidla, tento záznam žalobce navrhoval provést k důkazu, neboť mohl minimálně prokázat, že žalobce byl připoután v momentě, kdy jej policejní vozidlo předjelo, a mohl tak posílit věrohodnost tvrzení spolujezdkyně žalobce, dle kterého byl žalobce připoután celou dobu. Správní orgán I. stupně připustil, že by tento důkaz mohl být důležitý, když ve svém rozhodnutí konstatoval, že si videozáznam od Policie ČR vyžádal, ale bylo mu sděleno, že již není k dispozici. Je proto faktem, že tento navržený důkaz byl důležitý ve vztahu ke skutkovému stavu a že ho již nelze zajistit. Žalobci se jeví postup, kdy policisté pořídí záznam, který nepředají správnímu orgánu, jako účelový. Nelze akceptovat, aby policisté vybírali mezi důkazy jen ty, které podpoří jejich tvrzení. Policisté ani do spisu nedoplnili žádný záznam o tom, že daný videozáznam vyhodnotili se závěrem, že by se z něj nepodávalo nic pro věc relevantního. Řízení mělo být zastaveno, neboť správní orgány zjistily, že ve věci byl pořízen minimálně jeden další důkaz, který mohl zaznamenávat nějakou důležitou skutečnost, který žalobce navrhoval provést, a který nemohl být obstarán z důvodu postupu policistů. Přitom správní orgán I. stupně veškerá zjištění postavil na výpovědích těchto policistů. 4. Žalobce byl zkrácen na právu na dvojinstančnost řízení, když se stran hodnocení některých důkazů prvotní úvahy objevily až v napadeném rozhodnutí. Konkrétně jde o hodnocení žalobcem předložených fotografií výhledového poměru, kterými prokazoval, že policisté ze své pozice nemohli vidět, zda je žalobce připoután. 5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dal žalobci za pravdu, že se správní orgán I. stupně k předloženým důkazům nevyjádřil, ale sám je rovnou vypořádal tak, že nejsou relevantní, protože pohled lidským okem nelze kvalitativně srovnávat s fotografií, která je vždy zatížena odlesky v objektivu fotoaparátu. S tímto hodnocením se žalobce neztotožňuje, neboť fotografie jsou kvalitativně zcela srovnatelné s pohledem lidským okem, naopak fotografie mohou zajišťovat kvalitnější a detailnější pohled. Odkaz na odlesk rovněž není relevantní, neboť se jedná o odlesk ve skle vozidla, přičemž leskne-li se sklo vozidla, není skrze něj vidět ani okem ani fotoaparátem. 6. Pokud by byl žalobce obeznámen s takovým hodnocením jeho důkazního návrhu, navrhoval by přezkoumání výhledového poměru na místě. Takovou možnost ale neměl, neboť bylo doručením napadeného rozhodnutí řízení ukončeno. Takový postup za situace, kdy žalobce vytýkal absenci zhodnocení důkazu, není spravedlivý. 7. Postupem správních orgánů byl žalobce zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Žalovaný nebyl oprávněn zhojit vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tím, že doplní zcela absentující úvahy správního orgánu I. stupně. 8. Správní orgány dále hodnotily nesprávně až účelově věrohodnost svědeckých výpovědí. Správní orgány totiž dospěly k závěru, že je spolujezdkyně žalobce nevěrohodná, neboť má vztah k žalobci, a také proto, že tvrdila, že policejní vůz zastavil za vozidlem žalobce a přejel před něj, přitom dle videozáznamu policejní vůz nezastavil, jen zpomalil tak, že jel nepatrnou rychlostí. Oproti tomu skutečnost, že policisté v odpovědích na okolnosti zastavení vozidla a kontroly poněkud tápali, nijak neznevěrohodnila jejich výpověď jako celek. Je zjevné, že správní orgán I. stupně nehodnotil výpovědi spravedlivě. 