2 Afs 22/2016 — Nejvyšší správní soud

57 Af 16/2022- 64 - text  14 57 Af 16/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: P. B., narozený dne X, bytem X, zastoupený JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, sídlem Na Roudné 18, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. 36979/22/5200-10422-713122, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí a vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 12. 2022, podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 14. 12. 2022, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. 36979/22/5200-10422-713122 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 1. 2021, č. j. 48469/21/2308-50522-401146 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „předmětný dodatečný platební výměr“). 2. Prvostupňové rozhodnutí bylo dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů fyzických osob (dále též jen „DPFO“), kterým byl žalobci doměřen za zdaňovací období roku 2016 (dále též jen „předmětné zdaňovací období“) daňový bonus ve výši -60 300 Kč a rovněž uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 12 060 Kč. Správce daně žalobci doměřil daňovou povinnost na základě postupu k odstranění pochybností a podle § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „ZDP“) a § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). 3. Důvodem doměření daňové povinnosti bylo to, že správci daně vznikly pochybnosti o žalobcem tvrzených obdržených příjmech z nájmu v roce 2016, přičemž správce daně po provedeném dokazování zjistil, že v roce 2016 již nájemní vztah neexistoval a žalobce jím tvrzený příjem z nájemného neměl, tudíž si daňový bonus uplatnil neoprávněně. II. Žaloba 4. Žalobce v úvodu své žaloby poté, co vymezil napadené i prvostupňové rozhodnutí, označil obě tato rozhodnutí za nesprávná a nezákonná. 5. Žalobce již úvodem avizoval své přesvědčení, že v jeho případě došlo k prekluzi práva daň doměřit, což odůvodnil následovně. Žalobce podal dne 13. 3. 2017 daňové přiznání k DPFO za předmětné zdaňovací období. Dnem následujícím (14. 3. 2017) započal ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu běh obecné tříleté lhůty, ve které je správce daně oprávněn vyměřit daň. Tato lhůta by uplynula dne 14. 3. 2020, nicméně v průběhu této obecné lhůty došlo k zastavení jejího běhu z důvodu trestního stíhání žalobce pro trestný čin podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 27. 3. 2020 doručením usnesení policejního orgánu podle § 160 odst. 1 trestního řádu o zahájení trestního stíhání a poté skončeno usnesením Okresního soudu v Klatovech č. j. 3 T 44/2020, které nabylo právní moci dne 17. 10. 2020. Došlo tedy k prodlužení tříleté lhůty k vyměření daně, která skončila dne 4. 10. 2020. Dodatečný platební výměr byl žalobci doručen až dne 29. 1. 2021, tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Dojde-li k uplynutí lhůty pro vyměření daně, nastává fikce správnosti daňového tvrzení podaného daňovým subjektem. 6. Pro úplnost žalobce poukázal na to, že v jeho případě nedošlo k prodloužení prekluzivní lhůty z důvodů předpokládaných v § 148 odst. 2 daňového řádu. K uplynutí prekluzivní lhůty měli povinnost přihlédnout správce daně i žalovaný z moci úřední. Žalobce připustil, že jej správce daně vyzval výzvou ze dne 26. 2. 2020 k podání daňového tvrzení k DPFO, ovšem tato výzva lhůtu pro vyměření daně neprodloužila. Žalobce považuje uvedenou výzvu za nezákonnou, když vydání této výzvy učinil správce daně pouze za účelem dosažení toho, aby nedošlo k prekluzi práva daň vyměřit. Žalobce upozornil, že byl správcem daně vyzván k podání daňového tvrzení za předmětné zdaňovací období, ačkoliv tuto svoji povinnost splnil již dne 13. 3. 2017. Podle žalobce v době vydání předmětné výzvy správce daně rozhodně nemohl důvodně předpokládat, že bude daň doměřena. Pokud měl správce daně pochybnosti o správnosti údajů obsažených v daňovém tvrzení, měl zahájit postup k odstranění pochybností anebo daňovou kontrolu. Navíc vydaná výzva nevedla k doměření daně, neboť ta byla žalobci doměřena na základě údajů, které byly obsaženy v daňovém tvrzení podaném dne 13. 3. 2017. Podle žalobce o nezákonnosti výzvy konečně svědčí i to, že byla správcem daně učiněna až tři roky od doby, kdy správce daně obdržel daňové tvrzení žalobce. 