77 Af 14/2023 – Krajský soud v Plzni

77 Af 14/2023- 87 - text  14 77 Af 14/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: GRANDHOTEL PUPP Karlovy Vary, akciová společnost, IČ 00022004, Mírové náměstí XE/2, 360 01 Karlovy Vary, zastoupeného ARIADNA, s. r. o., IČ 64581144, daňově poradenskou kanceláří, Nademlejnská 683/5, 198 00 Praha 9, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ 72080043, Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2023, č.j. 29454/23/5200-11433-713239, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 5. 11. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou dne 6. 11. 2023, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2023, č.j. 29454/23/5200-11433-713239 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 8. 2022, č.j. 763479/22/2401-50523-403389 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým byla žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“), a podle § 143 odst. 1, 3 a § 1XGdaňového řádu z moci úřední doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 vyšší o částku 6 448 600 Kč a současně byla žalobci uložena zákonná povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20% z doměřené daně, tj. 1 289 720 Kč. Napadeným rozhodnutím byla doměřená daň snížena na částku 4 928 600 Kč a penále na částku 985 720 Kč. V ostatním zůstal výrok dodatečného platebního výměru beze změny. 2. Postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, která jim vznikají při správě daní, upravuje daňový řád. Daň z příjmu je upravena zákonem o daních z příjmů. 3. Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoR“), upravuje pro účely zjištění základu daně z příjmů způsob tvorby a výši rezerv a opravných položek, které jsou výdajem (nákladem) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů, nebo položkou snižující základ daně z příjmů u poplatníků daní z příjmů. [II] Žaloba 4. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. Správce daně postupoval v daňovém řízení účelově, když daňovou kontrolu ukončil záměrně předčasně. V rozporu s § 113 odst. 3 a § 115 odst. 1 daňového řádu sám doplňoval důkazní řízení, které v průběhu daňové kontroly odmítl provést. Obešel tak ustanovení o prekluzi lhůty pro stanovení daně a § 115 odst. 2 daňového řádu, což nechal žalovaný jako jeden z odvolacích důvodů bez povšimnutí. Jádrem sporu bylo, zda byly dodrženy podmínky stanovené zákonem pro tvorbu rezerv. Naplnění podmínek pro tvorbu rezervy podle § 7 odst. 4 zákona o rezervách 5. Žalovaný tvrdil, že na základě provedené analýzy pohybů na žalobcových bankovních účtech bylo zjištěno, že bankovní účty byly využívané i k jiným účelům než jen pro ukládání prostředků rezerv. Žalobce s peněžními prostředky libovolně disponoval, když k převodům docházelo nejen mezi žalobcovými účty, ale i na účty třetích osob. Žalobce neponechával peněžní prostředky na bankovním účtu do doby čerpání či rozpuštění vytvořených rezerv. Konkrétní transakce jsou popsány ve Zprávě o daňové kontrole. 6. Žalobce (v žalobě) namítal, že tvrzení žalovaného nejsou v souladu se skutečností, neboť žalovaný vyložil § 7 odst. 4 zákona o rezervách příliš formalisticky a zjevně účelově, v rozporu se smyslem zákona o rezervách i dalšími právními předpisy. Z dikce § 7 odst. 4 zákona o rezervách nevyplývá, že by daňový subjekt mohl zřídit pro ukládání peněžních prostředků tvořících rezervu jen jeden jediný samostatný účet. Při možné nestabilitě bankovního sektoru by výklad předmětného ustanovení ve prospěch možného jediného samostatného bankovního účtu vedl k nucené neobezřetnosti daňových subjektů, které by nemohly případná rizika rozložit mezi více samostatných účtů vytvořením portfolia samostatných účtů vedených u různých bankovních ústavů. Podle právního názoru žalobce může daňový subjekt zřídit více samostatných bankovních účtů, na které ukládá peněžní prostředky tvořící rezervu či rezervy. Z dikce § 7 odst. 4 zákona o rezervách totiž vyplývá, že samostatný účet (samostatné účty) může sloužit pro ukládání peněžních prostředků i pro více rezerv (a je určen výhradně pro ukládání prostředků rezerv tvořených podle tohoto ustanovení). Žalobce zřízením více samostatných bankovních účtů při více tvořených rezervách (podle svého názoru) neporušil § 7 odst. 4 zákona o rezervách, neboť mu to zákon o rezervách umožňuje. 