9. Správní orgán I. stupně učinil závěr, že policisté jako veřejní činitelé vypovídali ve svých svědeckých výpovědích pod hrozbou daleko větších sankcí v případě nepravdivé nebo neúplné výpovědi než osoba nepožívající práva a povinnosti veřejného činitele. K tomu žalobce konstatoval, že podá-li osoba úmyslně nepravdivou výpověď ve správním řízení, dopustí se přestupku. Pokud policista podá křivou výpověď, potrestá se pokutou do stejné výše jako fyzická osoba, neboť neexistuje skutková podstata, dle které by úřední osoby byly trestány přísněji. 10. Spolujezdkyně žalobce je živnostníkem, není u ní podle § 2 odst. 3 písm. e) přestupkového zákona při podání nepravdivé či neúplné výpovědi vyžadováno zavinění. Byla to tedy ona, kdo byl více ohrožen veřejnoprávní sankcí a kdo si musel počínat obezřetněji, nadto podnikajícím fyzickým osobám jsou ukládány vyšší správní tresty, což judikatura aprobuje. 11. Žalobce navrhl, aby věc byla vrácena správnímu orgánu za účelem opětovného hodnocení svědeckých výpovědí a aby byl správní orgán I. stupně zavázán nestranným posouzením výpovědi. 12. Správní orgány dospěly k nesprávnému závěru ohledně věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí policistů. Projednávaný přestupek je sledovatelný pouhým okem, k jeho prokázání postačí svědecká výpověď. Pokud dokazování stojí na svědecké výpovědi, je nutné posoudit, zda policisté vůbec mohli vidět to, co tvrdí, že viděli. K takovému závěru dospěl i NSS v rozsudku ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70. 13. Žalobce v odvolání namítal, že policisté neměli možnost vidět, zda byl připoután či nikoli. Žalovaný uvedl, že sedadlo řidiče bylo předsazené vůči sedadlu spolujezdce, policisté tedy na řidiče mohli vidět. Tato úvaha ale nevyvrací, že z videozáznamu se podává, že ve výhledu svědků bránila spolujezdkyně. Pokud tak policisté tvrdí, že na řidiče viděli, je zřejmé, že jsou jejich tvrzení nevěrohodná. 14. Tvrdil-li žalobce, že pravým bočím sklem vozidla není zcela jistě možné vidět pozici či umístění bezpečnostního pásu řidiče, když na sedadle spolujezdce sedí osoba, pak s ohledem na plauzibilitu tohoto tvrzení bylo na správním orgánu I. stupně, aby případně doplnil dokazování o důkazy, které jej věrohodně vyvrátí, v opačném případě měl řízení zastavit. Tvrzení, že skrze pravé boční sklo není vidět, zda je řidič vozidla připásán, sedí-li někdo na sedadle spolujezdce, je tvrzení zcela věrohodné, reálné, odpovídající tomu, jak se věci zpravidla dějí. Závěr správního orgánu I. stupně, dle kterého bylo sedadlo o několik centimetrů předsazené, není přesvědčivý vůči tomu, že skrze boční okénko vozidla na řidiče vidět není, sedí-li spolujezdec na svém sedadle. Pokud by se správní orgán I. stupně chtěl pouštět do úvah, že něco takového bylo možné proto, že sedadlo řidiče bylo o několik centimetrů více vpředu, pak by musel srovnávat i tloušťky těl řidiče a spolujezdce, jinak tyto úvahy nejsou relevantní. Především pak tyto úvahy odporují tomu, jak se věci zpravidla dějí, a odporují též tomu, co se podává z videozáznamu, který jasně svědčí o tom, že policisté na řidiče vidět nemohli. Závěry správních orgánů tak nejsou přesvědčivé. 15. Pochybnosti o svědeckých výpovědích policistů pak budí též fakt, že nebyli schopni popsat způsob zastavování vozidla. Pokud svědek tvrdí, že něco pozoroval, ale vůbec neví, odkud to pozoroval, a zda hleděl přímo na řidiče, nebo skrze okénko spolujezdce, pak nemůže být jeho tvrzení věro