5 Afs 104/2006 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 4/2021- 227 - text  37 57 Ad 4/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobkyně: S. B. zastoupena advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2021, č.j. VS-25262-27/ČJ-2017-80000L-51ODV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 7. 2021, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) osobně doručenou dne 28. 7. 2021, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2021, č.j. VS-25262-27/ČJ-2017-80000L-51ODV (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobkynino odvolání proti rozhodnutí ředitele Věznice Kynšperk nad Ohří ze dne 24. 7. 2019, č.j. VS-92475-54/ČJ-2016-8027PR5 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že podle § 181 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“ nebo „služební zákon“), a s odkazem na § 60 téhož zákona nemá žalobkyně nárok na zaplacení hodin odpracovaných v souvislosti s § 60 zákona o služebním poměru, včetně zákonného úroku z prodlení. II. Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že předně poukazuje na skutečnost, že se jedná o její druhý žalobní návrh, vedený před Krajským soudem v Plzni, když předchozímu žalobnímu návrhu bylo Krajským soudem v Plzni vyhověno. 3. Dále uvedla, že se důvodně domnívá, že „ani po doplnění dokazování tak, jak bylo, po zrušujícím rozsudku, závazným pokynem žalovaného uloženo prvoinstančnímu orgánu, situaci nezměnilo“. V průběhu správního řízení před služebním funkcionářem - ředitelem Věznice Kynšperk nad Ohří byla provedena jen drobná úprava v části svědeckých výpovědí a ve správním spise ponechány důkazy provedené v předchozím řízení. Tyto důkazy s naprostou jistotou prokázaly, že § 60 zákona o služebním poměru není a ani nemůže být dodržován a ani fakticky bez většího počtu příslušníků jej dodržovat nelze a přesto jsou jí z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek tak, jak má na mysli § 60 odst. 1 služebního zákona. 4. Žalobkyně vykonává funkci inspektora strážní služby - operátora, kde je zastupitelnost velice striktně uvedena ve směrnicích pro výkon této služby a nahradit tohoto operátora lze toliko bud’ inspektorem strážní služby, nebo Vrchním inspektorem strážní služby. Na jejich postech po dobu výkonu služby na operačním středisku nikdo službu nevykonává a tak má žalobkyně dvě možnosti, buď konzumuje stravu v závodní jídelně po dobu nezbytně nutnou k její konzumaci, avšak tato konzumace nikdy netrvá dobu 30 minut, nebo konzumuje stravu donesenou z domova při nepřerušeném vlastním výkonu služby. Vždy je však povinna okamžitě se v případě mimořádné události zapojit do jejího řešení, případně se okamžitě dostavit na operační středisko a situaci řešit. 5. Dále žalobkyně konstatovala, že „usnesením Nejvyššího správního soudu, publikovaném pod číslem NSS 1755/2020 v mezidobí došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, řešícímu shodnou problematiku jako v tomto žalobním návrhu se závazným pokynem doplnit řízení o otázku, zda jsou žalobci na strážních a dozorčích stanovištích střídání či nikoliv“. V tomto rozhodnutí je pak uváděna judikatura, která se již v předcházejících řízeních zabývala problematikou čerpání přestávek na jídlo a odpočinek dle § 60 služebního zákona. Problematika již byla řešena jednak Městským soudem v Praze sp.zn. 8 Ad 13/2011, Krajským soudem v Brně sp.zn. 62 Ad 4/2016, Nejvyšším správním soudem sp.zn. 8 As 257/2018, případně judikaturou další. Žádnou z těchto „ustálených judikatur“ se však napadené rozhodnutí nezabývá a zcela je pomíjí. Fakticky tak vytváří nový pohled na věc bez toho, že by ustálená judikatura byla akceptována. Rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 8 Ad 13/2011 pak přesně kopíruje shodnou činnost policisty na operačním středisku a výkon služby na operačním středisku ve Věznici Kynšperk nad Ohří, kde na rozdíl od operačního střediska Policie ČR, kde službu vykonává více příslušníků, ve Věznici Kynšperk nad Ohří je příslušník výlučně jen jeden. Fakticky tak střídání neexistuje, ale operátor je pro nejnutnější dobu stravy dle § 60 odst. 3 služebního zákona zastoupen jiným příslušníkem, za něhož službu nevykonává nikdo. 