7 Afs 261/2015 — Nejvyšší správní soud

57 Af 9/2024- 41 - text  11 57 Af 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: Mgr. Viktor Švantner, IČO 72015900 sídlem Mikulášská třída 455/9, 326 00 Plzeň insolvenční správce dlužníka STEEN QOS s.r.o., IČO 27972941 sídlem Vojkovice 58, 362 73 Vojkovice nad Ohří proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj sídlem Krymská 2a, 360 01 Karlovy Vary o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2024, č. j. 346363/24/2401-50523-405351, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2024, č. j. 346363/24/2401-50523-405351, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2023, č. j. KSPL 54 INS 10139/2023-A-23, byl zjištěn úpadek dlužníka STEEN QOS s.r.o. (dále jen „Dlužník“), na majetek Dlužníka byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena Insolvency Project v.o.s. (dále jen „původní insolvenční správce“). 2. Žalovaný evidoval ke dni 11. 1. 2024 u Dlužníka jednak přeplatek na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 6 027 Kč (dále jen „Přeplatek DPFO“) a jednak nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 36 195 Kč (dále jen „Nedoplatek DPH 1“). Žalovaný podle § 154 odst. 2 daňového řádu vyrozuměl Dlužníka vyrozuměním ze dne 12. 1. 2024, č. j. 13249/24/2401-50523-405351 (dále jen „Vyrozumění 1“) o převedení Přeplatku DPFO na úhradu Nedoplatku na DPH 1 v částce 1 311 Kč se dnem úhrady 26. 4. 2023, v částce 2 431 Kč se dnem úhrady 26. 5. 2023 a v částce 2 285 Kč se dnem úhrady 26. 5. 2023. 3. Žalovaný evidoval ke dni 22. 1. 2024 u Dlužníka jednak přeplatek na odvodech za porušení rozpočtové kázně – Národní fond II ve výši 72 022 Kč (dále jen „Přeplatek ODV“) a jednak nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 29 087 Kč (dále jen „Nedoplatek DPH 2“) a nedoplatek na dani z nemovitých věcí ve výši 46 701 Kč (dále jen „Nedoplatek NEM“). Žalovaný podle § 154 odst. 2 daňového řádu vyrozuměl Dlužníka vyrozuměním ze dne 22. 1. 2024, č. j. 35602/24/2400-31472-403200 (dále jen „Vyrozumění 2“) o převedení Přeplatku ODV na úhradu Nedoplatku na DPH 2 v částce 5 992 Kč se dnem úhrady 26. 5. 2023, v částce 14 870 Kč se dnem úhrady 27. 6. 2023, v částce 752 Kč se dnem úhrady 26. 8. 2023, v částce 38 Kč se dnem úhrady 28. 11. 2023 a v částce 2 815 Kč se dnem úhrady 28. 12. 2023 a na úhradu Nedoplatku NEM v částce 22 548 Kč se dnem úhrady 1. 6. 2023, v částce 1 094 Kč se dnem úhrady 30. 9. 2023, v částce 510 Kč se dnem úhrady 24. 11. 2023 a v částce 22 549 Kč se dnem úhrady 1. 12. 2023. 4. Dne 23. 1. 2024 podal původní insolvenční správce žalovanému proti Vyrozumění 1 a Vyrozumění 2 námitku podle § 159 daňového řádu, jíž s odkazem na § 242 odst. 3 daňového řádu brojil proti převedení přeplatků vykázaných po zjištění úpadku Dlužníka na nedoplatky vzniklé před zjištěním úpadku Dlužníka. Tuto námitku zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024, č. j. 346363/24/2401-50523-405351, podle § 159 odst. 3 daňového řádu (dále jen „napadené rozhodnutí“), které žalobce napadl u zdejšího soudu žalobou podanou dne 24. 6. 2024. II. Žaloba a replika 5. Žalobce jako nynější insolvenční správce Dlužníka žalobou žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Podle žalobce nebyl žalovaný oprávněn převést přeplatky dle Vyrozumění 1 a Vyrozumění 2. Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že institut převedení přeplatku se obsahově kryje s institutem započtení regulovaným v § 140 insolvenčního zákona, který má jako lex specialis přednost před daňovým řádem. Podle § 140 insolvenčního zákona musí být pro započtení po zjištění úpadku (24. 11. 2023), kdy byla vydána Vyrozumění 1 a Vyrozumění 2, splněny určité podmínky. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. R 63/2018 a R 92/2018, podle nichž u pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou vyplývá nepřípustnost započtení zpravidla již z toho, že pohledávky nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení (věřitel započitatelné pohledávky musí být přihlášeným věřitelem). Žalovaný v insolvenčním řízení Dlužníka přitom nedoplatky, na něž převedl přeplatky, nepřihlásil, tudíž je nebyl oprávněn po úpadku Dlužníka vůči nedoplatkům Dlužníka započíst. Žalobce v žalobě dodal, že žalovaným přihlášené pohledávky byly popřeny insolvenční správkyní co do pravosti a výše. 6. V replice ze dne 10. 8. 2024 žalobce uvedl, že žalovaným odkazovaný rozsudek sp. zn. 7 Afs 261/2015 na projednávanou věc nedopadá, protože řeší možnost úhrady přeplatku na daňové povinnosti (příjem majetkové podstaty) vzniklého po úpadku oproti existující pohledávce za majetkovou podstatou, když tyto obě vznikly až po rozhodnutí o úpadku, což není posuzovaný případ. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí akcentoval, že žalobce v žalobě nevznesl žádnou námitku zpochybňující data vzniku předmětných přeplatků a nedoplatků či převedení přeplatků na nedoplatky. Žalovaný uvedl, že § 242 odst. 2 daňového řádu vymezuje pro potřeby insolvenčního řízení majetek daňového subjektu, jímž je pouze vratitelný přeplatek (zůstatek po převedení přeplatku na úhradu nedoplatku téhož dlužníka na jeho jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně). Přeplatek se tedy dostává do dispozice dlužníka až v případě, kdy je vratitelný (neexistují žádné nedoplatky, na které by mohl být v souladu se zákonem převeden). Předmětné přeplatky tedy nebyly pro potřeby insolvenčního řízení majetkem dlužníka. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 7 Afs 261/2015-18, č. 3416/2016 Sb. NSS, a dodal, že se dopustil dílčí formulační nepřesnosti, když označil přeplatky za vratitelné. Žalovaný zdůraznil, že převedení přeplatku dle daňového řádu nelze z hlediska insolvenčního řízení zaměňovat se soukromoprávním institutem započtení. Veškeré přeplatky, které žalovaný evidoval na osobním daňovém účtu Dlužníka, vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, byly použity na úhradu splatných daňových pohledávek (nedoplatků) do jejich přezkoumání (přezkumné jednání se konalo dne 28. 2. 2024), které nebyly pohledávkami za majetkovou podstatou. Uvedl-li žalobce, že Vyrozumění 1 a Vyrozumění 2 byla vydána až v lednu 2024, neznamená to, že k převedení přeplatků na nedoplatky nedošlo v souladu jak s § 242 daňového řádu, tak i § 140 insolvenčního zákona. § 242 až 245 daňového řádu upravují vztah daňového řádu k insolvenčnímu řízení a zohledňují specifické postavení daňových pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona. 8. V podání ze dne 6. 5. 2025 žalovaný zdůraznil, že neměl postupovat podle § 140 insolvenčního zákona, ale byl vázán jen §§ 242 až 245 daňového řádu, a že „nemohl přihlásit inkriminované pohledávky (pozn. nedoplatek na dani z přidané hodnoty a nedoplatek na dani z nemovitých věcí) do insolvenčního řízení, neboť v příslušném okamžiku žádnou takovou pohledávku u dlužníka neevidoval“. IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání 9. Vzhledem k tomu, že oba účastníci vyjádřili výslovný souhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání (žalovaný v podání ze dne 2. 7. 2024 a žalobce v podání ze dne 10. 7. 2024), rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. V. Posouzení věci soudem 10. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, z jakých skutkových či právních důvodů je napadené rozhodnutí správního orgánu nezákonné. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. - takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Soud předesílá, že aktivní procesní legitimace žalobce vyplývá z § 249 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého je osobou oprávněnou k podání žaloby k vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkurzu pouze insolvenční správce. Insolvenční správce je v daňových věcech, pokud tvrdí, že d