7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

57 A 18/2024- 44 - text  16 57 A 18/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: D. U., narozený dne X, bytem X, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č. j. KK/321/LP/24-5, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č. j. KK/321/LP/24-5, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 4. 2024, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č. j. KK/321/LP/24-5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, odboru právního a živnostenského úřadu (dále jen „živnostenský úřad“) ze dne 30. 11. 2023, č. j. MUSO/37797/2023/OPŽÚ/JAZA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 47 odst. 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění účinném v rozhodné době, rozhodnuto tak, že živnostenské oprávnění k provozu živnosti volné s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ ohlášením žalobce nevzniklo, a to z důvodu, že žalobce nesplňuje podmínku bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona. II. Žaloba 3. Žalobce ve své žalobě označil napadené rozhodnutí za nezákonné s tím, že zasáhlo především do jeho veřejných subjektivních práv na svobodnou volbu podnikání a na zápis do živnostenského rejstříku. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. 4. Žalobce nejprve namítal průtahy ve správním řízení. Upozornil, že oba správní orgány po dobu téměř jednoho roku významným způsobem limitují právo žalobce na svobodnou volbu způsobu, jakým si bude obstarávat prostředky pro své živobytí. Žalobce vnímá celkovou dobu rozhodování živnostenského úřadu a žalovaného jako enormně zdlouhavou, přestože projednávaná věc je jednoduchá, zvláště když správní orgány fakticky neprováděly žádné dokazování. Dle názoru žalobce průtahy v řízení jsou tak závažné, neodůvodněné a nevysvětlené, že dosahují intenzity znamenající zkrácení žalobce na jeho veřejných subjektivních právech. 5. Druhou námitkou byl nesprávný výklad a aplikace § 6 odst. 2 živnostenského zákona, resp. tam obsažené podmínky bezúhonnosti. Podle žalobce se jedná o hlavní předmět sporu mezi ním a orgány živnostenské správy. Žalobce je přesvědčen, že oba správní orgány chybně nepovažují žalobce pro účely živnostenského zákona za bezúhonného. Má za to, že podle příslušné právní úpravy a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, má živnostenský úřad provést při hodnocení, zda lze žadatele zapsat do živnostenského rejstříku, dva kroky, a to (i) vyhodnotit, zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním nebo předmětem podnikání, a až pokud ano, tak následně (ii) provést test proporcionality. Žalobce je přesvědčen, že živnostenský úřad a žalovaný oba tyto kroky vyhodnotili nesprávně a tím zatížili napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti. Podle žalobce příslušná právní úprava neposkytuje orgánům živnostenské správy žádný prostor pro jakékoliv správní uvážení. Ty musejí uvedené dva kroky provést a z nich pak musí jednoznačně vyplynout, zda žadatel splňuje či nesplňuje zákonné podmínky pro zápis do živnostenského rejstříku. Pokud daný žadatel podmínky splňuje, má subjektivní právo na zápis do živnostenského rejstříku, a živnostenský úřad jej musí do živnostenského rejstříku dle § 47 odst. 1 živnostenského zákona zapsat a vydat mu z něj výpis. 6. K prvému z kroků (otázka spáchání trestného činu v souvislosti s předmětem podnikání) žalobce předně namítal, že hodnocení žalovaného, podle kterého souvislost žalobcem spáchaného trestného činu s předmětem podnikání je dána „v materiální podstatě prodeje drog, kterou považuje za obchodní činnost, přičemž obchodní činnost je nedílnou součástí řady živností, a to i živnosti volné, kterou účastník řízení ohlašuje“, vybočuje ze zákonných mezí. Takovýto excesivní výklad žalovaného by v konečném důsledku znamenal absenci bezúhonnosti pro osoby odsouzené za fakticky jakýkoliv trestný čin, což odporuje teleologickému výkladu § 6 odst. 2 živnostenského zákona. Živnostenské orgány musí posoudit samotné jádro (objektivní stránku trestného činu) a až toto jádro musí posuzovat ve vztahu k ohlašovaným živnostem. Rozhodně