7. Žalobcův názor je i v souladu s názorem správce daně uvedeným ve zprávě o daňové kontrole na stranách 63 a 64, kde správce daně uvedl, že zákon připouští existenci více než jen jednoho samostatného účtu v bance ke krytí více rezerv v termínu pro podání daňového přiznání. Lze tedy souhlasit s daňovým subjektem, že na různých samostatných účtech mohou být uloženy peněžní prostředky pro krytí více rezerv na opravy současně a zároveň také, že peněžní prostředky týkající se jedné rezervy mohou být po dobu její tvorby, tzn. za jednotlivá zdaňovací období, deponována na různé samostatné účty, avšak vždy v jejich plné výši připadající na jedno zdaňovací období. V souladu s tímto závěrem posuzoval správce daně v předmětné daňové kontrole splnění podmínek týkajících se uložení peněžních prostředků u každé jednotlivé rezervy zvlášť. V rámci hodnocení důkazních prostředků nikdy netvrdil, že je povinnost disponovat pouze jedním samostatným účtem v bance ke krytí součtu hodnot vytvořených rezerv. 8. Vzhledem k výše uvedenému byl žalobce přesvědčen, že neporušil ani další podmínku § 7 odst. 4 zákona o rezervách, a to, že peněžní prostředky v plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období budou převedeny na samostatný účet nejpozději do termínu pro podání daňového přiznání. Je nerozhodné, zda budou předmětné peněžní prostředky převedeny na jeden nebo na více samostatných účtů. Rozhodující je, aby celková částka peněžních prostředků převedených nejpozději do termínu pro podání daňového přiznání na samostatných účtech odpovídala plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období. To je smysl § 7 odst. 4 zákona o rezervách. Tuto podmínku žalobce splnil tím, že ke dni 2. 7. 2018, tedy k termínu pro podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2017, bylo na žalobcovu rezervním účtu č. 100491070/2250 vedeném u banky Creditas a.s. uloženo 27 539 954,04 Kč a na podúčtu k tomuto rezervnímu účtu/termínovaném vkladu bylo uloženo 53 300 000,00 Kč. Celkem tedy bylo na žalobcových účtech u banky Creditas a.s. uloženo 80 839 954,04 Kč. Plná výše rezervy připadající na zdaňovací období 2017 činila ke dni 31. 12. 2017 částku 75 992 508,35 Kč. Celková částka peněžních prostředků, převedených nejpozději do termínu pro podání daňového přiznání na samostatných účtech, odpovídala plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období, resp. byla vyšší o 4 8XG445,69 Kč. 9. Je sice pravda, že žalobce některé peněžní prostředky na samostatných účtech převáděl mezi svými účty, čímž však neporušil podmínky stanovené v § 7 odst. 4 zákona o rezervách. Žalobce měl za to, že se předmětné podmínky vztahují pouze na peněžní prostředky v plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období a nikoliv i na další peněžní prostředky uložené nebo připsané na samostatné účty. Při výkladu zákona je nutné brát v úvahu to, co kterým ustanovením zákonodárce sledoval a jaké výhody postup podle zákona o rezervách daňovým subjektům přináší. 10. Na samostatných účtech se může v reálné podnikatelské praxi v průběhu zdaňovacího období ocitnout více peněžních prostředků, než by jich tam mělo nakonec být po provedení výpočtu ke dni 31. 12. příslušného zdaňovacího období, a to třeba díky upřesnění rozpočtů na opravy nebo snížené nabídky dodavatele, popř. může jít i o administrativní či početní omyl. Žalobce byl toho názoru, že tento „přebytek“ lze ze samostatného účtu odčerpat, aniž by došlo k porušení podmínek § 7 odst. 4 zákona o rezervách. Evidentně se nejedná o peněžní prostředky v plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období. Nakonec, i výhody tvorby rezerv se vztahují jen na peněžní prostředky v plné výši rezervy připadající na jedno zdaňovací období a nikoli na všechny peněžní prostředky vložené nebo připsané na samostatný účet. 11. Ještě jasněji je to vidět na připsaných úrocích. To nejsou peněžní prostředky převedené nebo uložené daňovým subjektem