1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

17 Az 29/2025- 53 - text  16 17 Az 29/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobkyně: L. V. zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům z. s., se sídlem Poděbradská 173/15, Praha 190 00 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky Praha, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného dne 29. 8. 2025 č. j. OAM-0390918-14/DO-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025 č. j. OAM-0390918-14/DO-2025 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29. 8. 2025 č. j. OAM-0390918-14/DO-2025, žalovaný rozhodl podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 65/2022 Sb.“) ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), žádost žalobkyně o udělení ochrany se zamítá a dočasná ochrana se podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žalobkyni dočasnou ochranu. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že dříve skutečně požívala dočasné ochrany v Litvě, tato dočasná ochrana již byla ukončena a žalobkyně v současnosti nepožívá žádného ochranného statusu. Rozhodnutí žalovaného proto považuje za nezákonné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že není rozhodující, zda žalobkyně pořád je či není držitelem dočasné ochrany v Litvě. Podstatné je pouze to, že dříve tam dočasnou ochranu měla. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. podle žalovaného neumožňuje žádosti žalobkyně vyhovět. Pouze ji „z procesní opatrnosti“ nemůže znovu vyhodnotit jako nepřijatelnou. Žádost tak zamítl podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, podle kterého platí, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany se odejme, jestliže cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2025, č.j. 5 Azs 273/2023-27, kde soud konstatoval, že by tento důvod měl být použit analogicky pro zamítnutí žádosti o udělení dočasné ochrany, v situaci, kdy žadatel disponuje povolením k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě (bod 45). Žalovaný také poukázal na přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, které podle něj vyjasnilo výklad unijního práva. Toto nové rozhodnutí podle žalovaného potvrzuje slučitelnost české právní úpravy nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu s unijním právem. Postup, který ve svých rozsudcích navrhuje Nejvyšší správní soud, se neopírá o žádný právní předpis. Žalovaný jej proto považuje pouze za nezávazné doporučení. Navíc nové prováděcí rozhodnutí dřívější závěry Nejvyššího správního soudu zpochybňuje. 3. Žalobkyně s názorem žalovaného nesouhlasí s tím, že dle Nejvyššího správního soudu „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce. Lze připomenout, že Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dokonce konstatoval, že odmítne-li se správní orgán řídit názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního, čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017-23, bod 27).“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34, bod 17). 4. Právní stát je založen i na zásadě právní jistoty, která lidem zaručuje předvídatelnost rozhodnutí státních orgánů. Judikatura Nejvyššího správního soudu přispívá k této předvídatelnosti tím, že sjednocuje výklad zákonů. Pokud žalovaný jedná v rozporu s touto judikaturou, narušuje právní jistotu jednotlivců (viz závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 585/2025/VOP, dostupné na https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/14030.). 5. Podle žalobkyně mezi stranami není sporné, že žalobkyně je vysídlenou osobou podle § 3 Lex Ukrajina, resp. čl. 2 Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Žalovaný ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou odmítá udělit žalobkyni dočasnou ochranu, protože ji dříve udělila Litva. Ve správním řízení však žalobkyně prokázala, že jí již dočasná ochrana zanikla. 6. Aktuální judikatura podle žalobkyně jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že ji daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském státě: ,,Z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je s tímto právem v rozporu, pročež jl nelze použít“ (důraz doplněn; rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024 - 37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70 nebo rozsudek z téhož dne, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70). Sice zároveň platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň. Nejvyšší správní soud ovšem v citovaných rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Žalovaný má v prvé řadě přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci toho posouzení pak má ověřil, zda žadatelka, která v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. Uvedená judikatura se sice týká důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Je však zřejmé, že ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout s odkazem na jiná zákonná ustanovení. Důsledkem postupu žalovaného je totiž opět rozpor s unijním právem, stejně jako v případě nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu přiznání dočasné ochrany v jiném členském státě. Tento postup opět vede k tomu, že žalobci je odepřena možnost sekundární volby členského státu, v němž má být povolen pobyt za účelem dočasné ochrany. Na rozporu s unijním právem nic nemění to, že žalovaný v nynějším případě postupoval a rozhodl dle jiného ustanovení odlišného právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, bod 28 a 29). 7. Podle žalobkyně žádost o dočasnou ochranu proto nelze zamítnout ani s odkazem na § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně z důvodu, že žadatelce dříve poskytl dočasnou ochranu jiný stát. Z aktuální judikatury tedy jasně plyne, že pokud žadatelka o dočasnou ochranu již nedisponuje oprávněním k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiné zemi a zároveň je vysídlenou osobou a nedopadá na ni ani žádný důvod pro vyloučení, je nutné mu dočasnou ochranu udělit v ČR. Na těchto závěrech nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 („nové prováděcí rozhodnutí“), které je účinné od 13. 8. 2025 a které v bodech 4 až 6 své preambule (kterých se ve svém rozhodnutí dovolává žalovaný) uvádí: (4) Vzhledem k tomu, že určitá osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, by členské státy k zajištění toho, aby tato zásada byla respektována, a s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, pokud je zřejmé, že dotčená osoba již povolení k pobytu na tomto základě získala v jiném členském státě. To by bylo v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 27. února 2025 ve věci C-753/23 (5), a zejména s jeho bode