6. Z právního názoru Městského soudu v Praze k problematice čerpání přestávek na jídlo a odpočinek žalobkyně uvedla: „… Tady nezbývá než poukázat na skutečnost, že výše uvedené osoby v podstatě zpochybnily, velmi zásadně zpochybnily to, že by na předmětném operačním středisku přestávky vypadaly tak, že by je bylo možno podřadit pod pojem přestávka na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 zákona o služebním poměru, když v podstatě z jejich výpovědi vyplývá, že i během čerpání přestávky se policista nacházel přímo na svém pracovišti, nebo v jeho bezprostřední blízkosti a byl tak připraven kdykoliv se na své pracoviště okamžitě vrátit a to v závislosti na situaci, která by tedy mohla nastat. Takový stav věci lze jen velmi obtížně označit za přestávku na jídlo a odpočinek, která by znamenala přerušení výkonu služby. Za takovou přestávku by bylo možno považovat jenom stav, kdy by tedy policista, navíc tedy v souladu s tím, jak to bylo naplánováno, opustil v daný čas své pracoviště a mohl se odebrat někam mimo své pracoviště a po stanovených 30 minut se zkrátka vůbec nezajímal o to, co se na předmětném pracovišti děje a těch 30 minut věnoval pouze tomu, aby se najedl, nebo si odpočinul nějakým jiným způsobem, ať už pasivním nebo aktivním způsobem, podle vlastního uvážení…“ 7. Právní názor Městského soudu v Praze dle žalobkyně naprosto přesně kopíruje situaci ve Vězeňské službě ČR, Věznici Kynšperk na Ohří. Taková činnost v této složce je však ještě závažnější v tom, že se týká všech obdobných objektů ve vězeňských zařízeních. 8. Dle žalobkyně tedy není podstatné, že je jí v některých případech po dobu nezbytně nutnou umožněno stravování, ale toto nelze považovat za čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, když fakticky i po celou dobu přestávky je velena na operační středisko. Nikomu službu nepředává, když fakticky ani není komu, když v denním rozkaze vedoucího oddělení vězeňské stráže neexistuje jediné osoby nezařazené na žádný post, která by mohla střídání na přestávky realizovat. Žalobkyně fakticky stále vykonává činnost dle interních právních norem. Současně je při konzumaci stravy neustále ve střehu a kdykoliv připravena zasáhnout při mimořádné události. Žalobkyně při své výpovědi potvrdila nezákonný stav, který je praktikován ve všech zařízeních Vězeňské služby ČR. Názor nadřízených pak nemá oporu nejen v prokázaných skutečnostech, ale ani v předložených důkazech. „Pokud se prohlašuje, že neobsazení operačního střediska není pro služební činnost závazné a fakticky tak legalizuje porušení těchto interních právních norem.“ Služební funkcionář se snaží celou situaci zlehčovat a účelově zaměňuje pojem střídání stanoviště, což je transparentně prokazováno denními rozkazy vedoucích oddělení, kde ani v jediném případě nefiguruje příslušník, který by takové střídání prováděl. Ostatně i „výpovědi žalobců takovou situaci vylučují“. Fakticky se tak nejedná o střídání stanoviště, ale opuštění stanoviště na nezbytně nutnou dobu ke konzumaci stravy. „Opětovně je poukazováno na nepříslušné poukazování judikatury civilních soudů, což již v předcházející době vyloučil i Nejvyšší správní soud ČR“. Za neuvěřitelný lapsus a neznalost povinností je v napadeném rozhodnutí spatřováno vyjádření, kde žalobkyně čerpající přestávku na jídlo a odpočinek nemá povinnost se zapojit do likvidace mimořádných událostí. Takové vyjádření je v příkrém rozporu se směrnicemi pro signály mimořádných situací tedy řešení nejzávažnějších mimořádných událostí ve Věznici Kynšperk nad Ohří. Mimo jiné takovou povinnost se zapojit do likvidace mimořádných událostí má každý příslušník stanovenu zákonem. Vyjádření žalovaného, že žalobkyně nežádala o započtení doby služební činnosti v okamžiku, kdy nebyla schopna čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, svého nadřízeného, dehonestuje přímého nadřízeného žalobkyně, neboť jej lze chápat tak, že tito nadřízení nemají přehled o činnostech podřízených a podsouvá žalobkyni činnost, která není žádným předpisem nařízena. Pokud se v průběhu řízení objevily přílohy denních rozkazů, kde jsou přestávky na jídlo a odpočinek zapsány, pak taková příloha je pouze formální bez ohledu na možnost čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. 9. Žalobkyně dále uvedla, že se důvodně domnívá, že v průběhu správního řízení, hlavně pak rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby ČR došlo a stále