nelze na spáchaný trestný čin nahlížet v tom smyslu, jak jej zrovna chápe žalovaný a co pro něj daný trestný čin představuje. Podle žalobce je nutno zhodnotit smysl a účel zakotvení daného trestného činu do trestního zákoníku, což dle judikatury plyne např. z objektu daného trestného činu (viz např. bod 41 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2018, č. j. 29 A 208/2016-44). Proto smyslem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za který byl odsouzen žalobce, není postihovat provoz činnosti bez patřičného povolení (jako tomu je u např. trestného činu neoprávněného podnikání), ale primárně je určeno k ochraně zdraví uživatelů nebezpečných látek před patřičně neověřenými a netestovanými nebezpečnými látkami. Žalobce má proto za zřejmé, že trestný čin, za nějž byl odsouzen žalobce, nemá žádnou souvislost s obchodní činností (tzv. nákup a prodej), neboť k ochranně obchodní činnosti není tento trestný čin vůbec určený. Žalobce nežádá o žádný okruh či obor podnikání, který by i vzdáleně mohl souviset s uvedenou oblastí ochrany (např. výroba a úprava kvasného lihu, podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady, výroba nebezpečných chemických látek a nebezpečných chemických směsí atd.). 7. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem žalovaného, že prodej drog lze považovat za obchodní činnost. Poukazuje na § 420 občanského zákoníku definující osobu podnikatele a z něj dovozuje, že nedovolený prodej omamných a psychotropních látek (k němuž v jeho případě ani nedošlo) nemůže být podřazován pod pojem podnikání, neboť to zcela odporuje logice vykonávání standardní obchodní činnosti. Má za to, že absentuje znak soustavnosti, neboť se měl dopustit pouze jednorázového excesu, za který byl odsouzen. Žalobce byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že neoprávněně vyvezl omamnou nebo psychotropní látku v množství větším než malém. Podle žalobce z popisovaného jednání není možné dovodit jakoukoliv souvislost a provázanost mezi tímto jednáním a předmětem ohlašované životnosti. 8. Žalobce k prvému kroku uzavřel, že dle jeho přesvědčení se trestného činu, za který byl odsouzen, nedopustil v souvislosti s ohlašovaným oborem živnosti a není tedy u něj dána překážka k výkonu ohlašovaného živnostenského podnikání. 9. Ke druhému z kroků (test proporcionality) žalobce namítal, že žalovaný ani tuto druhou nutnou podmínku pro odepření zápisu žalobce do živnostenského rejstříku nevyhodnotil v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17, žalobce konstatoval, že test proporcionality zahrnuje tři kritéria posouzení, a to (i) kritérium vhodnosti, (ii) kritérium nezbytnosti a (iii) kritérium přiměřenosti. Ohledně kritéria vhodnosti žalobce nemá vůči postupu živnostenského úřadu námitek, neboť zamítnutí zápisu žalobce do živnostenského rejstříku může skutečně naplnit cíl ochrany podnikatelského prostředí či ochranu spotřebitelů. Naproti tomu žalobce nesouhlasí s posouzením nezbytnosti a přiměřenosti provedeným správními orgány, neboť nezapsání žalobce do živnostenského rejstříku pro něj představuje nepoměrně větší újmu, než která může vzniknout veřejnému zájmu. 10. Ve vztahu ke kritériu nezbytnosti žalobce nejprve označil zamezení vzniku živnostenského oprávnění za nástroj ultima ratio, který živnostenský úřad může použít pouze tehdy, pokud přezkoumatelným způsobem vysvětlí, proč nejsou mírnější prostředky dané mu zákonem k dispozici dostatečné k ochraně veřejného zájmu. Takové odůvodnění však podle žalobce rozhodnutí živnostenského úřadu a žalovaného neobsahují. Za alternativní a méně invazivní prostředky ochrany veřejného zájmu, které mají živnostenské orgány k dispozici, žalobce označuje výkon správního dozoru nad budoucí živnostenskou činností žalobce ve smyslu § 60a a násl. živnostenského zákona. Pokud by živnostenský úřad v rámci tohoto dozoru seznal, že se žalobce dopouští protiprávního jednání, byl by oprávněn aplikovat nápravná opatření (viz např. § 60d živnostenského zákona). Navíc živnostenský úřad může kooperovat i s dalšími správního orgány a ty případně vyzvat k výkonu správního dozoru nad žalobcovou či