7. Ve druhé části své žalobní argumentace žalobce brojil proti skutkovým závěrům obsaženým v předmětných rozhodnutích finančních orgánů, kteréžto závěry označil za vysoce spekulativní a neodpovídající provedenému dokazování. Podle žalobce provedené dokazování nepředstavuje konzistentní soubor důkazů, které by ve svém souhrnu odůvodňovaly závěr o tom, že žalobce za předmětné zdaňovací období nedosahoval žádných příjmů a daňový bonus mu byl vyplacen neoprávněně. Za stěžejní žalobce označil otázku, zda v předmětném zdaňovacím období dosahoval příjmů z pronájmu nemovité věci – bytu na adrese Z., A. (dále jen „předmětný byt“). Správce daně i žalovaný dospěli k závěru, že nájemní smlouva ze dne 6. 10. 2009 byla ukončena před rokem 2016, což znamená, že žalobce v tomto období nedosahoval žádných zdanitelných příjmů. 8. Žalobce upozornil, že předmětná nájemní smlouva nebyla ukončena písemnou dohodou. Správce daně sice vedl dokazování, ovšem s učiněnými závěry žalobce nesouhlasí. Namítal, že ke zvýšení nájemného byl oprávněn podle čl. III. odst. 5 nájemní smlouvy obsahující oprávnění pro žalobce jednostranně zvýšit nájemné v závislosti na míře inflace vždy na další rok, ve kterém nájemní vztah trval. Poukázal též na to, že svědkyně Z. B. (bývalá manželka žalobce) uváděla v daňových přiznáních za zdaňovací období 2013 - 2015 jako výši nájemného částku 84 000 Kč a tak stěží lze přijmout vysvětlení této svědkyně, že daňová tvrzení za ní zpracovával žalobce. Je odpovědností každého daňového subjektu přiznat daň ve výši odpovídající realitě. Uvedení zvýšeného nájemného v daňových tvrzeních této svědkyně představuje indicii, která jednoznačně podporuje nabízenou verzi žalobce. Žalobce nesouhlasil ani s postupem správce daně, který na výslech této svědkyně žalobce upozornil s předstihem pouze 3 pracovních dnů, přičemž žalobce se nemohl tohoto výslechu účastnit. Správce daně tímto postupem porušil § 96 odst. 5 daňového řádu. 9. Žalobce dále namítal, že žalovaný ve vztahu ke svědkyni B. dal přednost úředním záznamům o podaném vysvětlení před výslechem této svědkyně v řízení daňovém. Z hlediska důkazní váhy však měl být preferován protokol o výslechu svědka pořízený v daňovém řízení. Žalobce v souvislosti s preferencí úředních záznamů o podaném vysvětlení namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Odkázal přitom na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou shrnul tak, že dochází-li v rámci výpovědí svědků provedených v různých řízeních k rozporům, je povinností správce daně tyto rozpory osvětlit a důkladně popsat, proč se přiklonil právě k té verzi. Žalobce tuto námitku uplatnil i ve vztahu k otci nájemkyně p. M. Š.. 10. Podle žalobce nebylo prokázáno, kdy došlo k zániku nájemní smlouvy ani nebylo spolehlivě zjištěno, jakou formou došlo k zániku smlouvy. I pokud by žalobce přijal to, že jeho bývalá žena v roce 2014 disponovala klíči od předmětného bytu, nemůže bez dalšího platit § 2292 občanského zákoníku o skončení nájmu bytu, muselo by totiž být prokázáno, že dřívější nájemkyně bytu M. Š. tyto klíče odevzdala vlastníkovi bytu (v té době manželům B.) a projevila přitom vůli v nájemním vztahu nepokračovat. Je poměrně rozšířenou praxí, že vlastník nemovité věci i v průběhu nájemního vztahu s klíči disponuje. V tomto ohledu je úvaha žalovaného nesprávná a příslušná soukromoprávní norma je aplikována zcela chybně. Okamžik ukončení nájemního vztahu nelze určit ani na základě svědecké výpovědi bývalé manželky žalobce, která v rámci svého výslechu výslovně uvedla, že neví, kdy ke skončení nájmu došlo. Na druhé straně žalobce správci daně nabídl vysvětlení, kdy a kým bylo za rok 2016 nájemné uhrazeno. 11. Žalobce rovněž namítal, že správce daně i žalovaný odmítli vyslechnout svědkyni M. Š., která by jako přímý kontrahent nájemní smlouvy bez jakýchkoliv pochybností potvrdila či vyvrátila pravdivost verze nabízené žalobcem. Žalobce výslech tohoto svědka považuje jako klíčový. Žalovaný sice zmiňuje úřední záznam o podaném vysvětlení i této svědkyně, ovšem podle § 93 odst. 3 daňového řádu bylo povinností na návrh žalobce tento výslech provést. V opačném případě dochází k porušení bezprostřednosti dokazování v daňovém řízení. Žalobce poukázal na t